Pod tlakem masové vlny vystěhovalectví a sílících demonstrací byl 18. října 1989 donucen rezignovat někdejší vůdce Německé demokratické republiky Erich Honecker, který vládl NDR od roku 1971. Jeho nástupcem se stal další vysoce postavený politik komunistické Jednotné socialistické strany Německa (SED) Egon Krenz, tato okolnostmi vynucená personální obměna však komunistický režim v NDR nezachránila. Jednání o znovusjednocení země už Krenz přítomen nebyl, po pouhých dvou měsících ve funkci ho totiž nahradil Hans Modrow.
Nespokojenost občanů s režimem Jednotné socialistické strany Německa (SED) se začala naplno projevovat zejména rozsáhlým exodem na ambasády západního Německa.
Souběžně s tím začaly v létě pondělní modlitební pochody v Lipsku a sílící protestní shromáždění se postupně šířily i do jiných měst. Bodem zlomu se stal drsný postup policie proti pokojným demonstracím při výročí založení NDR 7. října v Berlíně, Lipsku, Drážďanech, Postupimi a dalších městech.
O dva dny později ale proti lipskému pochodu již režim nezasáhl a 16. října již provolávalo v Lipsku 120 tisíc Němců hesla „My jsme národ“ a „My tu zůstaneme“. K dalším statisícům demonstrantů v Berlíně, Drážďanech, Halle, Magdeburku i jinde se vlastní rezolucí připojili spisovatelé a umělci, kteří po vládě požadovali, aby konečně zahájila reformy.
Pod tímto tlakem si režim pokusil zachránit kůži kompromisem v podobě obětování svého symbolu – Ericha Honeckera.
„Reprezentoval dlouhodobou kontinuitu režimu a od jeho dalšího setrvání ve funkci nešlo očekávat změny, které v té době byly potřeba. Jeho nejbližší spolupracovníci v politbyru SED proto došli k závěru, že ho musí sesadit a na jeho místo nastoupí Egon Krenz,“ uvedl ve vysílání ČT24 Václav Šmidrkal z Institutu mezinárodních studií FSV UK.
Na začátku listopadu se v Berlíně uskutečnila mohutná demonstrace za svobodné volby a občanské svobody a 9. listopadu došlo k otevření hranic se západním Německem, což se připomíná jako pád berlínské zdi. První svobodné volby se v NDR konaly v březnu 1990 a 3. října téhož roku došlo ke znovusjednocení Německa.
Honecker trestu unikl
Erich Honecker zůstal po celý život zapřisáhlým stalinistou. Nad spáchanými zločiny neprojevil žádnou lítost a po pádu berlínské zdi za ně byl souzen. Vzhledem k rakovině jater v pokročilém stádiu byl však proces z humanitárních důvodů v lednu 1993 zastaven.
„Zkušenost s tím, že německá justice nedokázala potrestat někoho, kdo byl zodpovědný za to, co se dělo v NDR, vedla k velkému rozčarování. Jak řekla jedna východoněmecká disidentka: 'Očekávali jsme spravedlnost, a dostali jsme právní stát'. A ten umožnil Erichu Honeckerovi se bránit a vyhnout se rozsudku,“ dodal Šmidrkal.
Honecker následně odletěl do Chile, kde o rok později, 29. května 1994, ve svých jedenaosmdesáti letech zemřel.
Jeho nástupce Krenz byl jako spoluviník střelby do uprchlíků, kteří utíkali z totalitního státu na Západ, v srpnu 1997 odsouzen na šest a půl roku do vězení. Trest nastoupil v lednu 2000 a brány káznice opustil o necelé tři roky později, kdy mu byl zbytek trestu odpuštěn.
