Přesně před dvěma sty lety, 7. srpna 1819, udělali latinskoameričtí povstalci rozhodující krok k nezávislosti na Španělsku. V bitvě u kolumbijského Boyacá tehdy jejich vojska pod vedením Simona Bolívara porazila koloniální armádu. Vítězství obrátilo vývoj ve prospěch povstalců a otevřelo cestu k osvobození jihoamerických zemí od španělské nadvlády.
Zhruba třítisícová armáda, v jejímž čele stáli Bolívar a Francisco de Paula Santander, nejprve překvapila a porazila Španěly při střetnutích u měst Gámeza (12. července) a Pantano de Vargas (25. července) a dobyla město Tunja (5. srpna).
V rozhodující bitvě pak Santander napřed odřízl španělský předvoj u mostu přes řeku Boyacá. Bolívar mezitím zaútočil na hlavní vojsko a zajal přibližně osmnáct set mužů včetně španělského velitele.
O tři dny později dobyl Bolívar Bogotu (tehdy se jmenovala Santa Fé) a byl oslavován jako osvoboditel Nové Granady (španělské kolonie, která se rozkládala převážně na území dnešní Kolumbie, Venezuely, Ekvádoru a Panamy).
Osvobozenecké boje odstartovala Venezuela
Hnutí za nezávislost v Kolumbii je úzce spojeno povstáními kreolů (potomků španělských kolonistů) v Latinské Americe proti vlasti svých někdejších předků.
V době okupace Španělska Napoleonem, který v roce 1808 dosadil na tamní trůn svého bratra Josefa, začali kreolové zakládat junty organizující původně odpor ve jménu sesazeného krále Ferdinanda VII. Brzy však začali postupně vyhlašovat nezávislost na Madridu.
Po vypuknutí povstání ve Venezuele v dubnu 1810 následovalo v květnu svržení místokrále v Buenos Aires, v červenci ustavili independisté juntu v Kolumbii a v září v Chile. Týž měsíc se k boji připojilo Mexiko a následovaly další španělské kolonie.
Větší část kreolů však tehdy ještě zůstávala neutrální, stejně jako domorodé obyvatelstvo, které v potomky někdejších dobyvatelů nemělo důvěru, mimo jiné proto, že sliby zrušení otroctví a rozdělení půdy zůstávaly jen na papíře. Do roku 1815 se proto španělskému králi podařilo znovudobýt většinu území.
Lidové povstání v Bogotě vypuklo 20. července 1810, kdy byla vyhlášena nezávislost. Boje však trvaly až do roku 1819. Definitivní odtržení Kolumbie od Španělska potvrdilo právě vítězství revolučních vojsk v bitvě u Boyacá 7. srpna 1819.
Bolívarův stát vydržel jedenáct let
Po vítězství u Boyacá sestavil Bolívar provizorní vládu v čele se Santanderem. Sám pak stanul jako první prezident v čele Republiky Velká Kolumbie, která vznikla v prosinci 1819 a zahrnovala i dnešní Venezuelu, Ekvádor a Panamu.
Stát však neměl dlouhého trvání. Rivalita a potyčky o moc vedly v roce 1826 k rebelii ve Venezuele, sám Bolívar pak mezi lety 1828 a 1830 vládl jako diktátor. Jím iniciovanou novou ústavu ale přijala jen Kolumbie a Panama. V roce 1830 Bolívar zemřel a ve stejném roce Venezuela a Ekvádor společenství opustily. Republika Velká Kolumbie tak přestala existovat.
Kolumbie a Panama pak fungovaly společně pod několika různými názvy, současné pojmenování Kolumbijská republika má země od roku 1886. V roce 1903 se od ní odtrhla Panama.
Španělská nadvláda skončila v roce 1824, Brazílie získala nezávislost bez boje
Na jihu kontinentu slavil vítězství generál José de San Martín, jemuž vděčí za samostatnost Chile, Argentina a Peru. Bitva u Ayacucha v Peru 9. prosince 1824, vybojovaná Bolívarem a generálem Antoniem José de Sucrem, znamenala konec vlády Španělska na kontinentě. Jako poslední ztratilo Španělsko Kubu a Portoriko v roce 1898, když prohrálo válku s USA.
V Mexiku druhá fáze válek za nezávislost dlouho netrvala. Španělský generál Agustín Itúrbide, vyslaný na jih zlikvidovat poslední partyzánské jednotky Vicenteho Guerrera, se totiž s Guerrerem spojil a v roce 1822 se stal mexickým císařem. Ale jen na rok, než se útvar rozpadl a vznikla republika Mexiko a Spojené středoamerické provincie (Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua a Kostarika).
Bez válečného konfliktu pak získala nezávislost Brazílie. Dílem přispěl opět Napoleon, před nímž v roce 1808 uprchl s celým dvorem portugalský král do Ria de Janeiro, čímž Brazílie získala formálně statut království. Do Portugalska se dvůr vrátil v roce 1820, ale v Brazílii zůstal jako regent syn krále dom Pedro, jenž v září 1822 vyhlásil nezávislé Brazilské císařství.
