Praha – Vývoj bankovek započal už ve staré Číně v sedmém století. O deset století později začaly vydávat papírové peníze evropské banky – první bankovky pocházejí z roku 1661 ze Švédska. Na českém území se poprvé objevily bankovky v době vlády císařovny Marie Terezie - byly emitovány 15. června 1762. Tehdy se jim ovšem říkalo bankovní cedule neboli bankocetle. Tím ale historie platidel v českých zemích nekončí – pozdější československé i české bankovky se například dočkaly uznání i v zahraničí.
Prapůvodní bankovky se objevily údajně již v sedmém století ve staré Číně. Nosit s sebou těžké kovové mince bylo pro Číňany nepraktické, a proto je nechávali u obchodníků. Ti jim vždy při převzetí vystavili stvrzenky, které pak sloužily při obchodování.
Jako měna začaly papírové peníze platit zhruba v desátém století. Existenci bankovek v Japonsku a Persii dokládají i zápisky cestovatele Marka Pola z konce 13. století. V Evropě využívali něco na způsob směnky pro své bezhotovostní transakce například templáři.
První bankovky v Evropě vydávali ve Švédsku
V 17. století začaly dokumenty nahrazující finanční hotovost vydávat také evropské banky. Za vůbec první evropské bankovky jsou považovány ty, které se v roce 1661 rozhodla vydávat švédská Stockholmská banka kvůli nedostatku stříbrných mincí.
Prvními papírovými penězi v českých zemích byly tzv. bankocetle neboli bankocedule (Banco-Zettel), které se dostaly do oběhu na základě císařského dekretu z roku 1762 za vlády Marie Terezie. Jejich první emise byla v hodnotách pět, deset, 25, 50 a 100 zlatých; v roce 1771 při druhé emisi přibyly nominály 500 a 1000 zlatých. Bankovky byly tištěny jen z jedné strany papíru a většinou jednobarevně, se suchou pečetí a ručními (později tištěnými) podpisy.
Bankocetle měly sloužit k financování sedmileté války proti Prusku (1756 až 1763) a k umořování státního dluhu. Emisním ústavem byla Vídeňská městská banka, úzce propojená se státními úřady. Nekontrolovatelný tisk bankovek, podnícený často snahou vylepšit státní rozpočet, ovšem vedl ke známému krachu v roce 1811, z něhož se obyvatelstvo vzpamatovávalo dlouhá léta.
Československá tisícikoruna Maxe Švabinského byla vyznamenána v Paříži
Česká koruna má své kořeny v rakousko-uherské koruně. Po vzniku samostatného státu v roce 1918 byly původní rakousko-uherské bankovky okolkovány a staly se z nich první československé státovky. Úkolem vytvořit novou měnu byl pověřen ministr financí Alois Rašín. Jeho reformu v roce 1919 přijalo Národní shromáždění a ještě v dubnu téhož roku vznikla koruna československá (Kčs).
Na tvorbě prvních bankovek samostatného Československa se podíleli umělci jako Alfons Mucha či Max Švabinský, jehož tisícikoruna z roku 1934 byla vyznamenána na výstavě umění v Paříži.
V období protektorátu a druhé světové války obíhaly na českém území kromě koruny i jiné měny, například německá říšská marka. Únor 1948 pak znamenal začátek socializace Československa ve všech směrech, bankovnictvím v roce 1953 těžce zahýbala měnová reforma.
Česká tisícikoruna s Palackým oceněna titulem světová bankovka roku
České bankovky se opět výrazně změnily po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1993. Po překlenovacím období byla zavedena nová platidla, která s obměnami platí dodnes.
V současné době je v Česku v oběhu šest různých bankovek v hodnotách 100, 200, 500, 1000, 2000 a 5000 korun. Autorem jejich grafického ztvárnění je Oldřich Kulhánek. Motivem bankovek jsou nejvýznamnější osobnosti české historie. Nejpoužívanější tuzemskou bankovkou je tisícikoruna s vyobrazením Františka Palackého. V roce 2008 byla tato bankovka s lidovým názvem „Palacký“ vybrána za světovou bankovku roku.
