Je otázka, zda není většina filmů na Berlinale v současné chvíli interpretována až příliš z pohledu všestranné korektnosti, píše ve své festivalové glose Martina Vacková. Berlinale se nemohlo vyhnout problémům MeToo, a jak před zahájením uvedl ředitel festivalu Dieter Kosslick, neuvedlo několik filmů, kde byly vazby na obviněné filmaře. Vysocí evropští filmoví profesionálové vrací do hry debatu o kvótách pro ženy ve filmovém byznysu. A je festivalově korektní, že na Berlinale se ukazují politicky laděné filmy, které by měly odrážet současný stav světa. Jenže dosud je – především v soutěžní sekci – jejich světem spíš bludný kruh.
Až přijde válka
V tomto prostředí korektnosti zahajoval dokumentární sekci Panorama česko-chorvatský dokument Až přijde válka. Režisér Jan Gebert točil na Slovensku tři roky se skupinou slovenských branců, kteří si hrajou na vojáky a domobranu. Film zachycuje, jak se ze skupinky mladých nadšenců nenápadně stává nacionalistická pravicově zaměřená skupina lidí, kteří mimo jiné hájí panslavismus a příklon k Rusku.
Snímek vyprovokoval po projekci k otázkám, zda točit a podporovat vznik podobných titulů, aby se jako varování zviditelnily různé tendence ve společnosti, nebo je naopak neukazovat a nedávat jim prostor být viděn. Ale není to o netečnosti slovenské společnosti, je to o netečnosti středoevropské, ba evropské společnosti. Varující je, jak systém není připraven zaujmout stanovisko k neonacistickým tendencím a k tomu, jak společnost hnědne.
Příklady z filmu jsou okaté – pochod městem a vojenskou přísahu na náměstí hlásí branci na úřadech jako kulturní akci, a když to zapadá do tabulek, nic se neděje. Jiným alarmujícím momentem je jejich přednáška ve škole. Film byl natočen v koprodukci s Chorvatskem, které se také potýká s nacionalistickými tendencemi.
Ruský disident bez cenzury
Hlavní soutěž doposud nápadně uvádí politicky motivované filmy. Z nich trochu vybočuje ruský Dovlatov (Dovlatov), díky němuž se divák ocitne v 70. letech minulého století v sovětském disidentském prostředí. Ruský režisér Alexej German mladší tentokrát do Berlína přišel s divácky přijatelnějším filmem než jeho předchozí Pod elektrickými mraky.
Dovlatov je zneuznaný sovětský básník, který se v Leningradě v 70. letech snaží publikovat pesimistické básně, což mu režim pochopitelně nedovolí. Nevypráví obyčejnou story básníka, který je donucen k emigraci. Prosvětlená kamera a teatrální dialogy jsou prostředkem k vyjádření bezútěšnosti a nehybnosti v Sovětském svazu za Brežněvovy éry. A ke slovu přichází i snaha umělců zachovat ducha rozervané široké ruské duše, literatury a umění. Kdo bude hledat, najde i narážky a paralely na současný stav v ruské společnosti.
Jedním z hlavních producentů filmu byla ruská státní televize a jak režisér přiznal, nezaznamenali žádná omezení ani náznak cenzury při vzniku filmu. „Bohužel situace v ruském filmovém průmyslu se velmi rychle mění. Nedokážu říct, co se stane za rok, ale chtěl bych zůstat v Rusku a točit tam filmy. Je to můj domov a opustit ho nechci,“ dodal Alexej German mladší.
Tranzit pro umění, Modlitba pro lidi
Německý film Tranzit (Transit, režie Christian Petzold) si román německé spisovatelky Anny Seghersové upravil do moderní podoby, takže se uprchlíci před německou okupací setkávají ve Francii se současnými uprchlíky z arabského světa. Výsledkem je film sofistikovaný a překombinovaný jako umění pro umění, ne reakce na dnešní dění ve světě.
A tak nakonec zatím mezi soutěžními filmy vyniká film mimo primární politickou i jinou korektnost, francouzská Modlitba (La Prière, režie Cédric Kahn). Pojednává o chlapci, který jede do odvykacího centra pod Alpami, kde má najít cestu nejen k sobě, ale i k Bohu. Trpí abstinenčními příznaky, utíká, vrací se, bojuje. Scéna, kdy ho pohlavkuje a zároveň objímá matka představená, patří k nejsilnějším momentům, v nichž jde o člověka. Zdánlivě jednoduchý příběh, natočený jen ve francouzské produkci. Ale divácky srozumitelný, což se zdá být mezi dosavadními náročnými festivalovými snímky důležité.
Metaforicky řečeno: jakákoliv korektnost už má tolik berliček, že je křehká a nevěrohodná. Naštěstí je navzdory tomu všemu na Berlinale pořád otevřená možnost říct, že některé filmy zrovna vynikající nejsou a k lidem do normálních kin ani nemají šanci se pro svou komplikovanost dostat.
