Spojené státy vděčí za svůj vesmírný program německému nacistickému inženýrovi Wernheru von Braunovi. Ten pracoval pro Hitlera a s koncem války patřil mezi několik stovek německých vědců, o které Američané stáli tak, že je zaměstnali i přes jejich minulost. Z von Braunových vizí vychází NASA ve svých plánech na dobývání vesmíru dodnes.
O dobývání vesmíru snil Wernher von Braun už od dětství, kdy se mu dostala do ruky knížka o cestování raketami do hlubin vesmíru. Kvůli splnění svého snu se už v roce 1933 přihlásil do SS. Svou válečnou kariéru viděl jen jako nutnou epizodu.
Od roku 1937 do roku 1945 byl technickým ředitelem a šéfkonstruktérem nacistického raketového programu v Peenemünde na pobřeží Baltského moře. Později, když spojenecké nálety tuto základnu poničily, výroba se přesunula do podzemních továren ve vnitrozemí, které využívaly k práci vězně z koncentračních táborů. Otrocké podmínky při výrobě raket nepřežilo na 20 000 lidí. Podle poválečných odhalení o nasazení vězňů von Braun věděl.
První von Braunovou skutečně úspěšnou raketou byla balistická střela A-4, známá pod označením V-2 (Vergeltungswaffe 2, česky zbraň odplaty číslo dva), od které si nejvyšší vedení nacistického Německa slibovalo zvrat ve ztracené válce. Ten sice nenastal, ale raketa nasazená v létě 1944 se stala černou můrou obyvatel Londýna i dalších evropských měst. Na rozdíl od předchozí V-1, která připomínala obyčejné letadlo, proti ní nebylo obrany.
Německý válečný průmysl byl ale v tu dobu kvůli mohutné bombardovací ofenzívě z velké části v troskách a na vyšší produkci raket V-2 se ani v podzemních továrnách nezmohl.
Von Brauna a jeho tým získali Američané
Na samém konci války se von Braun vzdal i se svými spolupracovníky americké armádě. Američané, podobně jako v honbě za von Braunem neúspěšní Sověti, znali význam jeho práce. Zatímco ale Stalinova říše získala jen méně významné vědce a také součástky k výrobě raket, zamířil za oceán sám mozek německého raketového vývoje a s ním i kompletní střely.
Zpočátku ho ale Američané postavili na vedlejší kolej a do kosmu se snažili dostat vlastními silami, a to pokud možno v civilním programu. Příležitost pro německého konstruktéra, který mezitím pracoval pro armádu, přišla až poté, co Sovětský svaz v roce 1957 překvapivě vypustil první Sputnik.
Na základě osvědčené vojenské balistické rakety Redstone (původ nosných raket Redstone lze vystopovat až k válečné V-2) pak von Braun a jeho tým vyvinuli nosič Juno, který v lednu 1958 vynesl do vesmíru první americkou družici Explorer. Někdejšímu prominentnímu vědci nacistického Německa se díky tomuto úspěchu naplno otevřela cesta k vesmírnému výzkumu.
Jeho raketa vynesla Američany na Měsíc
Díky propagaci vesmírných cest se stal v 50. letech veřejně známou osobou a již od roku 1955 měl americké občanství. Jako zaměstnanec NASA vedl vývoj nejsilnějšího raketového nosiče všech dob jménem Saturn V. Mohutná raketa, vysoká 110 metrů a schopná vynést na oběžnou dráhu více než 100 tun nákladu, umožnila Američanům předstihnout Sovětský svaz a dopravit v roce 1969 člověka na Měsíc.
Úspěch mise Apollo znamenal pro Werhnera von Brauna završení životního snu. Zemřel čtyři a půl roku poté, co se lidská noha zatím naposledy dotkla měsíčního povrchu, v červnu 1977.
Pachuť von Braunovy minulosti zůstává…
Život von Brauna byl černobílý stejně jako jeho raketa V-2. Pro část lidí ve Státech je dodnes geniálním mozkem, pro jiné jen důstojníkem SS, který zneužíval lidi na otrockou práci. „Můžete buď říct, že s tím nemohl nic udělat a že nebyl zodpovědný za podmínky vězňů, nebo můžete říct, že byl přímou součástí toho systému, že rozhodoval o vězních koncentračních táborů, takže něčím vinen je,” říká autor knihy o von Braunovi Micheal Neufeld.
Tato debata se dodnes vede hlavně v Americe. Německo nad svým konstruktérem v rámci denacifikace zlomilo hůl poněkud hlasitěji. Kromě vědeckých zásluh dnes von Brauna připomíná jen malá deska na jeho hrobu za Washingtonem. Kousek od místa, kde stále bydlí jeho potomci.
