„To nebyla otázka,“ odpověděla by nejspíš Miranda Priestlyová na informaci, že se chystá pokračování filmu Ďábel nosí Pradu. Příběh obávané šéfky módního časopisu a její asistentky, která musí módě teprve propadnout, zhlédli diváci poprvé před téměř dvaceti lety. Stal se filmovým hitem a vzbudil dohady, do jaké míry odráží realitu.
Pokračování připravuje společnost Disney, potvrdil webu Deadline i další tamní zdroj, na oficiální oznámení ale zatím nedošlo. Není ani jasné, kdo se z původního obsazení opět ve filmu objeví, nicméně děj má údajně zastihnout obávanou šéfredaktorku Mirandu v časech, kdy tradiční tištěné časopisy čelí úpadku. Pomoc by mohla přijít od Mirandiny někdejší šikanované asistentky a nyní úspěšné manažerky Andy.
Vrátit by se tedy měly i jejich představitelky Meryl Streepová, která za první snímek obdržela oscarovou nominaci, a Anne Hathawayová.
Podobenství o modrém svetru
„Ty prostě otevřeš skříň a vytáhneš z ní třeba vytahaný modrý svetr, abys dala světu najevo, že jsi příliš povznesená nad to, co si vezmeš na sebe, jenomže nevíš, že ten svetr není jenom modrý, není jen tyrkysový ani azurový, je blankytný. A taky si nejsi vědoma toho, že v roce 2002 představil Oscar de la Renta kolekci blankytných šatů. Pak přišel Yves-Saint Laurent se svými blankytnými vojenskými saky. A najednou se blankytná objevila v osmi různých kolekcích různých návrhářů, prosákla do obchodních domů a odtud někam do levného textilu, kde sis ho ulovila v nějakém koši s výprodejním zbožím. Nicméně ta modrá představuje miliony dolarů a nevyčíslitelnou práci a je trošku komické, že se cítíš povznesená nad módní průmysl, a přitom máš na sobě svetr, který ti vybrali lidé v téhle místnosti.“
Tento monolog pronáší šéfredaktorka módního časopisu Miranda poté, co se její nová asistentka Andy uchechtne nad pečlivým výběrem mezi dvěma pásky, které jí připadají naprosto stejné. Ze scény s „blankytným svetrem“ se stalo nejen pro filmovou Andy iniciační zasvěcení do módního průmyslu s miliardovými obraty.
Podle skutečnosti?
Funguje to tak opravdu? Otázka, kterou po premiéře filmu v červnu 2006 pokládali či dostávali diváci, lidé z módní branže, novináři i odborníci na gender studia. A která přispěla k úspěchu snímku ze zákulisí fashion světa reprezentovaného bossingem nekompromisní šéfky udělující lekce o tom, že šaty dělají člověka. Ovšem, ukáže se, že i chladná Miranda je pod luxusním oblečením značky Prada a perfektním make-upem bytostí s city a problémy.
Na pikantnosti filmu přidávalo, že se inspiroval – přesněji inspirovala se kniha, z níž snímek vycházel – skutečnou osobou: Annou Wintourovou, která stojí v čele amerického vydání módního magazínu Vogue. Autorka knižní předlohy Lauren Weisbergerová kdysi v tomto časopise pracovala jako asistentka.
Andy jako symbol přesčasů
Snímek Ďábel nosí Pradu se označuje za romantickou komedii, nicméně hlavní a dramatický vztah se odvíjí mezi Andy a jejími profesními ambicemi. Pilná absolventka doufá, že ji náročná praxe v módním časopise posune k novinařině.
Postava přepracované a špatně placené mladé ženy přesáhla filmové plátno. Třeba The New York Times ji uvádí jako synonymum pro degradované vnímání profese osobní asistentky. A když se vedla v USA diskuse o federálním nařízení týkajícím se přesčasů, mluvilo se v amerických médiích o „ekonomice Ďábel nosí Pradu“.
Andrew Joseph Pegoda, který vyučuje genderová studia na Houstonské univerzitě, na svém osobním blogu napsal, že film Ďábel nosí Pradu je verzí pohádky o Popelce, která posiluje všechny stereotypy, jež ženy omezují. Hrdinky nosí make-up, vysoké podpatky a hladoví. Musí se podřídit nerealistickým představám o „kráse“ a potřebují muže, aby byly úspěšné.
Andy – z pohledu fashion diktátu – v nedostatečně cool svetru a s velikostí oblečení číslo šest začne okolí respektovat, až když projde přeměnou (kterou nepotřebuje, dodává Pegoda) a řečeno citací z filmu „zaprodá svou duši“ za boty značky Jimmy Choo.
Navíc v četných scénách se Andy buď neobejde bez pomoci nějakého muže, nebo se v nich aspoň objevuje s přítelem či milencem. Přitom postava Andy sama mluví o dvojím metru, když hájí „ďábelskou“ Mirandu argumentem, že musí být tvrdší a víc zlá, pokud chce v šéfovské pozici dosáhnout respektu.
Šéfka nemůže ukázat city
Podle mínění deníku The Washington Post předznamenala Miranda Priestlyová určitý typ ženských antihrdinek. A není žádnou jednoznačnou mrchou. Na první pohled příšerná zaměstnavatelka drtí lidi kolem sebe, protože z nich chce vymáčknout naplnění potenciálu, který oni sami často nevidí.
Miranda ilustruje dilema, jež později řeší třeba královská choť Cersei ve fantasy sáze Hra o trůny nebo Olivia přepírající v seriálu Skandál špinavé prádlo ve vysoké politice: veřejně projevené selhání nebo osobní emoce z ní dělají zranitelný terč a příležitost otřást její mocenskou pozicí.
Podle slov režiséra Davida Frankela a scenáristky Aline Broshové McKennaové tvůrci ani Meryl Streepová nechtěli z Mirandy udělat karikaturu padoucha, leč snažili se o reálný a „co nejvíce dokumentární“ vhled do módního byznysu. Ale třeba Los Angeles Times podotkly, že Ďábel nosí Pradu je fantazií, která má s realitou jen málo společného. Spíš ukazuje, jak si lidé mimo módní branži její fungování představují.
„Nejzajímavějším prvkem pro mě byla zodpovědnost, která ležela na bedrech ženy, jež byla hlavou globální značky a módního impéria. To by bylo pro lidi zajímavé, ne jen ‚tvoje šéfka je mrcha‘, ale ‚jaké jsou tlaky a odpovědnost toho, co to znamená být šéfem?‘“ upřesnila Meryl Streepová v rozhovoru pro server IndieWire, který se snažil u příležitosti desátého výročí filmu dopátrat, co z titulu Ďábel nosí Pradu udělalo takový hit.
Vznikl i muzikál
Na popularitu příběhu o „módním pekle“ se teď pokusí navázat další film. Kniha už se dokonce dočkala dvou pokračování, obě vyšla v českém překladu, takže případně je zaděláno i na filmovou trilogii.
Informace o návratu titulu Ďábel nosí Pradu na filmová plátna navíc přichází v době, kdy se blíží londýnské uvedení muzikálu inspirovaného stejným příběhem. Premiéru by měl mít na podzim.
