Praha – Designér Otakar Dušek je z těch, kteří se umí podívat na věci jinak, než jak je vnímají ostatní. Dokazují to medaile, jejichž je autorem a za něž získal cenu pro nejlepšího medailéra světa. Všichni si myslí, že medaile musí být kruhová, ale není to tak, říká. Za každým jeho dílem se skrývá příběh - a to se odráží i v tvorbě jednotlivých kusů, které nechal třeba razit tankem nebo prostřelit.
„Jeho medaile mají nesmírně hlubokou myšlenku. Nevyhýbá se velice složitým tématům. Když se podíváte na průřez jeho tvorbou, nenajdete ani jeden námět, který by byl lehký a dekorativní,“ oceňuje Duškovu medailérskou práci typograf a grafik Jan Solpera.
Například ústředním motivem stříbrné medaile k 60. výročí bitvy u Stalingradu je průstřel – opravdový, protože autenticita je něčím, na co Dušek při své tvorbě klade důraz. „Jsem přesvědčený o tom, že je to vůbec první medaile v historii, která byla prostřelená. Trvalo čtyři měsíce, než jsme zjistili, jak to udělat, aby z ní něco zbylo,“ popisuje ne úplně snadnou cestu od nápadu k realizaci.
Průstřel, který je na každém kusu jedinečný, zvolil proto, že v bitvě u Stalingradu „šlo o naprosté popření lidskosti a z tohoto pohledu neměla vítězů“. Střela poškodila fakticky i symbolicky obě strany – repliku německého padesátifeniku z roku 1942 i repliku sovětské desetikopějky z roku 1943. Výběr mincí ohraničuje začátek ofenzivy u Stalingradu a odražení německých vojsk Rudou armádou.
Dušek je také autorem medaile k sedmdesátinám Václava Havla. Majiteli jednoho ze sedmdesáti kusů (každý z nich váží 70 gramů) se stali dalajlama nebo Bill Clinton. „Obvod medaile tvoří desetiúhelník, což symbolizuje deset let ve funkci prezidenta,“ upozornil na jednu ze zvláštností svého díla Dušek. Na medaili je vyobrazen autentický Havlův podpis s typickým srdíčkem a také otisk jeho palce. „Papilární linie na rozdíl od portrétů zůstávají po celý život stejné a to i ve chvíli, kdy se z disidenta stává prezident,“ vysvětluje Dušek volbu motivu.
Inovativní přístup má nejen k designu medailí, ale i k jejich výrobě, zkouší, co před ním v jeho oboru málokdo zkusil, nebo dokonce nikdo nezkusil – například už zmíněný průstřel anebo ražbu pomocí tanku. Tímto způsobem vznikla medaile připomínající největší tankovou bitvu v dějinách, k níž došlo v roce 1943 u Kursku. Pamětní medaile byla vyražena sovětským tankem T-34, který dopomohl Rudé armádě k vítězství.
„V mých věcech je snaha o velkou míru autenticity,“ poznamenává ke svému přístupu Dušek. „Má-li něco být prostřelené, musí to být prostřelené, nemůže se to vrtat vrtačkou. Má-li se něco přejet tankem, tak to musí přejet tank, nejde vzít kus plátu a razit to někde u lisu.“
Podobně přistupoval i k medaili, jež je poctou politickým vězňům. „Je v ní příběh vězněného člověka, který čeká na smrt,“ upozornil Dušek, který při tvorbě vycházel z konkrétního příběhu Miroslava Káchy odsouzeného v roce 1949 k doživotnímu vězení. Symbolem svobody se mu při čekání na rozsudek stala holubička, kterou v cele pankrácké věznice vyrobil z kousku chleba. Dušek podle ní vytvořil plastiku pro pamětní medaile, přičemž každá z plastik prošla Káchovýma rukama.
„Jeho medaile vytvářejí dokonalý výtvarný celek,“ podotýká k Duškově tvorbě Jan Solpera. Promyšlený je i doprovodný obal. Například pouzdro na medaili k výročí bitvy u Stalingradu evokuje vojenské leštidlo na boty, medaile k poctě politickým vězňům je vyrobena z betonu a připomíná klec, medaile Kursk 1943 vychází z vojenských beden, které používala německá armáda. „Je vyrobená z dubového dřeva, protože dub je symbol Německa, jako kamuflážní barva je použita barva wehrmachtu z roku 1942,“ doplnil Dušek.
Oceňovaný medailér má okruh sběratelů, kteří o jeho díla stojí často dříve, než na nich vůbec začne pracovat. Jeho tvorba, vymykající se zvyklostem, ale naráží často také na konzervativní očekávání. „Všichni si myslí, že medaile musí být kruhová a všichni chtějí všechno stejně, takže když přijdete s něčím novým, ukáže se, že sice chtěli původně něco nového, ale vlastně nic takového nechtějí, ale chtějí to, co už někde viděli,“ posteskl si Dušek.
Pochopení vždy nenachází nejen u zákazníků, ale i u svých kolegů. „Tenhle obor se pohybuje tím, co se v něm vytváří, někde kolem poloviny 19. století. Je to podobné jako ve známkové tvorbě – ty věci jsou zastaralé. Pořád si klepeme na ramena, že jsme světová špička, ale to už nějakých osmdesát let není pravda,“ domnívá se. On sám ovšem ke světové špičce patří, což potvrzuje i Cena Jaapa van der Veena 2012 pro nejlepšího medailéra světa, kterou obdržel v únoru v holandském Haarlemu. V tamním Teylerově muzeu je také do 9. září k vidění výstava jeho prací.
Dušek nicméně neusíná na vavřínech ani se nenechává odradit těmi, pro něž jeho medaile nejsou dost kulaté. V současnosti pracuje na návrhu, v němž počítá s použitím ostnatého drátu ze železné opony, nebo na pamětní medaili Jana Palacha. Do ní chce zakomponovat část Palachovy posmrtné masky.
