Klimatický summit, který začal v pondělí v Paříži, považuje český geochemik a ekolog Bedřich Moldan za příležitost pokročit v procesu, který odstartoval v roce 1992 uzavřením Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. „Dnes jsme ve fázi, že víme, co a jakým způsobem máme dělat, a můžeme se už soustředit pouze na ,detaily'. Především jde o to si uvědomit, že naše děti a jejich děti budou žít ve zcela jiném světě. A zkusit jim ten svět pozitivně připravit,“ uvedl Moldan v rozhovoru pro web ČT24.
Jaký význam má skleníkový efekt pro klima na zeměkouli? Co by se vlastně stalo, pokud by v atmosféře nebyly skleníkové plyny?
Klima na všech planetách sluneční soustavy je určováno vzdáleností od Slunce, to znamená intenzitou slunečního záření. Nejdůležitější přímý efekt na klima má však skleníkový efekt. Dobře je to patrné na trojici planet Venuše, Země, Mars. Jejich vzdálenost od Slunce není tolik rozdílná, ovšem skleníkovým efektem se naprosto odlišují.
Na Venuši je skleníkový efekt mohutný do té míry, že je tam teplota při zemi nějakých čtyři sta stupňů Celsia, zatímco Mars, kde je skleníkový efekt velmi malý, má minusovou teplotu v řádech desítek až stovek stupňů Celsia.
Průměrná teplota našeho zemského povrchu se v současnosti pohybuje okolo 15 °C, jenže bez vlivu skleníkového efektu, tedy bez přítomnosti skleníkových plynů v atmosféře, by činila minus 33 stupňů. Všechno by tu bylo zamrzlé a život, jaký známe, by vůbec neexistoval.
Jak byste popsal vznik samotného skleníkového efektu?
Sluneční záření ohřívá zemský povrch, který se následně tohoto záření potřebuje zbavit, protože kdyby se této energie nezbavil, došlo by postupně k roztavení Země. Hlavní podíl energie, jež odchází ze zemského povrchu, je ve formě infračerveného tepelného záření. To se v atmosféře zachycuje právě díky skleníkovým plynům, jejichž molekuly toto záření pohlcují. Tím dochází k ohřívání vzduchu.
Ohřátý vzduch sám o sobě ale také vyzařuje infračervené záření, a to všemi směry. Můžeme si to představit tak, jako kdyby byly skleníkové plyny soustředěny do jedné vrstvy podobné sklu skleníku (odtud jejich název). A jak se to sklo zářením ze země ohřeje, zamíří přibližně polovina z této energie nahoru do kosmického prostoru, ovšem ta druhá jde dolů. Tím pádem je dole na zemském povrchu více energie, než by odpovídalo jen slunečnímu záření.
Vědci zjistili, že na teplotu na Zemi má koncentrace skleníkových plynů v atmosféře naprosto zásadní vliv. Byla dokonce prokázána lineární závislost mezi těmito veličinami, kdy platí, že čím vyšší je koncentrace skleníkových plynů, tím více roste teplota.
Takže s každým větším či menším množstvím emisí skleníkových plynů, zejména CO2, dochází k zesilování přirozeného skleníkového efektu. To má za následek, že se na zemský povrch dostává více tepla, více energie. Proto je základním rysem současné změny klimatu oteplení.
Podle amerického biologa Stoermera a nizozemského chemika Crutzena se počátky nárůstu unikání skleníkových plynů do atmosféry následkem lidské činnosti datují do doby zdokonalení parních strojů a rozmachu průmyslové výroby. Od konce 18. století tak podle obou vědců začíná nové geologické období, tzv. antropocén. Jak byste ho charakterizoval?
O antropocénu říkáme, že je epochou, v níž lidské síly přesáhly svým objemem a významem původní přírodní síly. Uvedu příklad, který to dokazuje - a tím je kvalita složení mořské vody. Oceán se v důsledku zvýšené koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře okyseluje.
Je to jev, o kterém se ví teprve deset, patnáct let, proto ještě není známý celý dopad na mořský ekosystém, nicméně je jisté, že bude významný. Předpokládá se, že to ,odnesou' korálové útesy, jež budou do konce století z velké části zničeny. Už dnes jich je poškozeno 50 procent.
Kde spatřujete další hrozby v souvislosti s globálním oteplováním?
Za vůbec nejvážnější považuji vymírání biologických druhů, u nás třeba ptáků zemědělské krajiny, jejichž počet dramaticky poklesl.
Ještě o patro výše než samotnou změnu klimatu stavím celkový tlak lidské společnosti na celou planetu, v souvislosti s technologiemi, rostoucí populací a jejími materiálními nároky. Projevuje se to nejrůznějším způsobem. Pro mě je ale opravdu nehrozivější ztráta biologické rozmanitosti, říkám tomu „odpřírodnění“.
Patří do této kategorie odlesňování?
Určitě sem spadá. Ono ale stačí tropické lesy „jen“ degradovat tím, že se vyhubí určití živočichové, což nakonec ovlivní celý ekosystém včetně rostlin.
Dnes víme, že změna klimatu je složitý systém a propletenec, v němž kromě atmosféry figuruje oceán a vlastně celá živá příroda - pochopitelně včetně toho, jak se chová člověk.
Můžete konkrétněji zmínit některé dopady v hydrologické oblasti?
Velmi významná změna je spojená se zvyšováním hladiny oceánů. Důsledkem je kupříkladu ohrožení zdrojů pitné vody v přímořských oblastech.
Obrovské nebezpečí pro zhruba miliardu lidí, kteří jsou přímo závislí na vodních zdrojích spojených s ledovci, se týká rozsáhlých oblastí pod Andami a Himalájem. Úplně nejzřetelnější to je v Jižní Americe, kde ledovce tají velkou rychlostí a zdroje vody zde zkrátka zmizí.
A co vztah mezi energetikou a globálním oteplováním?
Prakticky celý svět se dnes shodne, že se budeme muset obejít bez fosilních paliv. A to dost rychle, máme-li dosáhnout vrcholu globálních emisí oxidu uhličitého před rokem 2030. Pak by emise měly postupně klesat až k nule.
V praxi to znamená, že energetika nebude založena na fosilních palivech. Bude to ohromná změna, která se dotkne každého člověka na světě.
Proto, pokud mluvíme v souvislosti s klimatickými změnami o celé škále adaptačních opatření, energetika mezi ně patří na první místo.
Co očekáváte od pařížské klimatické konference?
Rozhodně nelze předpokládat, že čtrnáct dní konference v Paříži změní svět nějak radikálně. Na druhé straně jsem přesvědčen, že by to mohl být významný mezník v procesu, který odstartoval před mnoha lety uzavřením Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu.
Tehdy lidé pochopili, že se jedná o vážnou věc a že je třeba v ní konat. Dnes už jsme ve fázi, že víme, co máme dělat a jakým způsobem to dělat. A už se můžeme soustředit pouze na „detaily“.
Především jde o to vidět dlouhodobější perspektivu a uvědomit si, že naše děti a jejich děti budou žít ve zcela jiném světě. A zkusit jim ten svět pozitivně připravit.
