Praha - Právník, politik a odbojář Otakar Klapka, který byl 4. října 1941 popraven nacisty, zastával v letech 1939 až 1940 funkci pražského primátora. Navenek byl sice konformní k pokynům nacistických okupantů, ale ve skutečnosti prováděl politiku pasivní rezistence a dokonce byl zapojen i do odboje. Po prozrazení byl v červenci 1940 zatčen a o rok později popraven.
Pražský primátor Otakar Klapka - za podporu odboje šel na popraviště
Vystudoval na pražské právnické fakultě a na pařížské Sorbonně. Po vzniku Československa se podílel na přípravě ústavy z roku 1920 a poté většinu úsilí věnoval přípravě zákona o zemském zřízení platného od roku 1927. Od roku 1923 zároveň působil jako člen Mezinárodního výboru pro správní právo. Klapka byl také významným představitelem Československé strany socialistické a v duchu politiky strany podporoval Hrad a zároveň měl úzké vazby na Antonína Švehlu.
Po Mnichovu podporoval spojení národních socialistů se Stranou národní jednoty a nadále hájil Edvarda Beneše. Od února 1939 stál v čele správní komise hlavního města Prahy a po okupaci se stal pražským primátorem. Klapka byl sice navenek konformní k pokynům nacistických okupantů – ve skutečnosti však prováděl nejen politiku pasivní rezistence, ale byl zapojen i do aktivního odboje.
Podpora odboje byla odměněna popravištěm
Doslovným lpěním na předpisech a průtahy zdržoval například odstranění nepohodlných pomníků, přejmenování ulic či zavedení němčiny jako úřední řeči na magistrátu. Klapka také zařazoval bývalé důstojníky československé armády na různá důležitá místa na magistrátu a z magistrátních peněz také odboj finančně podporoval. Pomohl řadě lidí ilegálně opustit protektorát, odboj podporoval i finančně a vedle ilegální spolupráce s Aloisem Eliášem byl jeho spojkou člen zastupitelstva Josef Nestával.
V létě 1940 nastalo zatýkání na pražské radnici, 9. července byla zatčen Klapka, o den později i Nestával. Poté byl přes rok vězněn a mučen v různých českých i německých věznicích, nakonec byl na pokyn K. H. Franka odsouzen k trestu smrti a 4. října 1941 v Ruzyňských kasárnách popraven. Smrt jeho a 223 dalších vlastenců v rámci Heydrichova prvního stanného práva, stejně jako o něco později generála Eliáše, měla zastrašit české obyvatelstvo.
