Praha – Česko zažilo jeden z největších protestů od roku 1989. Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že stávku v dopravě podporovaly více či méně zhruba dvě třetiny obyvatel. To se děje v zemi, kde jsou odbory považovány za přežitek starého režimu a kde v posledních volbách před rokem zvítězila pravostředá koalice, prosazující liberální reformy. Radikalizuje se česká společnost? O co se stávkující bojí a co se skutečně skrývá za jejich požadavky? Je nespokojenost s vládou výsledkem krachu politických vizí? A může se stávka stát alespoň částečně společenskou očistou? O kořenech, významu a důsledcích nejen české stávky diskutoval filozof Pavel Barša a sociolog Jan Hartl v pořadu Před půlnocí.
„Slovo stávka stejně jako jiná slova, která byla od devatenáctého století spojená s levicovou politikou, bylo postiženo stigmatem – komunistický režim vyšel z této levicové ideologie. Zdá se, že teď se to zlomilo. To není jen poslední rok. Společnost se začala více polarizovat před čtyřmi pěti lety. Je to přirozený vývoj,“ myslí si Barša.
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že veřejnost je z politiky rozčarovaná. Podle Hartla je třeba hledat hlavní problém v komunikaci. „Máme středopravou koalici, ale ve skutečnosti byly volby vyjádřením nespokojenosti s oběma velkými zavedenými stranami. Lidé přemýšleli, že politiku bude třeba dělat jinak. Rozladění souvisí s tím, že vláda sice něco připravuje, ale neumí to komunikovat. Dokonce se zdá, že nemá potřebu věci probírat s veřejností v širším dialogu,“ říká Hartl.
Česká veřejnost podle něj není radikální. „Naopak se zdá, že převažující koncept politiky je konsensuální. Lidé jsou přesvědčeni, že si zvolí politiky a oni jsou povinni se dohodnout. Oni nám dávají na odiv, jak jsou spolu rozhádaní. To působí jako nešvar. Lidé si říkají, že snad nějakou radikální akcí je přivedou k rozumu,“ vykládá Hartl jeden z možných důvodů stávky.
Výzkumy veřejného mínění však ukazují, že většina lidí je reformně laděná. „Dokonce těsně většinově si myslí, že reformy jsou nutné. Jen nevědí, jestli tak, jak to vláda nesměle navrhuje,“ říká Hartl, který doplňuje, že podobně rozporuplné jsou názory i na roli odborů. „Stávka bude boj o interpretaci toho, co se odehrálo,“ míní Hartl. Myslí si, že vláda má rezervy ve vysvětlování reforem. „Tvrdých odpůrců reforem je asi třetina, jednoznačných stoupenců je asi čtvrtina. Zápas se vede asi o zhruba 45 %. U těch se mínění přelévá z jedné strany na druhou. Záleží na politické dovednosti, aby tuto skupinu dovedla ukotvit a připoutat ke svému programu.“
Absence politické vize
Barša upozorňuje, že důvody stávky nelze hledat jen v nedokonalé komunikaci. Ve společnosti podle něj především existuje sociální konflikt, který vychází z rozdílného pohledu na řešení základních problémů. „Nemyslím si, že je to jen o komunikaci, jen o důvěře. Myslím si, že je to o sociálních zájmech. Možná právě ti méně vzdělaní se skutečně bojí toho, že vláda kope za bohaté. To je reálný sociální konflikt, který je normální v demokratické společnosti. K jeho řešení může stávka sloužit.“
Jan Hartl:
„Jsem skeptik. Pokud by jedna i druhá strana měla rezervoár skvělých, tvořivých, smělých koncepčních řešení, proč nám je už delší dobu nepředvádí?“
Podstatu společenské desiluze je možné hledat v nejistotě. Chybějí jasné kontury budoucích cílů a politici je nejsou schopni zvýraznit. „Lidé mají pocit, že politika nedokáže narýsovat cestu do budoucnosti. Protože nevěří v budoucnost, nejsou ochotni se obětovat třeba ve prospěch svých dětí. Protože si myslí, že budoucnost je nejasná, z bezradnosti a malodušnosti chtějí všechno tady a teď. To je zásadní chyba politiky. Jako občan si připadám, že jsem zrazen, protože v politice se přehazuje jenom každodenní operativa, vize budoucnosti se bohužel vytrácí,“ zdůraznil Hartl.
Absence vizí není lokální, prostupuje celou světovou politikou. „Třetí cesta devadesátých let udělala tolik ústupků trhu, že nakonec přestala být rozlišitelná od středopravého programu. Problém se znovu otevřel před třemi lety, když propukla velká krize. Zatímco neoliberálové říkají musíme šetřit, skutečná levice říká, že musíme držet sociální stát, nesmíme si ho nechat dekonstruovat,“ popsal Barša momentální situaci, která nenabízí uspokojivá východiska.
Stát kontrolor, nebo distributor?
K sociálně tržní ekonomice se hlásí dvě třetiny obyvatelstva. Rozdíly však panují v pohledu, co od ní očekávat. Češi vnímají podle Hartla stát spíše jako toho, kdo kontroluje, než toho, kdo přerozděluje. Barša v této souvislosti míní, že problém tkví ve veřejných službách a jejich distribuci. „Stát je schopen zajistit základní standardy pro všechny občany stejně. Ve chvíli, kdy lidé cítí, že stát nebude mít peníze, tak se lidé začínají bouřit. Mají představu, že vláda připravuje segregaci chudých a bohatých, společnost dvojkolejnou,“ doplňuje Barša.
Může stávka pomoci?
Stávka v daný moment komplikuje každodenní život. Jak je to ale s výhledem do budoucna? „Kdybychom chtěli být optimisty, mohli bychom se spolehnout na koncepce teorie konfliktu. Každý konflikt, pokud se odehraje otevřeně, může ve společnosti sehrát očistnou roli, protože nouze donutí, aby se aktéři na obou stranách odmaskovali. Z druhé strany jsme skeptici, a co se může pokazit, pokazí se. Pokud to skončí upatlanou plichtou, pocit bezvýchodnosti se může naopak posílit,“ říká Hartl. Skepticky se na možné důsledky stávky dívá i Barša. „Doufám, že se debata otevře, ale je pravda, že politická situace není příznivá. Nevypadá to, že stávka způsobí produktivní dynamiku. Spíš způsobí pat,“ dodává.
