Praha - Před 61 lety zemřel druhý československý prezident Edvard Beneš. Jeho odkaz si dnes v Sezimově Ústí u jeho hrobky připomněla politická reprezentace, váleční veteráni i pamětníci. Nechyběly ani věnce od představitelů vlády, města i církve. Lidé si pak mohli prohlédnout vilu, kde prezident před smrtí žil společně se svou ženou Hanou Benešovou.
Ještě před dvaceti lety byly podobné vzpomínky u Benešova hrobu komornější. Státní bezpečnost většinou oblast pečlivě uzavřela a lidem znemožnila uctít jeho památku. Nyní má sice na pietu přístup každý, ale i tak se řečníci vyhýbali posuzování konkrétních Benešových činů. Shodovali se jako obvykle v tom, že to byl státník světového formátu.
Edvard Beneš je symbolickou postavou českých dějin. Jeho politickou kariéru provázela velká vítězství, ale také velké porážky. Na jedné straně je nazýván prezidentem-budovatelem, na straně druhé je politikem, který ustoupil jak nacistům, tak komunistům. „Byl to ovšem jen vůdce 15milionového státu, který neměl šanci na ovlivnění politiky velmocí v tom kontextu roků 1938 či 1948,“ posuzuje Benešovu roli historik Jindřich Dejmek.
V roce 1918 Beneš spoluzakládal Československo, po druhé světové válce dokázal obnovit povědomí o Československu jako o právoplatném členu protinacistické koalice. Dodnes jsou velmi diskutované Benešovy dekrety, hlavně ten o odsunu Němců.
Beneš v listopadu 1947:
„Dnes je však mimořádně vážná příležitost, abychom zdůraznili dovršení svého národního osvobození. Z republiky právě odcházejí poslední vlaky s bývalými německými obyvateli tohoto státu.“
Jeho politická kariéra však skončila krátce po komunistickém puči v roce 1948. Co se Benešovi vyčítá a co mu neslouží ke cti, je samozřejmě jeho chování během krize v únoru 1948, kdy šel až příliš ochotně vůdci komunistů Klementu Gottwaldovi na ruku. Snad proto nemá na rozdíl od Masaryka druhý československý prezident v Česku mnoho pomníků.
