Moskva - Vladimiru Vysockému leží Moskva znovu u nohou. Svým uhrančivým pohledem hypnotizuje z filmových plakátů kolemjdoucí na každém nároží. Všudypřítomné samolepky s jeho nezaměnitelným portrétem tento efekt ještě zesilují. Do ruských kin vstoupil film o písničkáři, básníku a herci Vladimiru Vysockém. Autorem scénáře je jeho syn.
Film Vysockij: Díky, že jsem naživu je vůbec první celovečerní hraný snímek o známem umělci. Děj se odehrává během pěti dnů v létě roku 1979, kdy umělec stíhaný zdravotními problémy a celkovým vyčerpáním organismu přežil během vystoupení v Uzbekistánu klinickou smrt. Svůj konec tím oddálil o pouhý rok.
„Možná proto vznikl náš film, že i když tu fyzicky není, v srdci existuje a pro milióny lidí zůstává naživu,“ říká k tomu Nikita Vysockij, syn Vladimira Vysockého a autor scénáře.
Pro sovětský režim byl ovšem mrtvý básník mnohem přijatelnější než živý, a tak se teprve po smrti Vysockij dočkal oficiálního uznání. „Dobře věděl, že jednou budou jeho knihy vycházet, že se bude jeho dílo vydávat souborně, že po něm budou nazývat ulice, to všechno si uvědomoval,“ komentuje to Nikita Vysockij.
Jurij Gagarin? Chuck Norris? Jackie Chan?
Dnes má Vysockij v Rusku šest muzeí a nejméně dvě desítky soch. V loňské anketě o největší idol Ruska ho překonal pouze první člověk ve vesmíru Jurij Gagarin. Jenže generaci narozené po rozpadu Sovětského svazu fotografie Vysockého s kytarou mnohdy nic neříká. „Ptali jsme se jich, kdo to je. Šest procent řeklo Chuck Norris a tři procenta Jackie Chan. To je vražedné, to prostě nejde, tak to nemůžeme nechat,“ zlobí se Nikita Vysockij.
Tvůrci filmu proto doufají, že nový snímek přiblíží Vladimira Vysockého i těm, kteří magnetofonové pásky, na kterých se jeho písně kdysi šířily, neznají ani z muzea. Kritici však počin režiséra Pjotra Buslova nechválí. Zmrtvýchvstání legendy, přirovnávané k „ruskému Jimu Morrisonovi“, se prý nepovedlo.
„Na plátně mohou ožít jen hrdinové, které herci dokážou přeměnit v obraz. 'Jako živí' vypadají jen zombie,“ napsal list Kommersant. Podtitul Děkuji, že jsem naživu v tomto smyslu působí „mimořádně cynicky“.
Je zapotřebí myslet i na duši
I jiné filmy o rockových muzikantech - a Vysockij vlastně byl první sovětskou rockovou hvězdou - ukazují, jak se propíjeli k smrti, ale i to, jak dokázali okouzlovat na jevišti. „K zahrání tvůrčího smyslu sebevraždy je ale zapotřebí herec, který bude myslet i na duši hrdiny, a ne jen na to, aby nepokazil drahocennou grimasu,“ dodal kritik.
Zápletku tvoří epizoda z léta 1979, krátce před smrtí Vysockého. Producent Taškentské filharmonie je přistižen při pořádání koncertů „načerno“ a výměnou za svobodu slibuje vydat do rukou sovětské tajné policie KGB „někoho vysokého“. Populární herec a zpěvák tou dobou už přešel od alkoholu k morfiu a snaží se odjet do Paříže, kde ho čeká manželka a francouzští lékaři. Po varování od KGB však místo do Paříže míří do Buchary, kde však čím dál hůř snáší nedostatek morfia, a tak se ho chystá následovat moskevská milenka Táňa se spásnými ampulkami. KGB však díky odposlechům vše ví a chystá past.
Hrdinou se stává čestný a citlivý plukovník KGB
„Mohl to být film o narkomanu a alkoholikovi, o chuligánu, o hýčkaném disidentovi a buřiči, o divadelním a filmovém herci, který se stal národním idolem. Vysockého písničky si prozpěvovali všichni, od dálkových řidičů po stranické tajemníky, od kriminálníků po vědce. Mohl to být i film o básníkovi, o milenci,“ povzdechl si internetový list Gazeta.ru nad tím, že tvůrci snímku se pro jistotu dotkli snad všech Vysockého podob, aby filmový hrdina nakonec zůstal bez vlastní tváře.
Klidně by se prý mohl jmenovat i jinak. Buřič nepronese jedinou pobuřující větu, přes vší popularitu zůstává nerozpoznán ve frontě na úřadu i na letišti, až do závěrečných titulků nezazní jediná celá píseň. Na plátně sehrává jen okrajovou roli, zatímco hlavním hrdinou se stává čestný a citlivý plukovník KGB, odhodlaný se prát o pravdu s nadřízenými.
Čili vlastně vznikl ruský remake oskarového filmu „Životy těch druhých“ německého režiséra Floriana von Donnersmarcka. Snad jen s tím rozdílem, že někdejší SSSR vypadá ve filmu mnohem líp než Donnersmarckovo šedé východní Německo.
Špatná zpráva pro ruský film?
„Raději si na to ani nepůjdu podívat,“ povzdychla si v internetové debatě pětasedmdesátiletá Vysockého fanynka, pamatující si svůj věčně živý idol, jaký opravdu býval. Jestli ke stejnému názoru dospějí i další, bude to špatná zpráva pro ruský film vůbec. Postsovětská kina podle odhadů sice letos opět vydělají rekordní sumu, ale 90 procent připadá na hollywoodské trháky.
