Turín – Přestože ho proslavily hlavně automobily FIAT, proslulý italský módní design a samozřejmě také fotbalový klub Juventus, ve kterém nedají dopustit na českou hvězdu Pavla Nedvěda, není Turín špinavým průmyslovým městem. Bývalé sídlo savojských králů se stejně jako Praha chlubí barokními a secesními klenoty.
Elegantní Turín nezapře vliv nedaleké Francie, většinu historického centra tvoří barokní paláce, které občas střídají secesní sídla úspěšných podnikatelů a pasáže s nákupními galeriemi.
Turín byl ale odjakživa hlavně městem šikovných lidí, kteří vymýšlejí nové věci. Proslulý výrobce vyhlášené turínské čokolády se nechal inspirovat peklem. V letním horku by kakaová pasta hned roztála. Místo bonbónů proto vyrábí černé uhlí na zimu. Topit se jím sice nedá, ale chutná sladce. Je totiž z cukru.
Ještě dřív než cukrovinky Turín proslavilo jiné zboží – luxusní šperky z těch nejvzácnějších kamenů a kovů. Malé rodinné firmy se pyšní náramky a náhrdelníky vyráběnými na zakázku. Některé skvosty tepou na míru pro místní lékaře a právníky. Jiné zkrášlují tělo italských i světových celebrit, vznikají i jedinečné klenoty za astronomické ceny do kolekcí těch nejznámějších značek jako Bulgari. Pro výrobce, který se s prstenem piplá celé týdny, to má jedinou nevýhodu. Konečný uživatel se nikdy nedoví, že nosí šperk právě od něj; klenotníkům to prý ale nevadí.
V Turíně se ale vyrábějí i jiné doplňky, místní brašnáři jsou proslulí po celém světě. Pásky, brašny a kabelky vyrábí i Roberto Mazzeo. Padesátiletý syn řezníka pracuje celý život s kůží, přírodní i umělou, většinu pásků a tašek vyrábí ručně. „Jsem kreativní, baví mě vymýšlet nové věci. Mohl bych se snadno uživit jen tím, že bych opravoval staré věci. Měl bych míň problémů a míň výdajů. Ale rád dělám nové věci, rád objevuju. Je to silnější než já,“ popsal Roberto. V malém krámku uprostřed Turína vyrobil tenhle umělec mezi brašnáři za posledních pět let víc než deset tisíc kousků.
Muzeum filmu ve věži, která měla vést až do nebe
Turín staví na odiv i jiná technická kouzla. Jeho chloubu představuje Mole Antonelliana z roku 1863. Nejvyšší italská zděná budova měří 167,5 metru a původně to měla být synagoga. Jenže židovská obec neměla na dokončení monumentální stavby dost peněz. Nakonec ji převzalo město, které do jedinečných prostor umístilo čarovné muzeum filmu. Právě v pokrokové piemontské metropoli totiž uskutečnili bratři Lumierové jedno z prvních veřejných promítání. Tady vznikl vyhlášený italský filmový průmysl. Nápaditá instalace přináší milníky italské i světové kinematografie. Ukazuje, jak se ve filmových laboratořích vařily kasovní trháky i umělecké skvosty.
Největší tahák představuje panoramatický výtah, který vyveze návštěvníky středem kupole na jedinečnou vyhlídku, ze které je celý Turín jako na dlani – včetně věžáku zvaného Mussoliniho prst. Na náměstí proti královskému paláci ho nechal postavit nechvalně proslulý diktátor, který chtěl mít dům vyšší, než je Mole Antonelliana, nakonec ale rekord nepadl.
