Obraz Stalina dokončený na začátku padesátých let zabral téměř sedmdesát metrů čtverečních, přesto po svém jediném vystavení zmizel. Kam se poděl, zjišťovali společně popularizátor výtvarného umění Ondřej Horák a ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá. Výsledkem je kniha Ztracený svatý, která kromě detektivního příběhu nabízí i pohled na vztah výtvarných umělců a komunistického režimu.
Kam se podělo gigantické díkuvzdání Stalinovi? Po obraze pátrá kniha
Díkuvzdání českého a slovenského lidu generalissimu Stalinovi, jak zněl název, bylo kolektivní prací tří představitelů socialistického realismu: Jana Čumpelíka, Jaromíra Schoře a Aleny Čermákové. Osm metrů dlouhý a bezmála devět metrů vysoký obraz byl největším namalovaným dílem ve dvacátém století v Evropě.
Rozměry plátna byly tak velké, že se nevešlo do existujících ateliérů. Malba proto vznikala v nepoužívaném, a dnes již zbořeném, pavilonu na pražském výstavišti, v té době Parku kultury a oddychu Julia Fučíka.
Ve stejné době jen o pár set metrů dál, na pražské Letné, pomalu rostla i monumentální socha Stalina. Očekávaný malovaný hold sovětskému vůdci dokončili dřív, vystavili ho ale jen jednou. Odhalen byl v roce 1952 na výstavě Československo-sovětské přátelství ve výtvarném umění na pražském Žofíně.
Velký rozměrem, ne hodnotou
„Doba přála tomu být součástí davu, nemít svůj výrazný rukopis, a to všechno Jan Čumpelík a skupina kolem něj splňovali,“ podotýká spoluautor knihy Ondřej Horák. Koncept obrazu připomíná náboženské výjevy. „To dílo bylo tak snaživé a tak servilní, až bylo nakonec směšné,“ dodává Alexandra Kusá. Dokonce i pro současníky.
Horák na díle oceňuje, s jakou pílí bylo provedeno, k postavám vznikly desítky skic a studií, aby výsledek byl opravdu realistický. „Ten obraz byl výjimečný jen rozměrem,“ míní ale Horák. „Na metry čtvereční přesahuje Slovanskou epopej Alfonse Muchy, aspoň pro mě je rozměr, jak u Muchy, tak u této práce, jednou z věcí, které překrývají samotnou hodnotu.“
Ztracený svatý
Tu nestihla případně docenit ani tehdejší veřejnost. Stalin několik měsíců po vernisáži zemřel, kult osobnosti se rozpadl a plátno zmizelo. Po více než půlstoletí se po jeho stopách vydává kniha Ztracený svatý. „Hodně jsme si dopisovali a dohledávali materiály a nakonec jsme s údivem zjistili, že se nám podařilo objevit i nějaké nové skutečnosti,“ uvedl k pátrání Horák.
Příběh nekončí
Včetně odpovědi na otázku, jak se tak gigantické dílo mohlo ztratit. Podle Horáka nebylo zjištění zásadně překvapivé. „Alexandra dohledala, že fragmenty tohoto díla se objevily v padesátých letech ještě na dvou výstavách. A to znamená, že bylo rozřezáno,“ prozradil. Toto zjištění jen potvrdilo nalezení krátkometrážního dokumentu Jaroslava Šikla z poloviny šedesátých let. Do snímku Osudy o kultu osobnosti si vybral mimo jiné práci právě prorežimního umělce Čumpelíka.
Po fragmentech se ale slehla zem, a dokud se nenajdou, nepovažuje Horák příběh za ukončený. „Trošku doufáme, že by ta knížka mohla otevřít paměť dalších lidí a institucí, že zapátrají a třeba dílo dohledají. Ono ani nejde o samotné dílo, k jeho hodnotě jsem se už vyjádřil, ale je vždycky dobré, když se s ním společnost může konfrontovat a vyjádřit se, jestli se jí líbí, nebo ne. To nás zajímalo, ale u toho ztraceného díla to možné není,“ dodává.
Publikaci, jejímž je spoluautorem, žánrově označuje za experiment, v němž se fakta mísí s fikcí. Detektivní příběh s kunsthistorickou zápletkou předkládá čtenáři třeba kopie dokumentů, zároveň část vypráví formou komiksu.
Poznat minulost
Vedle příběhu jednoho díla kniha ilustruje, v jakých podmínkách museli umělci za stalinského socialistického realismu tvořit. „Tón té knihy je spíš pro lidi, kteří nezažili komunismus a narodili se dlouho po revoluci,“ upřesňuje ilustrátor a nakladatel Jindřich Janíček.
„To že chcete problematickou minulost poznat, ještě neznamená, že ji propagujete nebo že tomu nevyhnutelně dáváte pozitivní náboj,“ odmítá Alexandra Kusá. „Byli jsme na Slovensku obviňovaní, že heroizujeme předcházející dobu, což pro mě bylo zvláštní. Myslím si, že pro poznání naší minulosti v tomto obrazu hodnota nepochybně je.“
Slovenská národní galerie s megalomanskou malbou a komunistickou minulostí vedla dialog i prostřednictvím výtvarného umění. V galerijním atriu maloval výtvarník Marcel Mališ několik měsíců autorskou repliku Čumpelíkova Díkuvzdání. Místo diktátora nechal ve své verzi prázdné. Stát se jím může kdokoliv. „Když se postavíte na jedno místo v galerii, naprojektuje vás technologie namísto Stalina,“ potvrdila Kusá.
GALERIE
ztracený svatý
