Dlouhá desetiletí zůstávala genocida, které se německé jednotky dopustily na namibijských kmenech Hererů a Namů, ve stínu holocaustu. Nyní ve čtvrtek ale případ namibijské genocidy projedná za účasti Německa soud v New Yorku. Potomci namibijských kmenů chtějí peníze a respekt a tvrdí, že rozvojová pomoc, kterou Německo do Namibie posílá, nestačí.
Německo míří k soudu kvůli genocidě. Před 110 lety vyvraždilo namibijské kmeny
Federální soud v New Yorku se ve čtvrtek 25. ledna vrátí k událostem starým 110 let. Projedná žalobu potomků namibijských kmenů Hererů a Namů, kteří viní Německo z porušování lidských práv a genocidy. A tentokrát by se k soudu měl dostavit i zástupce Německa.
Označení „genocida“ poprvé použila k popisu masakru na namibijských kmenech Organizace spojených národů v roce 1958. V posledních letech ho začala používat také německá vláda.
Berlín sice přiznává, že zvěrstva na namibijských kmenech se skutečně odehrála, tvrdí ale, že Německo Namibii poslední tři dekády štědře dotuje a že poskytnutá humanitární pomoc za tu dobu už dosáhla stovek milionů eur. O odškodnění přímo potomkům obětí genocidy tak nechce mluvit.
Lidem z kmene Hererů a Namů ale humanitární pomoc nestačí. Německé peníze totiž plynou do státní kasy, a přestože Namibie patří k ekonomicky schopnějším africkým zemím, i tak se podle nich část peněz rozmělní v korupci. Navíc nejde o usmíření namířené přímo k těm, na které genocida dopadla – a kteří kvůli tomu, že jejich půdu německá vláda před stoletím zabrala, stále živoří.
Do pouště a koncentračních táborů
Německo ovládlo dnešní Namibii v roce 1884. Evropané začali zabírat africkou půdu, vyvlastňovat pozemky i dobytek a původní obyvatele, na něž shlíželi svrchu, vytlačovali z původního hospodaření na vlastních pozemcích do pomocných prací na německých farmách.
Frustrace části původních obyvatel vyvrcholila v roce 1904. Kmen Herero, který v té době přišel už o polovinu svých stád a tři čtvrtiny půdy, se tehdy pokusil vyhnat německé kolonisty ze země. Nakonec byl on sám brutálně likvidován.
Já, Velký Generál německých vojsk, posílám tento dopis lidu Herero. Hererové již nejsou německými poddanými. Vraždili a kradli, zraněným vojákům usekávali uši, nosy a další části těla a nyní ze zbabělosti nechtějí dále bojovat. Vzkazuji tomuto lidu, že kdokoliv vydá na některé z mých stanic náčelníka, dostane 1000 marek, kdo vydá Samuela Maharera (vůdce povstání), dostane 5000 marek. Avšak Hererové musí opustit zemi. Pokud tak neučiní, donutím je k tomu velkým dělem. Každý Herero uvnitř německých hranic, ať už se zbraní nebo bez, s dobytkem nebo bez, bude zastřelen. Ženy a děti nebudou nadále přijímány, zaženu je zpět k jejich lidu, nebo na ně nechám střílet. To jsou moje slova lidu Herero. Velký Generál mocného německého císaře v. Trotha.
Německý generál Adrian Dietrich Lothar von Trotha postupně sevřel většinu Hererů i s jejich zbývajícími stády u Waterbergu a zaútočil na ně. Hererům se po dvou dnech podařilo obklíčení prorazit, utíkat ale mohli jen k poušti Omaheke.
Právě do pouště Němci nakonec Herery zatlačili a okraje obsadili vojenskými stanovišti, která měla Afričanům zabránit poušť opustit. Koridor udržovali deset měsíců. Genocidu potvrdil generál i takzvaným vyhlazovacím rozkazem, podle kterého museli Hererové odejít z půdy ovládané Němci, a pokud by odmítli, měli je němečtí vojáci zastřelit
Německá jezdecká jednotka (1904)
O několik měsíců později povstali proti Němcům také Namové, a i když se k přímému střetu s německými jednotkami nenechali dotlačit, ani oni se genocidě a sexuálnímu násilí nevyhnuli. Kromě pouště umírali Hererové a Namové také v koncentračních táborech a jejich lebky putovaly pro vědecké účely do Evropy.
Povstání skončilo s rokem 1907. Zatímco předtím žilo na území dnešní Namibie až 80 tisíc Hererů, konce dekády se jich dožilo jen 15 tisíc a z 20 tisíc Namů přežila jen asi polovina. V roce 1915 vytlačila Němce z namibijského území Jihoafrická unie (předchůdce Jihoafrické republiky), na které Namibie získala nezávislost až v roce 1990.
Omluvu, peníze a pozvánku ke kulatému stolu
Za tuto první genocidu 20. století nyní potomci přeživších žádají odškodnění a pozvánku ke kulatému stolu. Právě odškodnění se ale Berlín dlouhodobě vyhýbá a peníze a pomoc, které Namibii poskytuje, tímto pojmem odmítá označit.
To by mohl změnit soud, na který se potomci přeživších obrátili už před rokem. V žalobě požadují peníze přímo pro Herery a Namy a také to, aby jejich zástupci byli přizváni k jednacímu stolu, u kterého se už více než dva roky namibijská a německá vláda setkává.
O odškodnění zažádali Hererové a Namové poprvé v roce 2001. Tehdy Berlín sice chybu přiznal, nabídl ale pouze finanční pokrytí některých projektů včetně vybudování namibijské infrastruktury, podpory sociálního bydlení nebo pomoci s pozemkovou reformou.
Z toho sice mají prospěch všichni obyvatelé země, ale samotní potomci vysídlených Hererů a Namů, kteří leckdy žijí i za hranicemi Namibie, nikoliv. Přímo v Namibii si pak bez půdy, na které by mohli sami hospodařit, nemohou dovolit kvalitní vzdělání pro své děti, které tak nemají šanci na sociální vzestup. Peníze na zakoupení pozemků Hererové a Namové dnes nemají, doufají ale, že by si půdu mohli koupit za německé peníze.
Německá vláda před dvěma lety dokonce přislíbila, že vydá oficiální omluvu Namibijcům ještě před volbami v září 2017. K tomu ale nedošlo a podle deníku Deutche Welle mezi oběma státy panují neshody. Nemohou se například dohodnout na přesném označení namibijských masakrů. Možná proto namibijská vláda na jaře loňského roku pohrozila, že by se mohla k žalobě kmenů přidat.
Samotné Německo v minulosti vyplatilo i oběti jiné genocidy – miliardy dolarů poslalo přeživším holocaustu. Na německé zacházení s Afričany před rokem a půl hlasitě poukázala Ankara poté, co Berlín označil turecké kroky vůči Arménům z let z počátku dvacátého století za genocidu.
Pod žalobou, kterou má americký soud na stole dnes, jsou podepsáni zástupci Sdružení proti genocidě na Hererech a Mbanderu v USA, předák Hererů Vekuii Rukoro a předák Namů David Frederick, který letos v lednu zemřel. Žalobu posuzuje soudkyně Laura Taylor Swainová.