Práci polygrafa vyměnil Jan Vlasák v roce 2009 za šperkařinu, o které do té doby nic nevěděl. Jeho živnost vznikla úplně náhodou. A náhoda hraje v jeho životě nadále důležitou roli.
„Zahlédl jsem ve výloze jednoho obchodu šperk, který se mi hrozně líbil,“ vzpomíná na prvotní impuls. Šlo o náhrdelník vytepaný z jednoho kusu plechu, který zkusil hned po příchodu domů sám vyrobit.
Vzal tedy starý stříbrný tácek po babičce a s obyčejnými nůžkami na plech a zámečnickým kladivem šperk vyrobil. Čtrnáct dnů poté vyrobil náušnice do sady. „A už jsem byl chycený,“ přiznává.
Hodně pracuje i s náhodou. „Mám rád, když mi šperk sám roste pod rukama, nechávám ho dělat, co chce,“ vysvětluje. Nejčastěji používá stříbro a slitiny zlata v různých ryzostech a barvách. Rád také pracuje s organickým materiálem, jako je dřevo nebo kosti, využívá i koňské žíně.
Živí ho hlavně výroba zásnubních prstenů na zakázku. Pokud snoubenci chtějí, mohou si je v dílně i sami vyrobit. „Samozřejmě s mojí asistencí, je to na dva dny. Funguje to tak, že se tady sejdeme před vlastním termínem, vymyslíme koncept prstenu, jak by měl vypadat, zvážíme materiál,“ popisuje.
Za dva roky se staly aspoň na chvíli šperkaři už desítky snoubenců. A workshopy Jana Vlasáka se rychle plní i letos.
