Praha - Nekomunistické strany rozehrály právě 20. února 1948 vysokou hru - ministři z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové se rozhodli podat demisi kvůli tomu, že ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) odvolal z funkce nekomunistické policejní ředitele a nahradil je komunisty. Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Spoléhali přitom na podporu prezidenta Edvarda Beneše.
Gottwaldova vláda sice 13. února rozhodla, že propuštění ředitelé se musejí vrátit na svá místa, Nosek to však odmítl. (V tehdejší šestadvacetičlenné vládě premiéra Klementa Gottwalda (KSČ) bylo devět komunistů, čtyři národní socialisté, čtyři lidovci, čtyři zástupci slovenské Demokratické strany, tři sociální demokraté a dva nestraníci.) A tak se ministři tří nekomunistických stran 20. února odmítli zúčastnit schůze vlády, dokud nebude rozkaz o odvolání osmi policejních ředitelů zrušen. Gottwald ale podmínku odmítl.
A tak ještě týž den, před 16:00, podali ministři demisi - demisi podalo 12 ministrů z 26členné vlády, tedy menšina, a vláda nemohla být podle zákonných předpisů rozpuštěna. Proto Gottwald navrhl prezidentu Edvardu Benešovi, aby demisi přijal a vytvořil buď vládu většinovou, nebo ji doplnil levicovými funkcionáři z ostatních stran a masových organizací. Později sice, a to 24. února 1948, podali demisi i dva sociálnědemokratičtí ministři, ale to již bylo rozhodnuto - sekretariát sociální demokracie již totiž byl pod vlivem komunistů.
Historik Zídek: Demise byla „fatální chybou“
Podle historika Petra Zídka byl ale postup nekomunistických stran netaktický a demise byla „fatální chybou“. Sám Gottwald se o demisi vyjádřil slovy: „Já se přiznám, že jsem se ráno před schůzí (vlády) modlil, aby je ta blbost neopustila a oni nepřišli. Pánbůh mě vyslyšel a oni nepřišli.“ Odstupující ministři si nezajistili podporu sociálních demokratů a bezpartijního ministra zahraničí Jana Masaryka a vláda tak nemohla být rozpuštěna, protože většina ministrů zůstala. Podle Zídka předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Veškerou odpovědnost přenesli na bedra prezidenta Beneše, který ale neměl žádné reálné prostředky, jak změně mocenských poměrů zabránit.
Sám Beneš ale podle historiků původně demisi přijmout nechtěl. Prokop Drtina, jeden z ministrů a Benešův blízký spolupracovník, ve svých pamětech uvádí, že ještě 23. února, tedy dva dny před konečným rozhodnutím, Beneš možnost přijetí demise odmítal. Podle dobových svědectví ale ke konečnému rozhodnutí přispěl tvrdý tlak ze strany komunistického premiéra, který prý Benešovi vyhrožoval okamžitým zatýkáním nepohodlných osob. Mezi 21. a 26. únorem 1948 zmizelo podle historika Karla Kaplana alespoň nakrátko ve věznicích na 460 lidí, většinou okresních funkcionářů národních socialistů a lidovců. Z pohotovostních oddílů závodních organizací KSČ se začaly formovat a vyzbrojovat Lidové milice, komunistické akční výbory opanovaly orgány státní správy.
Šéf komunistů Gottwald Benešovi rovněž údajně předložil důkazy, že v případě nepřijetí demise je připraven vojensky zasáhnout Sovětský svaz, který poválečné Československo zahrnul do sféry svého vlivu. Komunisté uspořádali hned na počátku vládní krize tábory lidu v Praze a v dalších městech a jimi ovládané odbory vyhlásily generální stávku.
Vážně nemocný prezident tak nakonec 25. února 1948 skutečně demisi přijal a zároveň jmenoval ministry podle přání komunistického premiéra Gottwalda a ten tak mohl oznámit „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“ a další vývoj v Československu byl zpečetěn.
