Sám je nevěřící, přesto prý během společných setkání se „svými konvertity“ pochopil, proč věří tomu, čemu věří. Energického budoucího katolíka Dana a krásné nastávající adventistky sedmého dne Katku a Karolínu si sám vybral přibližně před rokem a nešlápl vedle. Navzdory tomu, že filmování končí v prosinci, už teď mu starosti dělá spousta skvělých materiálů, které se do šestidílné série Příběhů obrácení prostě nevejdou.
S Danem, Karolínou a Katkou natáčíš už od března, vznikl za tu dobu mezi vámi nějaký hlubší vztah, nebo se tomu naopak bráníš?
Vyhnout se tomu určitě nesnažím, protože je to ku prospěchu věci a myslím si, že se to podařilo. Třeba holky mi kvůli různým věcem volají, od začátku si tykáme a dnes mě už berou jako partnera pro konverzaci, tím pádem ani nevnímají kameru. Přijdeme, zapneme kameru, vejdeme do místnosti a ony mluví se mnou. Jsou nerozlučná dvojka a teď tam vznikají třecí plochy, protože jedna jde na výšku. Třeba se začaly přede mnou dohadovat a odvolávaly se na mne. Takže myslím, že vztah už je nadstandardní. Teď mi třeba řekly, že i kdybychom jejich křest netočili, že by mě pozvaly. No a s Danem – s katolíkem, bych taky klidně šel na pivo. Takže vztah tam vznikl a já jsem za to rád. Ty lidi fakt zbožňuji. Minulý týden jsem strávil děláním předstřihů a pak jsem hned volal Karol a říkal jsem jí, že mám pocit, že mi chybí. Tím že celý den poslouchám jak mluví, tak hned s nimi chci taky mluvit, chci vědět, jak se mají.
Takže ses jim dostal po kůži…
Myslím, že ano, i když je to moje první zkušenost s projektem takhle časově náročným, co jde natolik do hloubky. A co se týče té mé „nezkušenosti“, je pro mě trochu odstrašující, kolik mám materiálu. Proto jsem velmi rád, že na projektu spolupracují další dva režiséři a Laďa Cmíral jako supervizor. Ten tomu umí dát fazónu. Protože to, co jsem si v červnu myslel, že mám za skvělý materiál, tak je v kontextu října, úplně někde jinde. Na druhou stranu je skvělé, že můžu u holek sledovat ten vývoj, že to co říkají na jaře, se najednou trochu láme. A taky je zajímavé, jak si třeba holky zvykly na kameru. Třeba teď na křtu se moc nechtěly fotit a když jsme se jich ptali, jestli jim nevadí kamera, řekly, že ji vůbec nevnímají.
V tom případě jsi se dostal až na samou hranici reality show…
Nechci, aby to znělo až moc nadsazeně, protože jsme zas těch natáčení neabsolvovali tolik. Na druhou stranu jsme si vytvořili takové prostředí, že ony znají i kameramana Jirku Vardana, který to se mnou točí. Takže i to tomu prospívá. Ony nemusejí pořád někomu dovysvětlovat, kdo vlastně jsou. Už se všichni známe.
Je zajímavé, že mluvíš více o holkách…
Asi bych měl začít na začátku. Lidi jsem začal hledat už před rokem na podzim. Kandidátů jsem měl asi pět a Karolína s Katkou se mi moc líbily, protože byly bezprostřední. Ale bál jsem se u nich – tehdy jim bylo sedmnáct a devatenáct, že to bude trošku naivní, že jejich názory budou nevyzrálé, ale nakonec se ukázalo, že to mají v hlavě srovnané. A u Dana jsem měl trochu strach, protože on má velmi neortodoxní až kontroverzní názory na církev a taky je na invalidním vozíku. A já jsem nechtěl, aby to celé bylo o nějakém handicapu – aby vozík strhával tu pozornost od víry. Ale když mluví, tak co se týče spirituality, on o tom ví mnohem víc než kdejaký kazatel a taky dokáže říct na „plnou hubu“, co si myslí. Zatímco Dan tomu dává hloubku, holky tomu dávají něco tak přirozeného a samozřejmého, že je to jako reklama na náboženství. I mě jako nevěřícího člověka to baví sledovat. Kromě toho jsou to holky moc hezké (smích). A obecně jsem s nimi strávil více času. S Danem ten vztah taky mám, ale absolvoval jsem s ním mnohem méně natáčení a obecně jsou holky přístupnější.
Našel jsi tedy k holkám i k Danovi cestu natolik, abys pochopil, proč věří tomu, čemu věří?
Ano a myslím, že i pro mě je to docela škola zjistit, jak člověk přistupuje k víře. Sám se snažím přemýšlet nad otázkami, které s vírou souvisí. Dan i holky se mě na prvním setkání ptali jestli věřím, a já jsem jim vysvětloval, že kolikrát to, že ten člověk má odstup, je důležitější. Podstatné ale je, abych náboženství respektoval. U holek mě třeba bavilo, jak vykládaly o tom, že nemají rády klasické katolické kostely. Překvapilo mě, jak moc je adventistické pojetí vzdálené od toho klasického, i když se jedná o křesťanství. A nevěřícímu člověku najednou dojde, že je to možná mnohem normálnější přístup než nějaký pompézní římsko-katolický, který běžně vnímáme jako klasiku. A já najednou dokážu pochopit, že se ve svém společenství cítí dobře. Že člověka k víře může přivést nějaká mládežnická akce jako tábor. Ten iniciační moment může vzniknout z něčeho úplně normálního a je to mnohem přirozenější, než když tě někdo nutí chodit do kostela, protože na to byla zvyklá tvoje prababička. A u toho Dana, ten to prostě vysvětluje svým způsobem… Mám takovou historku s jedním zvukařem, kterého nic moc nezajímá. Ten přišel na natáčení a zeptal se, jestli opět točíme s nějakými pokrytci a pak Dan začal vykládat o svém křtu, o tom, že čekal nějaké prozření, ale po dvou dnech byl stůl pořád stůl a židle pořád židle, a zvukař brečel smíchy a byl fascinovaný. Myslím, že si řekl, že u některých lidí se nejedná o pokrytectví. A to byl pro mě takový moment zadostiučinění. Řekl jsem si, jestli to fungovalo u něj, tak to třeba bude fungovat i u diváků. I já jsem do začátku tohoto projektu znal jen takzvané chodiče do kostela.
Jak často jste se s respondenty vídali? Zaměřili jste se jenom na klíčové okamžiky jako třeba zmíněný křest?
Ano, to je dané už produkčními možnostmi. Kromě těch klíčových momentů to byla tři společná setkání. První tady ve studiu, druhé dvoudenní v Adamově a závěrečné, které plánujeme někdy kolem Vánoc. Na začátku roku jsme si udělali kalendář stěžejních bodů, kterými budou procházet, ale samozřejmě vše přizpůsobujeme. Ono to totiž asi nefunguje tak, že ti zavolají, teď se mamka s taťkou hádají, přijeďte to natočit, proto se musíš orientovat na ty klíčové okamžiky a vytěžit z toho maximum. Ale tak po dvou třech natáčecích dnech jsem věděl, že materiálu bude dostatek. Kromě křtů třeba jedna z holek maturovala, to jsem tam chtěl dostat, chtěl jsem tam minimálně jeden klasický rodinný den – u holek to byla sobota, která hraje velkou roli u adventistů, u Dana zas škola, rodiče, diplomka. Pak jsem třeba zjistil, že Dan má velkou základnu kamarádů a chodí třeba do „Tuesday klubu“, což tedy sice znamená, že jdou do hospody, ale baví se tam o zajímavých věcech. U Katky se zas pořád pere to, že jako adventistka by neměla tancovat a pít, s pitím tedy problém nemá, ale to tancování má ráda, takže jsem tam chtěl mít nějaký open air, na kterém strašně „paří“. Karolína zas hraje volejbal a mohla by hrát za ženy. Ty ale hrají v sobotu a tu má ona vyhrazenou pro Boha. Takže tím, že člověk konvertuje, musí v tom běžném životě víře i něco obětovat. U těchto témat ale velmi pomáhaly malé kamery, které měly respondenti k dispozici. Zjistil jsem, že hlavně u holek budu potřebovat daleko méně materiálu, protože ony jsou s kamerami strašně dobré. Třeba čekají na vlak, postaví tam kameru, nafouknou balónek a kopou si s ním. I když jsem říkal, že jsme si na sebe zvykli, velká kamera je pořád nějaký cizí element, ale tu malou mají s sebou úplně všude. Dan točí méně, ale taky jsou tam povedené momenty. Až z materiálů jsem zjistil, že si třeba nechal na ruku vytetovat panenku Marii v takovém kontroverzním obalu (smích). Nakonec začne recitovat Otčenáš. Je to velmi silný okamžik. Kdybychom tam třeba byli, tak se to nestane.
Kromě malých kamer je na projektu určitě netypické právě to, že jste několikrát dali respondenty dohromady…
Přišlo nám zajímavé zjistit, jak na sebe budou reagovat. Už u první večeře, kde jsme je pozorovali z povzdálí, se ukázalo, že se zajímají o sebe navzájem. I když to začíná jako nějaký náboženský vtip: Sejde se… Nakonec se ukázalo, že je to ještě lepší, než jsme si mysleli. Třeba když si objednávali, přišel číšník v rukavičkách a oni do něj začali valit: „Smažíte různá zvířata ve stejném oleji?“, pak si holky, protože nemůžou vepřové, daly něco vegetariánského a pořád se vyptávaly, co je z čeho. A Dan si jako jediný dal kachnu s vínem a hrozně si debužíroval a muslimka Aiša mu říká: „Já nemůžu sedět u stolu s někým, kdo pije alkohol.“ Nastalo ticho a Dan nic neřekl, jenom na svém elektrickém vozíku poodjel od stolu (smích). Bylo to tak bezprostřední, většina z nich jsou trošku exhibicionisti, vlastně se to na těch společných setkáních režíruje tak trochu samo.
