Paříž/Káhira - Bouře v arabském světě neznamenají jen naději pro miliony jeho obyvatel, ale i nepříjemnou situaci pro francouzskou diplomacii. Elysejský palác tradičně považuje severní Afriku za svou sféru vlivu a přátelské vztahy se zdejšími vládami udržuje bez ohledu na demokratičnost státního zřízení. Pád egyptského prezidenta Husního Mubaraka a vypjatá situace v Kaddáfího Libyi nyní Paříž již poněkolikáté nutí ke změně politického kursu. Motto? Pragmatismus především.
„S odchodem prezidenta Mubaraka se pro Egypt otevírá nová kapitola. Chci ocenit jeho odvážné rozhodnutí pustit moc z rukou. Je to odpověď na touhu egyptského lidu po demokracii a po svobodě,“ uvedl začátkem února po abdikaci hlavy Egypta francouzský premiér Francois Fillon. Jednalo se přitom o pouhý pragmatický obrat; několik dní poté ostatně Fillon přiznal, že zavrhovaný egyptský diktátor hradil jeho vánoční dovolenou u Rudého moře.
Francouzský premiér v zemi pyramid pobýval na přelomu roku s celou rodinou, přijal pozvání egyptské vlády na plavbu po Nilu a využil také tamní vládní letadlo pro transport z Asuánu ke starověkému chrámu v Abu Simmel. „Vyhověl jsem dávnému a opakovanému pozvání od egyptské vlády, stejně jako celá řada jiných hlav státu přede mnou. A stejně jako řada z nich se na tohle téma nehodlám dál šířit,“ argumentoval před rozhořčenými poslanci opozice Fillon.
Ve Francii přitom nešlo o jediný vládní skandál spojený s nepokoji zmítanou severní Afrikou. Ministryně zahraničí Michèle Alliot-Marie čelila několikatýdennímu tlaku na odstoupení kvůli cestě letadlem tuniského podnikatele během svého pobytu v Tunisku. Očividně nadstandardní vztahy poněkud hatí fakt, že i zde došlo po Novém roce k revoluci.
Koloniální vazby jako francouzské dědictví
Francie tradičně považuje saharskou Afriku za svou sféru vlivu, což potvrzují i snahy stávajícího prezidenta Nicolase Sarkozyho o vznik Středomořské unie, kde by prim hrála Paříž na úkor Berlína. Vazby Elysejského paláce na černý kontinent však sahají ještě hlouběji do minulosti.
Ve 2. polovině 19. století zde Franice vytvořila koloniální impérium, které sahalo od Gibraltaru ke Guinejskému zálivu a drželo území dnešního Tuniska, Alžírska, Maroka, Mauritánie, Nigeru nebo Senegalu. Přestože faktická moc Paříže po druhé světové válce a ztrátě Indočíny v 50. letech zkolabovala – kolonie získaly samostatnost, v případě Alžírska krvavě vydobytou – politický vliv na region si země udržela a pevné zůstaly i vazby francouzských státníků na autoritářské vládce afrických a blízkovýchodních zemí.
Kdo - s kým - o čem - za kolik?
Samotný francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing (ve funkci 1974–1981) tak přišel o šanci obhájit svůj státnický mandát mj. kvůli přátelským kontaktům s prezidentem Středoafrické republiky Jeanem Bedelem Bokassou. Někdejší člen francouzské armády a údajný lidojed hostil hlavu Francie na loveckých výpravách a věnoval mu několik diamantů. Původ darovaných drahokamů pak musel prezident vysvětlovat celé Francii.
Valéry Giscard d'Estaing
„Neodpověděl jsem na ta obvinění dřív, protože jsem přesvědčený, že mrzké věci se mají nechat pojít na svůj vlastní jed.“
Od Bokassy se francouzská diplomacie distancovala až ve chvíli, kdy svou lásku k metálům a vášeň pro tituly přetavil do vzniku Středoafrického císařství. Opulentní korunovace se Giscard d'Estaing nezúčastnil, jako dar však poslal napoleonskou šavli. Přátelské styky udržoval i se zairským Mobutu Sese Sekoem, jenž mu pro změnu vděčí za pomoc při potlačení pokusu o puč i za udělení řádu Čestné legie. Hlavním argumentem Elysejského paláce bylo, že se Mobutu Seko choval a vystupoval jako přítel Francie.
S nedemokratickými vládci si zadal i Giscardův nástupce v prezidentském úřady Francois Mitterand (ve funkci 1981-1995). Ikona francouzské levice již v osmdesátých letech označovala egyptského prezidenta Mubaraka za nejbližšího spojence. Až donedávna dodávaly francouzské firmy Mubarakově režimu slzný plyn k potlačení protivládních demonstrací. Francouzský levicový deník Libération k tomu poznamenal, že si vlády „navzájem pomáhají s malými a velkými problémy“ a očividně přehlížejí takové „drobnosti“, jako jsou lidská práva.
Změnu profilu francouzské zahraniční politiky v tomto ohledu nepřinesl ani prezident Jacques Chirac. Po odchodu z vrcholné státnické funkce v roce 2007 se usadil v paláci na břehu Seiny, který patří rodině zavražděného libanonského prezidenta Rafíka Harírího.
Mezi Chiracovými někdejšími přáteli figuruje dokonce i jméno Saddáma Husajna. S ním byl Chirac v kontaktu v polovině 70. let, kdy zastával úřad předsedy vlády; irácký diktátor pro něj byl symbolem moderního arabského vládce. Francouzsko-irácké sbližování vyneslo Bagdádu např. jaderný reaktor Osirak (přezdívaný Ochirac). Vale Iráku dali francouzští diplomaté za první války v Perském zálivu, zařízení později vybombardovalo izraelské letectvo.
Kontroverzní vztahy se státníky severní Afriky a Blízkého východu udržoval či udržuje i stávající prezident Nicolas Sarkozy. Zřejmě nejrozporuplněji francouzská veřejnost přijímala jeho kontakty na libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Sledovat je můžeme minimálně od roku 2007, kdy začalo oteplování vzájemných vztahů a Kaddáfí přijel na státnickou návštěvu Francie. Společně pak uzavřeli kontrakty v hodnotě několika milionů eur. Sarkozy a jeho první manželka Cecilie se v tentýž rok zasadili i o to, aby Libye vydala osmici bulharských zdravotníků. Kaddáfího režim je věznil osm let a vinil z toho, že nakazili 400 dětí virem HIV.
- Francois Fillon autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2348/234729.jpg
- Valéry Giscard d‘Estaing autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2348/234721.jpg
- Francois Mitterand a Husní Mubarak autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2348/234722.jpg
- Jacques Chirac zdroj: ttp://msnbcmedia2.msn.com http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/283/28272.jpg
- Nicolas Sarkozy autor: Michel Euler, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1955/195492.jpg
