Na jaře 1945 byla Evropa plná nejen očekávání konce války, ale také chaosu kvůli vězňům, které nacisti přesunovali z koncentračních táborů. Při takzvaných pochodech smrti zemřelo na čtvrt milionu lidí. Po trase jednoho z nich se 72 let poté vydala trojice Češek. Stejně jako kdysi ženy z vypálené vesnice Lidice ušly 130 kilometrů z koncentračního tábora Ravensbrück až do města Crivitz, bývalého stanoviště americké armády.
- Cesty se za 72 let výrazně proměnily. Kudy tehdy vězeňkyně šly, mohly jejich následovnice jen odhadovat. „Ony se snažily chodit po vedlejších cestách. Protože pro ně bylo pořád nebezpečné se přiblížit do jakékoliv vesnice nebo města. Nikdy totiž nevěděly, jestli je někdo nevydá zase zpátky SS dozoru,“ vysvětluje organizátorka pochodu Milena Městecká.
„Provedly jsme rekonstrukci pochodu, který šly lidické ženy na konci dubna 1945. Byla to největší skupina lidických žen, to znamená 46 z nich. A my jsme se snažily kopírovat tu cestu, stejně jako ony. Snažily jsme se i přizpůsobit těm podmínkám, byť je to samozřejmě po tolika letech skoro nemožné. Ale nocovaly jsme venku v lese,“ popisuje historička a jedna z účastnic pochodu Gabriela Havlůjová. Na rozdíl od konce války ale pochodovaly v pohorkách, a ne dřevákách.
Trasa z Ravensbrücku do Crivitz měřila 130 kilometrů. V roce 1945 zažily strastiplnou cestu i poslední dvě pamětnice: sestry Miloslava Kalibová a Jaroslava Skleničková, které v koncentračním táboře v Ravensbrücku strávily tři roky.
„Bylo vyhlášeno vyklízení tábora. Amplión prohlásil, že se vězeňkyně mají dostavit na ten plac velikej,“ vzpomíná na 28. duben 1945 Miloslava Kalibová. Sestry toho dne vyrazily i s maminkou a v doprovodu zhruba 500 dalších vězeňkyň. Popoháněli je dozorci, kteří se báli blížící se Rudé armády.
První jídlo bylo z padlého koně
Účastnice pochodu spaly venku v improvizovaných přístřešcích nebo opuštěných stavbách. Tři dny pořádně nejedly ani nepily, často pochodovaly zesláblé nebo i nemocné: „Byla tam nějaká stará paní. A když viděla ty zubožený ženský, jak se sotva vlečnou, tak otevřela okno a měla konvici s čajem. V tu ránu tam přiběhl esesák, ona to nestačila ani nalejt, a on jí povídá: Uvědomujete si, komu to nalejváte? To jsou nejhorší zločinci!“ vzpomíná Jaroslava Skleničková.
Původně celá skupina vězeňkyň směřovala do koncentračního tábora Malchow. Skupina vyčerpaných žen se k němu přiblížila po třech dnech. Náhle ale nečekaně získaly svobodu. Dozorci, kteří ženy přivedli, totiž zmizeli.
„První naše jídlo bylo z chcíplýho koně, kterej už padnul. Tak někdo ho částečně stáhnul a každej si tam ukrojil kus masa. No a máti to ve vodě uvařila,“ popisuje otřesné zážitky Jaroslava Skleničková.
Lidické ženy nakonec našly útočiště ve městě Crivitz, kde měla stanoviště americká armáda. V roce 1945 čekaly Češky ještě měsíc na to, aby se mohly v poválečném chaosu vrátit domů.
Jejich štěstí ale těsně po příjezdu zkalila zpráva, kterou dlouhé tři roky neznaly. Jejich otec byl stejně jako ostatní lidičtí muži zastřelen a rodná vesnice vypálena. „Jsme se tam ptaly těch vojáků, co jako v Lidicích, jestli už muži jsou tam. No a ti nám řekli, že muži už dávno nežijou, že byli zastřeleni a Lidice že jsou zbourány,“ vzpomíná Miloslava Kalibová.
