Praha - Na jaře 1990 měli Češi svobodu již takřka půl roku, začátkem léta je čekaly i první svobodné volby, které poslaly do parlamentu poprvé od roku 1946 svobodně a demokraticky zvolené poslance. Nicméně přesto, že v názvu republiky již nebylo přídavné jméno socialistická, ekonomika ještě z velké části socialistickou zůstávala. Budování tržní ekonomiky v nové demokracii zatím probíhalo velmi živelně – ve městech se tak postupně objevovali první soukromníci. Reformy odstartované v roce 1990 měly nakonec revoluční dopad. Jestliže na konci komunistické éry vytvářel soukromý sektor asi 2 procenta hrubého domácího produktu, v roce 1992 už jeho podíl na ekonomice dosahoval 22 procent. V maloobchodě dokonce víc než 60 procent.
K tomu, aby se soukromí podnikatelé měli o co opřít, bylo potřeba vytvořit patřičné zázemí. A proto se ekonomičtí odborníci v té době přeli o podobu ekonomické reformy. Hlavní názorová křídla zastupovali Václav Klaus, federální ministr financí, který zastával rychlý a radikálního postup, a Valtr Komárek, který byl stoupencem měkčího modelu reformy. Celý spor měl trochu i generační podtext – mladší ekonomové okolo Václava Klause versus ekonomové, kteří myšlenkově vyšli z Pražského jara roku 1968.
Pomalu, nebo rychle, se státem, nebo bez státu, Komárek, nebo Klaus?
Reformní komunisté více věřili v centrální plánování a vládní zásahy. V této skupině byl s Komárkem i pozdější šéf sociální demokracie Miloš Zeman. Jednou z jejich teorií byla i představa, že stát je schopen vytipovávat perspektivní podniky a těm pak pomáhat. Odpůrci vládních zásahů avšak tvrdili něco jiného - v tržní ekonomice dochází k hledání perspektivních podniků automaticky.
To prosazovala skupina kolem Václava Klause - soukromé společnosti bez státního řízení, s větším či menším sociálním systémem. Mezi těmito lidmi se ale vedla další debata, a to o rychlost transformace, především privatizace, a o načasování reformních kroků. Někteří ekonomové radili spíše nespěchat a nejprve vytvořit vhodný zákonný rámec. Naproti tomu právě Václav Klaus společně s Karlem Dybou a Ivanem Kočárníkem naopak argumentovali pro rychlou strategii.
Nakonec vyhráli právě Klausovi lidé - rychle, radikálně a bez státních zásahů
Jeden z klíčových okamžiků se odehrál v květnu 1990, kdy federální vláda schválila urychlení reforem. Jejich součástí pak byla kuponová privatizace. Paralelně s tím se řešily i restituce majetku zabraného komunisty, dále malá a velká privatizace – tedy prodej obchodů nebo podniků často formou dražby. Dále se počítalo s uvolněním cen a měnových kurzů: „Kurzy určuje trh, to není na tom, jestli se to mně nebo vám líbí,“ vysvětlovat tehdy Klaus.
Další změny byly vynucené okolnostmi – například kvůli rozpadu sovětského bloku vznikly exportní problémy pro československé podniky, které byly v naprosté většině orientované právě na trh bývalého socialistického tábora. Další problém tkvěl v nedostatku ropy, který znamenal zvýšení cen pohonných hmot. Skončil také systém záporných daní z obratu – potraviny přestaly být dotovány a jejich ceny tudíž výrazně vzrostly. Podobně také stát už odmítl dotovat ceny uhlí a tepla. V souvislosti s prudkým zvýšením cen stát lidem postupně valorizoval platy tak, aby pro ně cenový skok nebyl tak bolestný.
Výsledek transformace? Lepší než v okolních zemích
Nicméně i přes protesty z různých stran jako například, že se prvně dělaly ekonomické reformy a až poté se připravovaly zákonné normy, které stanovovaly hranice soukromému podnikání, si tehdejší mladé demokratické Československo nevedlo zas tak špatně: V oblasti makroekonomické stabilizace se vyhnulo hyperinflacím, které nastaly ve všech ostatních státech (kromě Maďarska). Také se nakonec nekonala divoká, resp. spontánní privatizace, při které si podniky přisvojí bývalý komunistický management. Mnohé podniky a privatizační fondy ale zkrachovaly nebo byly vytunelovány. V bankovní oblasti také ekonomika draze zaplatila za opožděnou privatizaci bank a populismus opozičních politiků. Sociální otřesy známé z bývalých států SSSR a z Balkánu ale nenastaly, nezaměstnanost zůstala nízká a sociální síť byla zachována, stejně jako nepřišla úplná deregulace nájmů ani výraznější zpoplatnění školství a zdravotnictví.
Československo se ale definitivně změnilo a Václav Klaus se stal klíčovou osobností té doby, a to i přesto, že po volbách v červnu 1990 si část politiků Občanského fóra pohrávala s myšlenkou odstavit právě Klause do ústraní. Václav Klaus se nakonec stal nejen českým premiérem, šéfem Poslanecké sněmovny, ale nakonec i prezidentem republiky. V této funkci po 20 letech také ocenil práci svého někdejšího šéfa v Prognostickém ústavu, ale po revoluci i oponenta v transformační cestě Valtra Komárka.
- Kuponová knížka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/249/24834.jpg
- Václav Klaus autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1242/124164.jpg
- Klaus ocenil Komárkovu práci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1863/186234.jpg
