Praha – Po delších zdravotních problémech zemřel ve věku 65 let v neděli básník a performer Milan Kozelka. Potvrdila to jeho přítelkyně Lenka Burianová. Před rokem 1989 patřil k nezávislým umělcům a kritikům režimu. Odpor mu přinesl několikaleté vězení. Byl však také jedním z těch, kdo neváhali kritizovat současný systém nebo vývoj undergroundu.
Milan Kozelka se narodil 3. listopadu 1948 v Kyselce u Karlových Varů. Je autorem mimo jiného tří antologií mapujících aktuální slovesné a výtvarné dění v regionech Ostravska (V srdci černého pavouka, 2000), severních Čech (Od břehů k horám, 2000) a Olomoucka (Vertikální nostalgie, 2002). Věnoval se výtvarnému umění v podobě performancí, land-artu či happeningu, od 90. let také organizační, redaktorské a editorské práci.
Jako lektor působil na různých vysokých uměleckých školách, kde pracoval na tématech umění a politika či umění a mocenské systémy. Po publikování v samizdatu v 70. a 80. letech knižně debutoval až v 51 letech básnickou sbírkou Koně se zapřahají do hracích automatů (1999). „Jeho prvotina nabízí vázané verše, které paradoxně vyplňují asociativně řazené nonsensové a absurdní obrazy; řád, tedy rým a pravidelný rytmus, tu stojí proti naprosté myšlenkové a názorové svobodě, nevázanosti, detabuizaci a demytizaci všeho – od erotiky a smrti po mocenské manýry politických špiček,“ píše Portál české literatury.
Underground přestal být undergroundem
V Kozelkově poezii lze rozpoznat příbuznost s revoltující poezií literárního undergroundu 70. a 80. let, potažmo inspirace beatnictvím. Sám Kozelka ale spojování s undergroundem rád neměl, cítil se být anarchistou. „Underground přestal být undergroundem v momentě, kdy splynul s disentem, ztratil nezávislost a přišel o svou nenapodobitelnou autentičnost. Po roce 1989 se z undergroundu postupně stával nostalgický, dysfunkční kýč, který nedokázal reagovat na dobové excesy a podílel se na mocenské struktuře současné doby. Byl zneužit,“ uvedl Kozelka minulý rok pro čtrnáctideník A2.
V roce 2000 vydal sbírku Gumové projektily, v níž se s ještě větším sarkasmem a vzdorem vyjadřuje k minulým a soudobým společenským poměrům. O rok později pak publikoval svoji první prózu Ponorka nazvanou podle legendární olomoucké hospody, v níž se historky a vyprávění v knížce zachycené ponejvíce odehrávaly.
Doba pro surrealismus
Do roku 2012 vydal ještě několik textů, většinou sbírek kratších útvarů, které s humorem a kousavě kritizují aktuální dění. „Moje psaní je nutné brát jako dobovou satiru, a to jak v případě prózy, tak i poezie. Záměrně využívám extrémů a záměrně dovádím literární situaci na krajní mez. Domnívám se totiž, že opět nazrála doba pro surrealismus a jeho praktické využití v performanci a happeningu,“ prohlásil Milan Kozelka pro A2.
