Těsně před půl šestou ráno 4. září roku 1890 pobořila velká voda Karlův most. V té době již sice po celých Čechách i Moravě pršelo několik měsíců téměř v kuse, přesto jen málokdo věřil, že by katastrofu tento staroslavný most neustál. Ti, kteří se po mostě během protržení dokonce procházeli, za to zaplatili životem. V ten den totiž kulminovala jedna z největších povodní české historie.
Záplavy byly v minulých dvou stoletích častým jevem. Praha se tehdy potýkala s minimálně dvěma povodněmi ročně, a to až do zprovoznění části vltavské kaskády v roce 1954. Od roku 1825, kdy se ve městě začalo s pravidelným měřením průtoku řeky, do roku 1954 se hlavním městem přehnala velká voda celkem tři sta desetkrát.
Povodeň roku 1890 však vynikala nejen tím, že jí za oběť padl Karlův most. Voda tehdy zaplavila téměř třetinu celé Prahy, zatopila na čtyři tisíce domů a sahala až ke Staroměstskému náměstí. Vyžádala si též několik desítek lidských životů.
Začalo to deštěm
V osudném roce 1890 nebyla o vodu rozhodně nouze. Pršelo totiž vydatně již od jara, a nepřestalo ani v létě. Do rozmáčené půdy pak začalo znovu silně pršet 1. září a déšť trval čtyři dny. Prudkými lijáky se rozvodnila horní Vltava a její přítoky Malše, Otava, na Plzeňsku Úhlava, Radbuza a Úslava a další. V jižních Čechách byly strženy hráze několika rybníků, také rybníka Svět.
Povodňová vlna se poté hnala směrem na Prahu. Ve dvě hodiny ráno 3. září už Vltava byla 2,1 metru nad normálním stavem a rychle stoupala dál. V noci v Karlíně, kde vojáci rozebírali cvičný pontonový most, smetly klády z roztříštěných vorů několik loděk a 20 vojáků se utopilo. Dravý proud trhal vory, přístavy, dřevěné plovárny, které se s dalším naplaveným dřívím tříštily o jezy a mosty. Náplava se zarážela u mostních pilířů a zatarasovala řečiště.
V ranních hodinách voda vtrhla do níže položených ulic Podskalí, Josefova, Starého Města a Kampy. Po desáté dopoledne Vltava překonala výšku velké povodně z roku 1872, ve tři odpoledne už měla 3,5 metru nad normální hladinu. Dobové zprávy z povodí ukazovaly, že Vltava v Českých Budějovicích vystoupila na 4,2 m, Berounka na 4,5 metru a vody přibývalo. Během noci v Podolí zaznamenali už výšku pěti metrů.
Vyvrácené pilíře a zřícené oblouky Karlova mostu
O půl šesté ráno 4. září nevydržel nápor vody a nahromaděných trosek již zmíněný Karlův most. Nejprve spadly dva oblouky a o půl desáté dopoledne se zřítil třetí, vyvráceny byly dva pilíře. Zahynulo při tom několik lidí.
Nebylo to ovšem poprvé, co se s mostem něco takového stalo. Sto let předtím v únoru 1784 ho voda pobořila také, stržené vory a ledy tehdy ucpaly oblouky, voda podemlela a silně poškodila pět pilířů a jedno přední záhlaví pilíře spadlo i s vojenskou strážnicí. V zimě na přelomu let 1783 a 1784 totiž sevřel Evropu tak velký mráz, že se v ledovou plochu proměnily i jinak nepoddajné evropské veletoky. Velké vodě v letech 1845 a 1872 most naopak odolal.
Zpět ale k záplavám z roku 1890. Celkem tehdy voda zaplavila po obou březích skoro třetinu Prahy. Na Starém Městě bylo nejhůř postiženo okolí dnešní Novotného lávky, ulice Anenská, Náprstkova, Karoliny Světlé, Divadelní. Voda sahala k Betlémskému náměstí, do Karlovy a Husovy ulice až ke kostelu sv. Jiljí a do Linhartské nedaleko Staroměstského náměstí. Zaplaven byl celý Josefov až ke svatému Haštalu, Petrská čtvrť či pobřežní část Karlína.
Vltava v Praze kulminovala 4. září mezi 20. a 22. hodinou večer s průtokem 3975 metrů krychlových za sekundu. Tato povodeň měla katastrofální následky, přesto při ní hladina Vltavy nedosáhla úrovně z roku 1845, kdy průtok podle odhadů činil 4500 kubických metrů za sekundu, ani povodně roku 1784 (tehdy byl průtok 4580 metrů krychlových za sekundu).
Obrovské škody nadělala Vltava v roce 1890 i na dolním toku za Prahou, na Mělnicku. Od Jaroměře pak krajinu a obce pustošilo také rozvodněné Labe, nejvíce na Litoměřicku a Ústecku.
Jen v Praze bylo zatopeno na čtyři tisíce domů, rozsah dodnes ukazuje řada značek. Příklad nalezneme třeba na vodárenské věži na Novotného lávce u Karlova mostu. Dole je označená povodeň ze 4. června 2013, uprostřed povodeň ze 4. září 1890 a nahoře povodeň ze 14. srpna 2002.
Povodeň v roce 2002
V průběhu dalších více než sto let, tedy celé 20. století, se živelní pohroma takového rozsahu v Čechách a v Praze na Vltavě nevyskytla (největší s průtokem 3240 metrů krychlových za sekundu byla v březnu 1940). Výše zmíněná vltavská kaskáda sice Prahu před několika povodněmi ochránila, na takovou masu vody, která se vylila v srpnu 2002, však nestačila.
Historicky dosud největší povodeň kulminovala v Praze průtokem 5160 metrů krychlových za sekundu. Příčinou i vývojem byla velmi podobná té z roku 1890. Velké rozdíly nebyly ani v rozsahu zatopených míst, přestože za tu dobu doznal tok Vltavy regulací mnoho změn.
Voda v roce 2002 napáchala na památkách a kulturním bohatství města nevyčíslitelné škody, Karlův most po ní ale zůstal stát stejně rovně jako po opravě před 130 lety. Stalo se tak i díky tomu, že na mostě stály bagry, které rozbíjely naplaveniny, jež by mohly řečiště ucpat. Staré Město zase před vodou ochránily protipovodňové zábrany.
Pilíře jsou po opravě z konce 19. století pevně spojené se skálou
Zřícení částí Karlova mostu v roce 1890 bylo dobovým tiskem přirovnáváno k požáru Národního divadla. Okolnosti způsobily, že ihned po opadnutí velké vody byly poškozené části ohledány a vzápětí začaly vznikat plány na opravu škod. Bylo třeba nahradit tři oblouky, variant řešení bylo více.
Nejodvážnější projekt předložil ing. J. Kruis, podle kterého se měly nahradit tři oblouky dvěma, v zájmu zlepšení průtočného profilu řeky. Toto překlenutí mělo být potom zhotoveno za použití nejnovějších technologií, především betonu, čímž by však došlo – z historického hlediska – k nenávratnému poškození mostu.
Ke kompromisu došlo v případě sporů o použitý materiál na obklad pilířů. A aby lépe odolávaly vodě, oblouky byly zúženy a nově jsou v nich duté prostory.
Karlův most podle jeho bývalého správce Jana Zemánka již nyní vydrží jakoukoliv velkou vodu. Dříve se voda mohla dostat pod mostní pilíře, od obnovy po povodni z roku 1890 jsou však pilíře pevně spojené se skálou. Ty jsou podle Zemánka natolik masivní, že je voda nemůže poškodit. Předtím je voda podemlela, neboť most byl založený jen 2,2 metru pode dnem. Proč to bylo tak mělce, historikové nevědí.
Novodobá protipovodňová ochrana Prahy
Protipovodňová ochrana centra města se začala budovat v roce 1998. Ochranné prvky byly dokončeny v roce 2000. O dva roky později Prahu zasáhla zatím největší povodeň s výškou hladiny 782 centimetrů a průtokem 5160 metrů krychlových za vteřinu. Voda v centru prosakovala pod spodními konstrukcemi protipovodňových opatření a nadzvedávala dlažbu, proto musely být použity i pytle s pískem. Voda se téměř přelila přes ně.
Město poté změnilo projekty plánovaných protipovodňových opatření na dalších místech, na Starém Městě a v Josefově je ale neupravilo.
Během další velké povodně roku 2013 už nové mobilní bariéry, které vznikly v rámci budování masivních protipovodňových opatření po roce 2002, velkou část města ochránily. Kromě nich se někde využívají třeba i gumové vaky plněné vodou, hráze ze zeminy či protipovodňové stěny ze železobetonu. Jinde ke zmírnění záplavové vlny slouží suché poldry. Některá území jako Lahovice a Lahovičky zůstávají ale bez ochrany.
Pravděpodobnost opakování extrémních povodní, které Česká republika zažila v září 1890 či v srpnu 2002, nelze podle expertů seriózně určit. Případy, kdy se velké povodně opakovaly v několika málo letech za sebou, jsou však v povodí Vltavy známy. Letní povodně přišly také například v letech 1872, 1888, 1897 a 1899, konstatuje studie Českého hydrometeorologického ústavu.
