Praha – Skandování jeho jména bylo jedním ze symbolů posrpnových demonstrací. Alexandr Dubček spolu s dalšími v létě 1969 sledoval, jak se přesně rok po sovětské okupaci v ulicích velkých měst scházejí lidé a vyjadřují nesouhlas s nastupující érou normalizace. Spontánní projevy nespokojenosti byly tvrdě potlačeny - na rozdíl od srpna 1968 ovšem nikoli cizími vojáky, ale příslušníky domácí policie, armády a Lidových milicí. Právě Dubček před 45 lety připojil svůj podpis pod kontroverzní „pendrekový“ zákon, který měl bezpečnostním složkám i soudům usnadnit potrestání zadržených.
Rok 1969 přinesl několik významných občanských fenoménů – vše začalo smrtí Jana Palacha a Jana Zajíce, pokračovalo dlouhodobou protestní letákovou kampaní či mohutnými oslavami symbolického vítězství hokejistů nad Sovětským svazem během světového šampionátu ve Stockholmu. Státní moc se ale pod novým komunistickým vedením v čele s Gustávem Husákem měnila v rezignovaný satelit Moskvy.
Nicméně navzdory postupující „normalizaci“ si lidé srpnovou okupaci stále připomínali a 21. srpen se stal pro totalitní moc jedním z nejobávanějších výročí. Vláda vyčlenila speciální jednotky armády a Lidových milicí, které dostaly náležitou výzbroj - obušky, štíty, vrhače slzných granátů. Sám Husák na poradě hlavního štábu Lidových milicí v červenci avizoval, že komunisté jsou připraveni k tvrdému zákroku: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“
Již 16. srpna v podvečer se sešlo na Václavském náměstí několik lidí, 20. srpna se v centru metropole konaly rozsáhlé demonstrace. Přerostly v ostré srážky s pořádkovými jednotkami, při nichž byli zastřeleni dva mladíci. O den později, kdy v Praze demonstrovalo na sto tisíc lidí, postřelila policie čtrnáctiletého chlapce, který na následky zranění 24. srpna zemřel. Ke krvavým srážkám došlo také ve středu Brna, kde byli 21. srpna zastřeleni osmnáctiletá dívka a osmadvacetiletý muž. V Praze a v Brně bylo dokonce nasazeno 90 tanků.
V Čechách a na Moravě bylo od 18. do 22. srpna zadrženo 2 414 občanů. Na Slovensku nebyly nepokoje tak masové, lidé se k protestům sešli především v Bratislavě, Žilině a Košicích. Bezpečnostní složky přitom postupovaly nebývale tvrdě. Proti demonstrantům používaly vodní děla, slzný plyn, obušky i těžkou vojenskou techniku.
Vše navíc vzápětí dostalo oficiální punc. Vedení KSČ sice hodnotilo brutální potlačení s uspokojením, stávající zákony ale nedovolovaly účinně nakládat s podobným množstvím zadržených. Tak došlo k navržení tzv. pendrekového zákona, tedy zákonného opatření Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku.
Díky tomu bylo možné zadržet zatčené až 21 dní, zvyšovat trestní sazby nebo inscenovat velmi rychlá soudní řízení. „Při stávající legislativě nebylo možné takové množství lidí včas odsoudit a nějakým způsobem doložit jejich účast na demonstracích,“ vysvětluje historik Milan Bárta.
Smutným dovětkem schvalování zákona byl fakt, že pod něj připojil podpis i jeden z hlavních představitelů Pražského jara Alexandr Dubček. Paradoxně právě jeho jméno jen několik hodin předtím demonstranti v ulicích nejčastěji skandovali. Dubček doufal, že podobné ústupky mohou zachránit alespoň zbytky reforem. Navzdory podepsání prý tohoto činu do smrti litoval.
Milan Bárta, historik: „Poté, co federální shromáždění zákon přijalo, Dubčeka narychlo povolali do Prahy, kde ho před veškerým shromážděním Gustáv Husák vyzval, aby zákon podepsal. On to rezolutně odmítl, nicméně Husák na něj začal křičet a rozčiloval se, že pokud dojde k dalším násilnostem a obětem, bude to právě Dubček mít na svědomí.“
Zákon mimo Dubčeka podepsali také další politici oslavovaní jako „muži ledna“ – někdejší předseda vlády Oldřich Černík a také Ludvík Svoboda. „Byli jsme úplní pitomci, jak jsme jim mohli věřit. Celý ten rok ustupují ti téměř zbožňovaní vůdcové, nic tím nezískávají, prostě si drží židle, jako kdyby chtěli říct lidem: Vybodněte se na to, držte si taky židle, už o nic nejde,“ komentuje s odstupem bývalý člen KSČ, signatář Charty 77 a někdejší polistopadový premiér Petr Pithart.
V dalších letech se masové protesty k výročí 21. srpna nekonaly. Zpočátku občané reagovali alespoň pasívní rezistencí - například nejezdili ten den hromadnou dopravou či nekupovali noviny. Tichý protest záhy vystřídala normalizační letargie.
Pendrekový zákon nakonec vydržel jen do konce roku 1969, ministerstvo vnitra ovšem věnovalo srpnovému výročí pravidelně zvláštní pozornost a postupně se z tohoto data stal nepsaný svátek policejní pohotovosti.
