Slovenský vědec, historik a filozof Mikuláš Teich patřil ke špičce levicových intelektuálů v Československu, domovem se mu však stala Anglie. Na Britských ostrovech také v roce 2018 v rovných sto letech zemřel. Knihy hospodářské historičky Antonie Doležalové nahlíží prostřednictvím jeho příběhu na evropské dějiny 20. století.
Mikuláš Teich se narodil ještě za Rakouska-Uherska, obdivoval masarykovskou demokracii a po emigraci na Západ uvěřil marxistické myšlence. Svůj život zasvětil hledání pravdy nejen ve svém oboru, tedy historii přírodních věd.
„Byl to takový Forrest Gump. Potkal tolik zajímavých lidí, dostal se do tolika událostí, které se podepsaly na dějinách 20. století,“ říká autorka knihy Antonie Doležalová.
Dvakrát ve svém životě se rozhodl pro emigraci. Poprvé musel domov opustit v roce 1939 kvůli svému židovskému původu. Dostal se do Anglie, kde mimo jiné v klubu pro uprchlíky potkal svou budoucí ženu – ekonomku a hospodářskou historičku Alici Schwarzovou, jejíž rodina prchla z Rakouska po anšlusu.
Nepohodlný marxista
Před emigrací se zajímal o medicínu, v Anglii začal studovat chemii, více než přednášky z tohoto oboru ho ale jako aktivního studenta zajímaly myšlenky marxismu. Když se po válce vrátil z Anglie zpět domů, chtěl v Československu pomáhat odstraňovat nerovnost ve společnosti. Stal se historikem vědy a také členem komunistické strany.
„Uvěřil tomu, že Československo jde svou originální cestou, ale ve chvíli, kdy pochopil, že komunistická strana je výtahem k moci pro lidi, kteří o marxismu nic nevědí, tak byl ze strany vyloučen,“ doplňuje Antonie Doležalová.
V rozhovoru, který časopisu Dějiny věd a techniky poskytl u příležitosti svých devadesátin, přiznává, že nejraději ze svého československého období vzpomíná na pražské jaro. „Je to historická událost, která svým dopadem – vedle husitské revoluce, bitvy na Bílé hoře a mnichovské dohody – přesahuje domácí rámec,“ domníval se.
Sovětskou okupaci vnímal jako kontrarevoluci. Znovu emigroval do Anglie, kde od nuly budoval kariéru. Prestiž v akademických kruzích získal rychle. Stal se zakládajícím členem nejmladší koleje v Cambridge – Robinson College.
Po revoluci pozvání nedostal
Po revoluci v roce 1989 se domů už nevrátil. Nedostal pas. „Byl na straně těch odmítnutých a nesl to velmi těžce. Nabízel spolupráci, editoval dvě knihy o dějinách českých zemí i dějinách Slovenska, ale z české strany nikdy žádné pozvání nedostal, žádnou nabídku ke spolupráci,“ popisuje Doležalová.
Do své vlasti tak jezdil jen jako host. V roce 2008 ve zmíněném rozhovoru k významu dějin vědy pro společnost poznamenal: „Může člověk fungovat bez paměti? Odpověď je zřejmá: Ne, nemůže. A společnost také nemůže normálně fungovat bez paměti a její paměť, to jsou přece její dějiny. Jenže mnoho společností normálně nefunguje. A pak se třeba tváří, že dějiny nepotřebují. S historií lze učinit takřka cokoliv – jen uniknout jí nelze, říkával František Graus.“
Svou poslední knihu Znovuobjevená vědecká revoluce, v níž osvětluje sociální a intelektuální změny utvářející moderní svět, vydal Teich v šestadevadesáti letech.
