Česko si připomíná sedmnácté výročí od vstupu do NATO. Podle někdejšího ministra obrany Alexandra Vondry k němu přitom nepřispělo jenom mezinárodní renomé Václava Havla a vstřícné kroky české vlády, ale také – paradoxně – válka v Jugoslávii. Západ si tak chtěl pojistit, že se nerozšíří i do čerstvě posttotalitní střední Evropy.
Spolu s Polskem a Maďarskem vstoupila Česká republika do Severoatlantické aliance 12. března 1999. „Dává nám to velkou naději, že už nebudeme nikdy okupováni nebo obětováni,“ řekl tehdy prezident Václav Havel s odkazem na mnichovský diktát a sovětskou invazi.
Podle někdejšího ministra zahraničí a obrany Alexandra Vondry, jenž byl hostem Devadesátky ČT24, to přitom byl právě Václav Havel, kdo se výrazně podílel na tom, že Česká republika před sedmnácti lety do nejsilnějšího vojenského uskupení světa vstoupila. Vedle prezidenta pak měla sehrávat svou roli i Klausova vláda „svým bezproblémovým fungováním v první polovině devadesátých let“ a paradoxně také válka v Jugoslávii.
„Politicky hrála válka důležitou roli v tom smyslu, že nikdo nechtěl, aby se rozšířila i do Střední Evropy, a proto i váhající členové NATO nakonec s rozšířením souhlasili jako s důležitým stabilizačním opatřením,“ uvedl Vondra s tím, že strategicky významné – coby týlové zázemí – pak bylo zejména přijetí Maďarska.
Komunistům a Úsvitu se členství nelíbí
Neoblomnou podporu ve společnosti přitom vstup do NATO na konci devadesátých let neměl. Podle průzkumů chtěla tehdy do Aliance jen mírně nadpoloviční většina lidí. V Poslanecké sněmovně se proti vstupu v době rozhodujícího hlasování postavili komunisté a republikáni.
Velmi podobná je situace nyní. V průzkumech je se členstvím v Alianci spokojeno 50 až 65 procent lidí. Komunistická strana je vůči NATO stále kritická, její poslanec Alexander Černý je přesvědčen, že je přežitkem a řádně nefunguje. „Funguje jenom tehdy, když Američané chtějí,“ uvedl.
Za částečně nefunkční považuje NATO i předseda poslanců Úsvitu Marek Černoch. „Mluvím o Turecku, které je sice partnerem v NATO, ale nedávno nepustilo lodě NATO, které chtěly zasáhnout proti pašerákům,“ upřesnil.
Armáda se může o NATO opřít. Zpočátku se ale spíše potácela
Z lednového průzkumu CVVM o NATO ale vyplývá, že navzdory různým výhradám vnímá výrazná většina lidí (přes 60 procent) členství v Alianci jako záruku míru a bezpečnosti. Jiří Šedivý, jenž byl v době vstupu do Aliance náčelníkem generálního štábu, upozornil, že podobně situaci vnímá i armáda.
„Dostali jsme se do Aliance, která z větší části zabezpečila naši bezpečnost a pro nás jako vojáky to bylo zásadní. Do té doby, lépe řečeno do roku 1997, kdy jsme byli přizváni ke vstupu do Severoatlantické aliance, veškeré plány byly počítány bez jakýchkoli spojenců, jakýchkoli partnerství. To vyčerpávalo jak armádu, tak i Českou republiku,“ uvedl Jiří Šedivý v rozhovoru pro ČT.
Vstupu do NATO ovšem předcházelo několik účastí české armády v zahraničních misích – v Perském zálivu během války v roce 1990 a především po roce 1995 na Balkáně. Podle někdejšího náčelníka generálního štábu se však spíše ukazovalo, že česká armáda „nebyla připravena podle standardů Severoatlantické aliance“.
Byl to i důsledek rozdělení Československa a československé armády. „Ještě se prováděly kroky, které byly přijaty, provádělo se umisťování vojsk do posádek,“ shrnul Jiří Šedivý.
Jiný Jiří Šedivý, který je nyní českým velvyslancem při NATO, ovšem považuje vstup do Severoatlantické aliance za důkaz, že na to byla republika připravena politicky. „Vstup do NATO bylo první velké potvrzení, že se povedla demokratická transformace po listopadu 89. Byl to také velmi důležitý krok směrem k dalšímu začleňování ČR do západních struktur, zejména do Evropské unie,“ poukázal.
Dobrý spojenec Česká republika
Navzdory tomu, že například poslanec TOP 09 Marek Ženíšek vnímá Česko v NATO jako „černého pasažéra“, zaznamenala republika v Alianci několik úspěchů. Tím nejviditelnějším bylo zvolení bývalého náčelníka generálního štábu Petra Pavla předsedou vojenského výboru NATO.
Podle velvyslance Šedivého to ovšem byl především Pavlův osobní úspěch, protože šéfa výboru volí náčelníci štábů jednotlivých zemí ze svého středu a vybírají nejvhodnější osobnost. Jak ale Jiří Šedivý dodal, nebylo by to možné, kdyby Česko nebylo dobrým spojencem nebo nemělo dostatečně schopnou armádu.
Pro Alianci jsou důležití i další čeští vojáci. Využívá protichemickou jednotku či českou polní nemocnici. „NATO má velký zájem o naše vojáky, ať už jsou to vojáci brigády rychlého nasazení, nebo speciálních sil. Velmi významné jsou naše příspěvky v použití letectva,“ poukázal bývalý náčelník generálního štábu Šedivý. Dodal, že alianční úkoly plní i české letectvo například při střežení vzdušného prostoru nad Pobaltím či Islandem nebo prostřednictvím transportního letectva: V bývalé Jugoslávii operovaly helikoptéry vzdušných sil AČR, v současnosti je na Sinaji transportní letoun C-295.
Za sedmnáct let se zúčastnili čeští vojáci desítek misí NATO. Kromě vzdušného hlídkování, o kterém se zmínil Jiří Šedivý, humanitárních a mírových misí šlo i o bojové nasazení. V Afghánistánu od roku 2004 opakovaně operovali příslušníci 601. skupiny speciálních sil. Čeští vojáci a vojenští policisté se také podíleli na ostraze základen i výcviku místních vojáků v Iráku či Afghánistánu.
Trvalý problém: Málo peněz pro armádu
Jako dlouhodobý problém se tak primárně jeví nedostatečné financování české armády, coby jedné z aliančních složek. Praha dávala v minulých letech na armádu zhruba jedno procento hrubého domácího produktu (HDP). Současná vláda se zavázala, že bude výdaje na armádu zvyšovat, aby se do roku 2020 dostaly na 1,4 procenta HDP. NATO ale po svých členských zemích vyžaduje procenta dvě.
Jedna věc je objem financí a druhá pak způsob, jakým je armáda utratí. „Problém je v tom, že armáda neumí pořídit ani neprůstřelné vesty, což je kauza, která v současnosti probíhá rezortem obrany…Předražené zakázky jsou letitý problém – to byly padáky, pandury, letouny Casa, gripeny,“ dodává vojenský analytik a bývalý ředitel Národního ústavu pro vyzbrojování Jaroslav Štefec.
Aliance navíc Česku nedávno vyčetla nízké investice do nové výzbroje a techniky. Z požadovaných 20 procent z rozpočtu dává totiž na modernizaci zhruba jen polovinu. Dalším problémem je pak i nedostatek vojáků, podle tabulek jich chybí asi 5 tisíc. To ostatně potvrzují i odborníci.
„Stávající česká armáda by republiku v případě ohrožení v žádném případě neubránila. Máme malou armádu, která není určena pro obranu území České republiky,“ uvádí zbrojní analytik Jaroslav Štefec. Za pravdu mu dává i prezident asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek: „Množství techniky i vojáků, které dnes máme, je nedostatečné na bezpečnostní rizika, která se na nás valí, a je potřeba s tím něco dělat.“
Podle bývalého ministra Vondry je pak nárůst výdajů do obrany žádoucí tím spíš, že jejich podfinancování Česko mohlo v minulosti omlouvat svou hojnou účasti v misích – ale těch s opatrnou politikou Spojených států ubývá, a Praha tak přichází o podpůrný protiargument v případě výhrad.
