Dlouho na světě neměla sobě rovnou. Za necelý týden překoná transsibiřská magistrála 9 tisíc kilometrů, dva kontinenty, 90 měst, 16 řek a 14 ruských oblastí. I když po celé délce magistrály platí ve vlaku moskevský čas, její náročná trasa překonává osm časových pásem. Přímé spojení mezi Moskvou a Vladivostokem funguje v kompletní podobě přesně 100 let.
Počátky transsibiřské magistrály jsou spojeny s potřebou lepšího a rychlejšího dopravního spojení Vladivostoku, přístavu na pobřeží Tichého oceánu, s evropskou částí Ruska. Roku 1891 zahájili ambiciózní plán na propojení celé Sibiře pomocí železniční trati. Na západě překročila trať Ural již předtím v roce 1890 a roku 1898 dosáhla železnice Irkutska při západním břehu Bajkalského jezera.
Po dostavbě trati do Chabarovska bylo možno železnici napojit na již existující úsek Chabarovsk–Vladivostok. Trasa tak byla téměř v celé délce dokončena, až na krátký úsek kolem Bajkalského jezera, přes které musely být vlaky přepravovány loděmi. Roku 1903 zahájili pravidelnou přepravu z Petrohradu do Vladivostoku prostřednictvím Čínsko-dálnovýchodní dráhy.
V následujícím roce spatřil světlo světa úsek trati kolem jižního břehu Bajkalu a slavnostně odevzdán do provozu byl 29. října (16. října podle juliánského kalendáře) 1905. Tohoto dne tak spojily železniční koleje bez přerušení břehy Atlantského a Tichého oceánu.
Závěrečné práce na úseku trati podél řeky Amur, směřujícím do Vladivostoku po ruském území, byly završeny zprovozněním mostu přes Amur u Chabarovska 18. října (5. října) 1916.
Trať se stavěla přes ohromné sibiřské řeky, jezera, oblasti věčně zmrzlé půdy a bažiny. Materiál se dopravoval z velkých vzdáleností - například ocelové konstrukce pro Amurský most se vozily z Varšavy po železnici do Oděsy, odtud lodí do Vladivostoku a pak opět po železnici až do Chabarovska. Litá ocel se dovážela z Ukrajiny, cement z Petrohradu.
Podél trati vyrostla nová města jako houby po dešti. Některá neměla dlouhou životnost a brzy zanikla, ale mnohá se rozvinula ve velkoměsta, jako třeba Novosibirsk.
Dnes podél trati leží 89 měst - Jekatěrinburg, Krasnojarsk, Perm, Nižnij Novgorod, Omsk nebo Irkutsk.
Trať zdolala dokonce i pohoří Ural, čímž překročila hranice mezi Asií a Evropou. Až v roce 2002 byly na trase úplně nahrazeny parní lokomotivy. Elektrifikace byla sice zahájena již v roce 1939, ale trvalo dlouhých 63 let, než byla dokončena poslední etapa.
Boj o železnici… a naši republiku
Magistrála s trochou zjednodušení dokonce provázela vznik našeho samostatného státu. Je s ní neodmyslitelně spjata činnost československých legionářů. Tisíce těchto mužů během první světové války bojovaly v zoufalých podmínkách drsné Sibiře na ruské straně. Za cara, ale hlavně za vysněnou Československou republiku.
První světová válka v Rusku však předčasně skončila a nový bolševický režim vnímal legie jako úhlavní nepřátele. Země se propadla do občanské války a šance legionářů na přímý návrat do Evropy byla v nenávratnu. Češi a Slováci proto museli domů přes obrovskou ruskou Sibiř.
Z tisíce kilometrů dlouhé transsibiřské magistrály se pro Čechoslováky postupně stala jediná úniková cesta. Spořádaný odchod legionářů se ale postupně změnil v boj o život. V květnu 1918 vydávají bolševici jasný příkaz: legie odzbrojit, zatknout a nejlépe zlikvidovat.
Právě tehdy se legionáři semkli a vytvořili největší zahraniční sílu v Rusku. Bojovali proti Rudé armádě a přes Sibiř se pomalu probíjeli k Vladivostoku, jediné ústupové cestě domů. Koncem roku 1920 se příběh definitivně uzavřel a poslední legionáři zmizeli z ruského území.
Legie fungovaly jako stát ve státě - měly vlastní dílny, tiskárny i pole. Mrtvým kamarádům stavěly vlastní pomníky. Ze semknutých legionářů vznikla síla, před kterou bolševické jednotky často utíkaly. Jejich věhlas později pomohl československým diplomatům v prosazování nového samostatného státu.
