Zemřel Luboš Dobrovský. Disidentovi, novináři, porevolučnímu ministru obrany, později kancléři prezidenta Václava Havla či velvyslanci ČR v Rusku bylo 87 let. V posledních letech ostře kritizoval politiku Putinova Ruska, v roce 2014 podepsal výzvu vládě k tvrdšímu postupu.
„Byl mimořádný především svou nesmlouvavostí, do které vkládal mimořádnou energii, kterou měl od přírody a kterou si udržel téměř až do konce. Bylo velmi riskantní dostat se s ním do neshody nebo se s ním přít. On se uměl přít se vší přesvědčivostí, kterou byl schopen,“ poznamenal ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský. Zdůraznil, že se Luboš Dobrovský těšil velkému respektu svého okolí.
Luboš Dobrovský se narodil jako Luboš Hammerschlag 3. února 1932 v Kolíně. Jak sám popsal v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, jeho prarodiče se do Čech dostali z různých míst, jedna babička byla sudetská Němka, druhá maďarská Židovka, dědeček Čech a druhý německy hovořící Žid.
Otce Luboše Dobrovského odvlekli Němci za války do koncentračního tábora, kde zahynul, matku a syny tak tragický osud nepotkal, protože se rodiče nechali formálně rozvést. Po válce rodina přijala jméno druhého manžela matky, důstojníka československé armády.
Pod jeho vlivem se Luboš Dobrovský na konci 40. let přihlásil na vojenskou akademii, ale záhy z ní byl vyloučen. Podle jeho slov proto, že se nevlastní otec „zásadně nepohodl“ s Bedřichem Reicinem, šéfem vojenské rozvědky, který pomáhal likvidovat nekomunistické důstojníky.
Dobrovský nakonec vystudoval rusistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě a absolvoval i Pedagogickou fakultu, v 50. letech krátce učil, po roce 1960 pracoval v Československém rozhlasu. „Dovedl mě sem můj spolužák Jirka Dienstbier,“ vzpomínal. V letech 1967 a 1968 byl zpravodajem z Moskvy, kde pobýval i 21. srpna.
Po podpisu Charty myčem výloh
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa musel odejít z Moskvy, a pak i z Vinohradské ulice, nejprve do časopisu Plamen, ale nakonec již nemohl psát, a šel dělat skladníka do Památníku písemnictví. V roce 1970 také Dobrovského vyloučili z KSČ, jejímž členem se stal ve druhé polovině 60. let.
„Byla to moje chyba, neměl jsem tomu doporučení podlehnout,“ hodnotil sám později své členství.
Jeho situaci v očích režimu ještě zhoršil podpis Charty 77. Pracoval pak jako myč výloh. Zároveň byl činný jako samizdatový autor, mimo jiné překládal z ruštiny a polštiny a redigoval Kritický sborník a později samizdatové Lidové noviny.
Situaci změnila až revoluce. Bezprostředně po ní pracoval Luboš Dobrovský jako náměstek na ministerstvu zahraničí a byl u vzniku Visegrádské skupiny, kterou ovšem viděl jako dočasné řešení.
Poté se stal ministrem obrany ve druhé vládě Mariána Čalfy (v letech 1990 až 1992), v této funkci byl například u zrušení Varšavské smlouvy. Následně byl jmenován druhým ze čtveřice kancléřů prezidenta Václava Havla.
Kancléřem a velvyslancem
Prezidentskou kancelář převzal od Karla Schwarzenberga v létě 1992, jen pár dnů před Havlovou rezignací z funkce posledního československého prezidenta. Šéfem hradní kanceláře ale zůstal Dobrovský až do roku 1996, kdy jej vystřídal Ivan Medek.
Luboš Dobrovský poté odjel do Moskvy, kde setrval čtyři roky jako český velvyslanec. V roce 2002 obdržel z rukou prezidenta Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
I v posledních letech se ale vyjadřoval k politice. Velmi kritický byl ke směřování Ruska pod vedením Vladimira Putina. Když Rusko v roce 2014 anektovalo Krym, adresoval tehdejšímu premiérovi Bohuslavu Sobotkovi dopis s výzvou k tvrdému postupu vůči Moskvě.
Spolu s dalšími exministry Martinem Bursíkem a Michaelem Kocábem žádali například to, aby Česko přestalo Rusům vydávat víza nebo zmrazilo konta ruských občanů v ČR „s cílem prověřit legálnost těchto vkladů“. Sobotka ale takový postup odmítl.
Již před anexí Krymu řekl Dobrovský, že „změny, jaké provedl v zájmu posílení vertikály moci Putin, nemají v demokratickém světě co dělat“.
Kritický ale byl Luboš Dobrovský i k vrcholným představitelům současného Česka. Premiéra Andreje Babiše nazval „hrozbou“ pro bezpečnost země a obrannou politiku, a to v době, kdy mu Babiš, respektive bezpečnostní rada státu, chtěl udělit cenu za práci v oblasti bezpečnostní politiky. V rozhovoru pro ČTK také prohlásil Babiše a prezidenta Miloše Zemana za „dva nebezpečné nepřátele demokracie“.
