Po těžké nemoci ve čtvrtek ve věku 87 let zemřel Luboš Dobrovský, novinář, překladatel, chartista a polistopadový politik. Vzpomíná na něj publicista, spisovatel a popularizátor vědy Karel Pacner, který byl zároveň hostem pořadu Události, komentáře.
Tušil tragédii roku 1968, skončil u kotle, do Moskvy se vrátil jako velvyslanec. Na Dobrovského vzpomíná Karel Pacner
Vypovězen z Moskvy
S Lubošem Dobrovským jsem se seznámil v květnu 1968 na schodech československého velvyslanectví v Moskvě. Luboš tam sloužil jako zpravodaj Čs. rozhlasu.
Vysvětlil mně, že sovětské vedení v čele s Leonidem Brežněvem se stále víc přiklání ke stalinistickým metodám. Byl skeptický, že Kreml dopustí pokračování „socialismu s lidskou tváří“, obával se, že nás okupují jeho vojska. Mluvil o tom s několika kolegy v pražském rozhlasu, ale ti se mu vysmáli: „Zbytečně strašíš!“ Velvyslanec Vladimír Koucký prý má pro vývoj doma sympatie, ale vyjadřuje se zdrženlivě.
Podruhé jsme se sešli na podzim. V září ho totiž Sověti vypověděli ze země. Když k nám 21. srpna vpadla okupační vojska zemí Varšavské smlouvy, nemohl se dovolat do Prahy, prostě ho odstřihli. Zato mohl telefonovat do Bonnu svému rozhlasovému kolegovi, který mu tak zprostředkovával kontakt s Prahou. Tajná policie ho hlídala, ale starali se o něj britští a francouzští kolegové – přinášeli informace a nakupovali nezbytné potraviny.
Na Luboše Dobrovského vzpomíná Karel Pacner (zdroj: ČT24)
Otec skončil v koncentráku
Luboš se narodil 3. února 1932 v Kolíně v rodině Hammerschlagů. Německá okupace v březnu 1939 a ostrý antisemitský tón vyvolávaly obavy. Předvídavý otec Ludvík Hammerschlag naléhal na manželku Marii, aby se rozvedli. Byl Žid, obával se pronásledování a tímto aktem chtěl ženu, která neměla židovský původ, a oba dva syny ochránit od nejhoršího. Do koncentráku tedy putoval jenom otec, v posledních dnech války zahynul.
Paní Hammerschlagová se seznámila s plukovníkem Josefem Dobrovským, který prošel frontou na západě i na východě, a po čase se vzali. Oba chlapci přilnuli k otčímovi natolik, že přijali jeho jméno.
Dvakrát vypovězen
Po vystudování filozofické fakulty nastoupil Luboš Dobrovský do zahraniční rubriky pražského rozhlasu. Vedl ji osvícený Milan Weiner, který dokázal prolomit objetí cenzury tím, že získal posvěcení ke dvěma zásadním zlomům: redaktoři mohli čerpat přímo z dálnopisných depeší britské agentury Reuters a večerní zprávy o desáté hodině mohli mluvit naživo, bez schvalovacího razítka vnitráckého cenzora.
Absolvent rusistiky a polonistiky Dobrovský měl literární ambice – přispíval do různých časopisů svými komentáři a překlady studií a povídek. V rozhlase se stal takzvaným létajícím korespondentem po zemích sovětského bloku. Na dva týdny odletěl do Budapešti. Na tři týdny do Bukurešti. Ze severokorejského Pchjongjangu, kde chtěl zůstat déle, ho po dvou týdnech vypověděli. Prý propaguje spojení severní komunistické části země s jižní, kde vládnou kapitalisté. Nepřípustné!
Po návratu do Prahy mu Weiner nabídl místo v Bonnu. Přijal, ale když za ním přišli soudruzi z rozvědky, že by v západním Německu potřebovali jeho pomoc, post odmítl. Šéf si věděl rady: „V Moskvě končí Honza Petránek. Nechceš ho vystřídat?“
V létě 1967 odletěl Dobrovský do srdce komunistického světa. Jakmile tam zařídil byt, přijela manželka Zdenka se dvěma syny.
Dlouho tam nepobyli. Následující rok doporučily sovětské úřady korespondentu Dobrovskému, aby odjel natrvalo. Stal se tak jediným českým novinářem, kterého vypověděly vlády dvou takzvaných socialistických států.
Skladníkem, myčem oken a topičem
V pražském rozhlasu vládla bojová nálada. Všichni zahraničáři se aktivně podíleli na vysílání takzvaného legálního československého rozhlasu z různých míst, které nedokázali sovětští vojáci vypátrat, takže o začátku okupace pravdivě informovali. Teď budou podporovat další rozvíjení „socialismu s lidskou tváří“.
Dobrovský byl skeptický: „Dubček a jeho parta selhali. Žádné pokračování nebude! Naopak budou podle sovětského diktátu postupně utužovat stalinistický systém.“
Kolegové mu nevěřili. Ale on trval na svém. V rozhlasu dal výpověď. Našel si místo redaktora v jednom literárním časopisu. Mezitím ho vyloučili z KSČ, kde byl šest let. A když tuto redakci neostalinisté rozmetali, kamarádi mu našli místo skladníka v Památníku národního písemnictví.
„To bylo ideální zaměstnání. Měl jsem tam čas na to, abych překládal články a později i knihy z polštiny a ruštiny. Jednou týdně se u mne scházeli někteří literární kritici a spisovatelé – debatovali jsme nejen o politické situaci, ale i o literatuře.“
Nový ředitel Památníku Dobrovského v roce 1974 vyhodil. Disident se přidal ke kamarádům, kteří myli okna a výlohy. Jednou ho kontrolovali estebáci – mysleli si, že do výkazu píše víc čtverečních metrů umyté plochy než ve skutečnosti. A hrozně se divili, když zjistili pravý opak – Dobrovský s jejich návštěvou počítal.
Koncem prosince 1976 patřil k prvním signatářům Charty 77. „Se šikanou, která bude následovat, jsem počítal. Když měl přijet Brežněv anebo jiný komunistický potentát, zavírali nás na dva dny do Ruzyně – to se dalo přežít. Horší bylo, že moji dva synové nesměli studovat vysoké školy. Přesto se dobře uchytili a mně to nevyčítali.“
Dobrovský se podílel na vydávání některých samizdatových časopisů, které obětavé písařky přepisovaly na psacích strojích v několika kopiích. Redigoval Kritický sborník. A samozřejmě se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin. Také přeložil dvě knihy, ve funkci překladatele ho oficiálně zastoupily známé kolegyně.
Mytí oken a výloh bylo fyzicky namahavé. V roce 1988 si našel jiné zaměstnání oblíbené u disidentů – začal obsluhovat plně automatizovaný plynný kotel v jednom podniku.
„Zlý mužík“ v Moskvě
Když vzniklo v listopadu 1989 Občanské fórum, stal se jeho mluvčím. V lednu 1990 nastoupil jako mluvčí nového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, svého letitého kamaráda.
Spolu s ministrovým poradcem Jaroslavem Šedivým začali připravovat podklady pro jednání o stažení sovětských vojsk, která tady byla od srpna 1968.
Dienstbier dosáhl toho, že v polovině ledna přiletěla do Prahy sovětská delegace. Chtěla jednat o prodloužení jejich pobytu. Českoslovenští vyjednavači sdělili, že mají souhlas domluvit jedině jejich odchod. „Jste tady okupanty!“ To bylo pro sovětské diplomaty a generály nepříjemné překvapení – tohle jim ještě nikdo neřekl.
V únoru pokračovaly další schůzky v Moskvě. „My jsme trvali na tom, aby poslední vojáci odešli do letošního Silvestra.“ Sověti byli v koncích.
Dobrovský, který už dřív hrál při těchto debatách – Šedivého terminologií – „zlého mužíka“, navrhl kompromis: „Ať do jednání vstoupí váš prezident Michail Gorbačov a požádá našeho Václava Havla o prodloužení termínu do konce června příštího roku! Ovšem za to byste nám měli nabídnout nějaké zvýhodnění při materiálním vyrovnávání za pobyt vašich vojáků u nás.“
Gorbačovovo psaní přišlo na Pražský hrad 12. února. Nejvyšší sovětský představitel ujistil československého prezidenta, že chtějí své vojáky stáhnout, jenom žádá o pochopení situace, jaká nastane po návratu tolika lidí, a tudíž navrhuje prodloužit termín do konce června 1991.
Smlouvu o konečném odchodu sovětských vojsk podepsali 26. února 1990 ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševarnadze v Moskvě za přítomnosti obou prezidentů. Vojáci zmizí v průběhu půldruhého roku, přičemž první etapa stahování skončí už letos 30. května.
Civilní ministr obrany
Ve vládě, kterou vedlo Občanské fórum, byl stále ministrem obrany komunista – generál Miroslav Vacek. Prezident Václav Havel by tam rád viděl civilistu. Dne 18. října 1990 jmenoval do této funkce Luboše Dobrovského.
Nový ministr přišel do prostředí plného komunistických generálů. „Ti, kteří se zkompromitovali, museli samozřejmě brzy odejít. Ale brzy jsem poznal, že mnozí z nich byli rádi, že už nemusí posluhovat komunismu, najednou jsem v nich poznal profesionální vojáky.“
Chystala se mezinárodní operace OSN proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi, který okupoval maličký Kuvajt. Havel usiloval o to, aby se jí mohla zúčastnit i menší československá jednotka – aby se tím republika viditelně přiklonila k hodnotám Západu.
„Vyslali jsme tam protichemickou jednotku. Věděli jsme, že je stejně dobrá jako americké a britské. Ale naši generálové a plukovníci její činnost sabotovali. Vybavili ji nefungujícími aparaturami, vozy neschopnými pohybu. Přesto to naši kluci zvládli. Parlament dal souhlas k jejich nasazení, ale v zázemí. Když v lednu 1991 začaly boje za osvobození Kuvajtu, šli samozřejmě s útočícími oddíly spojenců. Ovšem tím porušil její velitel plukovník Ján Valo svou kompetenci. Někteří generálové mu hrozili uvězněním za nesplnění rozkazu. Se souhlasem prezidenta Havla jsem mu toto překročení potvrdil.“
Československá armáda byla ve špatném stavu – morálním a materiálním. „Byl jsem rád, že jsem v ministerské funkci v červenci 1992 skončil.“ Nicméně později si Dobrovského vyžádali někteří ministři jako svého poradce.
Znovu v Moskvě
Když Dobrovský končil na obraně, požádal ho prezident Havel, aby převzal vedení jeho kanceláře. „Přebíral jsem ji po Karlu Schwarzenbergovi, byla ve výborném stavu. Stačilo ji jenom řídit.“
V únoru 1996 se tento zkušený vládní úředník přesunul do Moskvy, tentokrát jako velvyslanec České republiky. „Ruská metropole byla jiná, než jak jsem ji znal v minulosti. Byla moderní, plná aktivních lidí, ale také žebráků.“
Velvyslanec neměl snadnou úlohu. Česká republika vstupovala do NATO. „Tuto alianci považovali Rusové vždycky jako svého nepřítele. Marně jsem je přesvědčoval, že ji potřebujeme jako záruku naší bezpečnosti. Jenom někteří noví disidenti to uměli pochopit.“
Když začátkem roku 2014 okupovalo Putinovo Rusko ukrajinský Krym, připojil se k výzvě adresované české vládě, aby tvrdě vystoupila proti Moskvě.
Za svou práci sklidil Luboš Dobrovský nemálo uznání. V roce 2002 mu Havel udělil Řád TGM III. stupně. V únoru 2016 si šel pro Cenu Ferdinanda Peroutky. V květnu 2018 získal Cenu Bezpečnostní rady státu, ale z ruky premiéra Andreje Babiše ji odmítl převzít. „Bylo by paradoxní, kdybych přijal cenu za posílení naší obranné politiky od někoho, kdo je podle mého přesvědčení této obranné politice a bezpečnosti hrozbou.“
Luboš Dobrovský byl až do loňského podzimu, kdy ho stále víc sužovala anémie, stále činný – psal studie z politologie a bezpečnosti, rozdával interview. Natáčel jsem s ním rozhovory o jeho životě do chystané knihy Disidentství není zaměstnání – tak nazval činnost v době normalizační.