Praha - Pro Petru Procházkovou nebyla žurnalistická práce nikdy odvěkou touhou a stát se zahraniční reportérkou nebyl její cíl. Sama dokonce říká, že k této práci vzhledem ke svému handicapu, neschopnosti se učit cizí jazyky, nemá předpoklady. Přesto se rychle stala známou a respektovanou odbornicí na oblast Ruska a Kavkazu. Kvůli svým názorům však odtud musela na nátlak ruských úřadů odjet. Dodnes se tam nemůže vrátit a neví proč. Nicméně svůj pobyt v Rusku považuje za nejlepší štaci na světě. Svou novinářskou činnost tak nyní směřuje na Afghánistán, se kterým je spojen i její osobní život. Její manžel, s nímž má dvouletého syna Zafara, je totiž Afghánec.
V Lidových novinách, kde působí od listopadu 1989, původně pracovala v příloze a do Ruska odjela proto, že všichni ostatní zahraniční zpravodajové odtud utíkali a chtěli pracovat na Západě. Nikdy tohoto rozhodnutí nelitovala, protože Rusko v devadesátých letech pro novináře nabízelo rozsáhlé možnosti - bylo možné z bezprostřední blízkosti sledovat, jakým způsobem se tato velmoc mění. „Novinářsky to byla ta nejlepší štace na světě,“ vzpomíná Procházková.
Současné Rusko po demokracii nešílí
V Rusku nakonec strávila 11 let, až do roku 2001, kdy byla vyhoštěna. Zemi musela opustit narychlo, do deseti dnů, tudíž si ani nestihla odvézt své osobní věci. „Asi za čtyři roky mi přišla lednička s jídlem,“ říká. Oficiální důvod pro vyhoštění dodnes nezná, ale když nedávno chtěla zjistit, zda by se mohla do Ruska vrátit, úředníci ji raději ani nepustili na ruskou ambasádu. I když by moc ráda do Ruska zase jela, kvůli současné politické situaci, která zde panuje, v návrat příliš nevěří. Přesto nechce celou zemi odsuzovat, podle ní tam jsou lidé, kteří se snaží, aby se situace změnila. „Rusko má velký potenciál stát se demokratickou zemí,“ dodává.
Sdružení Berkat se stará o čečenské sirotky
Kromě práce válečné zpravodajky se Petra Procházková také věnuje humanitární činnosti, je zakladatelkou sdružení Berkat. V roce 2000, kdy v Čečensku zuřila válka, se přestěhovala do Grozného. Avšak zde byla v podstatě odříznuta od světa. Nemohla ani psát ani natáčet, tak spolu s čečenskými přítelkyněmi a s Janou Hradílkovou vybudovaly dětský stacionář pro místní sirotky. „V té době jsem měla docela dost peněz a nevěděla jsem, jak je utratit,“ vzpomíná reportérka. Proto se rozhodla tyto peníze investovat do lidí, bez nichž by svou novinářskou profesi nemohla dělat. „Dovolili mi točit, pustili mě k sobě domů, nechali mě u sebe přespat. Bylo to vlastně takové vrácení dluhu.“
Děti, o které Berkat pečuje, původně žily ve velmi špatných podmínkách v obrovském stanovém táboře. Ten už nyní neexistuje a sirotci se přesunuli do nového uprchlického tábora. Ostatně Procházková přiznává, že situace na Kavkaze se diametrálně změnila a i životní podmínky pro obyvatele se zlepšily, mohou podle ní žít relativně normálním životem.
Novinář nesmí být středem pozornosti
Přestože upozorňuje na střet evropské a mimoevropské kultury, sama si vzala Afghánce. „Pokud někdy v našem manželství takový střet hrozí, manžel raději odjede do Afghánistánu,“ poznamenává novinářka s humorem. Když jsou v Afghánistánu, tak je pro ni přirozené, že nosí šátek a je zahalená. „Nechci být středem pozornosti.“ V Čechách po ní sice manžel nepožaduje dodržování islámských tradic, avšak zase nechápe některé evropské zvyky, jako třeba líbání relativně cizích lidí na tvář.
S afghánským manželem má Petra Procházková dvouleté dítě - syna Zafara. I kvůli tomu by momentálně nikam do války neodjela. „Nepořizovala jsem si ho, abych ho odložila,“ poznamenává Procházková. Do Afghánistánu by se však se synem nepřestěhovala, je to tam prý pro něj příliš nebezpečné.
