Politika „prosakuje“ i na olympiádu. Úspěch syrské uprchlice dojal celý svět

Úspěch syrské uprchlice-plavkyně v Riu dojal svět (zdroj: ČT24)

„V mých očích už vyhrála všechny medaile,“ reagoval jeden z uživatelů Twitteru na úspěch Jusry Márdíníové v Riu. Osmnáctiletá syrská uprchlice o víkendu zvítězila v rozplavbě závodu na 100 metrů na motýlka. Na sociálních sítích ji lidé označují za „symbol naděje a odvahy“. Dívka totiž před rokem pomohla zachránit desítky běženců, když se s nimi potápěl člun v Egejském moři. Cestu ke svobodě si doslova „proplavala“.

Márdíniová přijela do Ria v desetičlenném uprchlickém týmu. Talentovanou plavkyni podporoval v její vlasti Syrský olympijský výbor. V posledních letech musela plavat i v bazénech, kde střechy poničily bomby. „Někdy jsme kvůli válce nemohli trénovat,“ vzpomíná uprchlice.

Když se situace v Damašku dál zhoršovala, rozhodla se odejít se svou sestrou do Libanonu a posléze do Turecka, odkud se na člunu vypravila spolu s dalšími běženci do Řecka. Motor se ale po půl hodině porouchal.

Vzhledem k tomu, že většina lidí neuměla plavat, sestry spolu s dalšími dvěma běženci skočili do studené vody a tři a půl hodiny táhli potápějící se člun do bezpečí na řecký ostrov Lesbos. Podle Márdíniové to její tělo téměř nezvládlo.

Museli jsme odejít za svými sny, hájí uprchlíky olympionička

Nyní žije Márdíníová v Berlíně, kde chodí do školy a několik hodin denně trénuje. Podle listu Guardian se Damašek zajímá o její kariérní posun.

„Přeji si, aby všichni brali uprchlíky jako normální lidi, kteří měli svou vlast a přišli o ni ne proto, že chtěli utéct a stát se uprchlíky, ale proto, že mají své sny a odejít museli,“ konstatovala plavkyně, která doufá, že se jednoho dne bude moct vrátit domů a prožívat svůj sen tam.

V Riu v první rozplavbě motýlkářského stylu na 100 metrů byla sice Márdíníová první, ale její čas nestačil na to, aby se dostala mezi šestnáctku postupujících do finále. Celkově se umístila jednačtyřicátá s časem 1:09,21.

Historik sportu: Uprchlický tým v Riu? Jde o gesto v souladu s ideou pomáhat druhému (zdroj: ČT24)

Řada lidí přesto na sociálních sítích oslavovala vítězství syrské uprchlice jako triumf. „Symbol naděje a odvahy,“ reagovala na Twitteru komentátorka Rula Jebrealová.

Úspěch plavkyně potěšil i Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Filippa Grandiho. „Od útěku z války k jejímu prvnímu vítězství v olympijské rozplavbě,“ poznamenal na Twitteru.

„Tohle mě zahřálo u srdce. Jusra Márdíníová už v tuhle chvíli vyhrála všechny medaile, alespoň podle mého názoru,“ napsal jiný z fanoušků Nizar Marzouqa.

„Mohou na ni být hrdí všichni Syřané i uprchlíci. Úžasná Jusra Mardíníová se proplavala ke svobodě,“ napsala Alison Meuseová z npr.org.

Mezinárodní olympijský výbor složil uprchlický tým ze 43 adeptů. Jsou v něm dva plavci ze Sýrie, dva judisté z Konga, etiopský vytrvalec a pět Jihosúdánců, kteří se specializují na běh na středních tratích.

Uprchlický tým na olympiádě v Riu
Zdroj: Kai Pfaffenbach/Reuters

Pětadvacetiletý syrský plavec Rami Anis opustil svou zemi spolu se svou rodinou v roce 2011. Z rodného Aleppa uprchl nejprve do Istanbulu, kde žil jeho bratr. „Myslel jsem si, že zůstanu v Turecku několik měsíců a pak se vrátím do své země,“ řekl plavec.

Situace v Sýrii se ale nezlepšila, a když nedostal povolení reprezentovat Turecko v plavání, vydal se stejně jako tisíce uprchlíků na člunu do Řecka. Nakonec se usadil v Belgii, kde loni získal azyl. Doufá ale, že se do vlasti jednoho dne vrátí. „Damašek mi velmi chybí. Ale nesmíte se nikdy vzdát a mým prostřednictvím si vzpomeňte na své sny. Myslím, že v Sýrii už mnoho lidí na své sny dávno zapomnělo,“ obává se Anis.

Dosud největším zážitkem v Riu pro něj byla účast na slavnostním zahájení. Tým uprchlíků pod olympijskou vlajkou nastupoval bezprostředně před domácí výpravou a dočkal se podobných ovací jako Brazilci. „Je to těžké popsat. A naučil jsem se sambu a trochu jsem si ji v noci vyzkoušel. Možná po závodech si ještě trochu zatančím,“ vyprávěl na webu her.

Syrský plavec Rami Anis
Zdroj: Edgard Garrido/Reuters

Do povědomí se dostal na konci července, kdy média zvěřejnila zprávu, jak slavný Američan Michael Phelps na mistrovství světa před sedmi lety odmítl jeho žádost o společné selfie. Tehdy ještě Anis reprezentoval Sýrii. „Doufám, že si to v novinách přečetl. Možná tentokrát bude on žádat o selfie se mnou,“ žertoval nyní Anis.

Kvůli pozornosti okolí i médií je pro něj ale těžké se koncentrovat na přípravu na závody na 100 metrů volný způsob a 100 metrů znak, které ho v Riu čekají.

Hry poznamenaly spory politického rázu

Politika přitom ovlivňovala od začátku Her i další olympijské disciplíny. Už na žíněnce se podle izraelských médií chtěla soupeřce z Izraele vyhnout saúdská judistka. Její trenér oznámil, že kvůli zranění nenastoupí.

Pouhé dva dny předtím odmítla libanonská výprava odjet na zahájení společně s izraelskou. Do dveří autobusu se postavil její vedoucí. „Pořadatelé se snažili předejít diplomatickému incidentu a připravili pro nás jiný odvoz,“ sdělil na Facebooku trenér izraelských jachtařů Udi Gal.

Nejprve se hašteřili Francouzi s Němci, potom Britové s Američany. Antisemitismus byl zřetelný na Hrách v roce 1936. V roce 1952 přišel na olympijské hry Sovětský svaz, a ty se tak staly jedním z bojišť studené války.
František Kolář
historik sportu
Olympijské Rio de Janeiro
Zdroj: Ivan Alvarado/Reuters

Pod vlajkou vlastní země mohla na olympiádě vůbec poprvé zápasit kosovská judistka. Hned druhý den vybojovala historicky první medaili – navíc zlatou. „Hlavně děti v Kosovu mě mají za hrdinku. Právě jsem jim dokázala, že i po tom, co jsme přežili válku, pokud něco chtějí, mohou toho dosáhnout,“ říká Majlinda Kelmendiová. 

Kvůli Kosovu, které neuznává, vyzvalo Srbsko své sportovce k bojkotu takových ceremoniálů. Raději se mají své chvíle vzdát než na stupních vítězů stát vedle kosovských medailistů.

Podle historika sportu Františka Koláře ale provázely politické spory Hry od nepaměti. „Vždy po válkách se vylučovaly státy, které byly poraženy a určeny za viníky. Asi nejrapidnější případ je bojkot Her v Moskvě v roce 1980, který začal tím, že podle olympijské charty nesmí OH pořádat stát, který je ve válečném konfliktu agresorem, a to tehdy Sovětský svaz byl,“ připomněl expert.