Praha – Ještě čtvrt století od poslední vykonané popravy a následného zrušení trestu smrti byly dvě třetiny Čechů pro jeho znovuzavedení, jak ukázaly statistiky. Proti tomu ale stojí platný právní řád a zejména Listina základních práv a svobod, která hrdelní trest vylučuje. Ať je názor společnosti jakýkoliv, s popravami si český národ v minulém století užil své.
Od vzniku našeho státu zde fungoval trest smrti. V letech 1918 až 1938 bylo popraveno v Československu celkem 15 osob. Na první pohled malé číslo není snad dané mimořádně nízkou závažnou kriminalitou (trest smrti následoval výhradně za vraždu), ale faktem, že většina absolutních trestů byla změněna prezidentskou milostí. Ostatně sám T. G. Masaryk byl velkým odpůrcem trestu smrti. „Těžká pro mě byla tato otázka. Dny, kdy jsem tak podpisem učinil, mám ve svém kalendáři poznamenány černým písmem… Nevidím, že by měl trest smrti odstrašující účinek na lidi zločinné. Zločinec ve chvíli vraždy nemyslí na trest, ale na úspěch svého zlého činu,“ cituje jeho slova Karel Čapek v Hovorech s TGM.
T. G. Masaryk (Čapek: Hovory s T. G. Masarykem): „Dělám patřičný rozdíl mezi vraždou a zabitím a uznávám polehčující okolnosti při každém zločinu, jak to moderní kriminální psychologie vyžaduje; ale ve výjimečných případech nemohu vyvracet, že trest smrti je ve shodě s metafysickým uznáním hodnoty lidského života. Věřím a čekám, že bude zrušen vyšší vzdělaností a mravností obyvatelstva, souhlasem nás všech.“
Oficiální počty popravených v letech 1918 až 1990
- Období 1918-1938 15
- Období 1943-1945 1 079
- Období 1945-1989 1 176
Trest smrti ale v následujících letech získal postavení notně vzdálené od Masarykových představ – a to s nástupem nacistické správy během druhé světové války a zejména stanným právem. Nejznámějším místem spojeným s popravami v moderních dějinách Československa je neblaze proslulá pankrácká věznice. O denní praxi zdejší „sekyrárny“ totiž mají historikové poměrně přesné informace díky zdejšímu katovi Aloisi Weissovi. Ten si s německou precizností vedl seznamy všech popravených – a jeho výčet nakonec dosáhl necelých 40 stran. Poslední jím vykonaná poprava proběhla na Pankráci jen několik dnů před povstáním – 26. dubna 1945.
Proces popravy měl svůj ustálený postup. Začínalo se obvykle v 16 hodin. Vybraní odsouzenci byli postupně předvedeni před komisi, která se skládala ze státního návladního německého soudu, velitele pankrácké věznice, funkcionáře NSDAP, zapisovatele a lékaře. Po ověření identity byl vězeň obeznámen s vykonáním trestu smrti a předán popravčímu.
Katovi pomocníci (jeden Němec a dva Češi) položili odsouzeného břichem na lavici a hlavu mu upevnili do dřevěného límce. Následně byl vězeň ostřím gilotiny sťat. Bezvládné tělo přemístili do vedlejší místnosti ke kanálku, do něhož odtékala krev. Potom bylo tělo i s hlavou uloženo do dřevěné rakve. Celý proces trval zhruba jednu minutu.
Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů
V pankráckém památníku je dodnes k vidění gilotina v autentických prostorách popravčí místnosti. Řada původních součástí se ale nedochovala – včetně 80kilogramového břitu, který záhy před příchodem Rudé armády nacisté rozmontovali a vhodili do Vltavy.
Ani zánik protektorátu ale pochmurnou funkci pankrácké věznice neukončil. O rok později dvůr pankrácké věznice hostil popravu Karla Hermanna Franka, symbolickou derniéru hrůzné éry nacismu. Jeho oběšení tehdy sledovalo přes pět tisíc lidí. Utrpení a smrt ale na Pankráci panovaly i později. Období do nástupu komunismu vyplňovaly zejména Národní, respektive Retribuční soudy zřízené Benešovými dekrety. Tehdejší soudnictví za sebou zanechalo kolem 750 rozsudků smrti. Vedle poprav Němců či domácích konfidentů se ale vlna poprav podle historiků neobešla bez chyb a zřejmě ani účelového vyřizování účtů.
S popravami počítal i nový trestní zákon vydaný v červenci 1950. Proslulý francouzský vynález s padajícím ostřím ale nahradilo právě oběšení a v době mimořádného stavu také zastřelení. Kromě závažných trestných činů komunistická správa brzy rozšířila jeho působnost i na tzv. zločiny politického charakteru. Tak se na oprátku dostávali političtí odpůrci (proces kolem Milady Horákové), bývalí legionáři a odbojáři (Heliodor Píka – popraven v plzeňských Borech), řada kněžích nebo studentů.
V době nejtvrdších represí mezi lety 1949 až 1953 přišlo o život přes 200 lidí – obvyklým předmětem smrtelných rozsudků byla vlastizrada nebo vyzvědačství. Poslední „politicky“ motivovaná poprava byla provedena v roce 1960.
V pankrácké věznici se přitom popravovalo i neoficiální cestou – v tajné cele byli lidé usmrcováni zlomením vazu na speciálním dřevěném stole. Do roku 1955 se ale nepopravovalo pouze v Praze, ale i v jiných městech – např. Plzni, Brně, nebo Uherském Hradišti. Zde ale většinou na zvláštně uzpůsobených šibenicích ve volném prostranství. Nevýhodou takového zařízení bylo zbytečné utrpení odsouzených. Těm totiž tíha vlastního těla nezlomila vaz, ale pouze je pomalu dusila. Ke smrti přitom mohlo dojít až za 15 minut.
V polovině 50. let se už vykonávání poprav soustředilo jen do Prahy a Bratislavy, a výhradně ve vnitřních prostorách. Z důvodu trvanlivosti navíc byly odstraněny všechny dřevěné součásti popravčích cel. V Praze se popravovalo výhradně na Pankráci – ve zvláštní místnosti v suterénu věznice č. 2.
S nástupem 60. let se kromě částečné rehabilitace popravených změnil také trestní zákon. Poprava byla propříště stanovena jako výjimečný trest pro závažné zločiny a u jedinců mimořádně nebezpečných pro společnost. Od roku 1975 platilo, že poprava může být nahrazena výjimečným trestem vězení od 15 do 25 let. Tento princip platil až do úplného zrušení trestu smrti.
Poslední poprava byla v Čechách provedena odpoledne 2. února 1989. Trest smrti tehdy dostal Vladimír Lulek za ubodání své manželky a čtyř dětí v Předměřicích nad Labem. Definitivně posledním popraveným byl v rámci Československa 8. června Slovák Štefan Svitek. Důvodem byla taktéž surová vražda.
V USA bylo v minulém roce popraveno 39 lidí. S počty vykonaných trestů smrti v jednotlivých státech vede Texas (16), následovaný Floridou 7) a Oklahomou (6). Tuto možnost má ve svém právním řádu aktuálně 32 států USA. V drtivé většině se výkon trestu smrti v současnosti provádí smrtící injekcí (vpravení směsi anestetik a smrtelné dávky barbiturátů do krve), považovanou za nejvíce humánní. Několik států pak jako alternativu nabízí odsouzeným dříve rozšířenou popravu na elektrickém křesle nebo v plynové komoře.
Trest smrti je aktivní součástí trestního řádu například v Číně, Japonsku, Vietnamu, Severní Koreji, Afghánistánu, Malajsii nebo řadě arabských a afrických států. Muslimské země tradičně využívají metodu stětí hlavy, ukamenování nebo pověšení, v Africe je nejrozšířenější popravou zastřelení a pověšení. Taktéž v Číně převažuje zastřelení – právě zde je pravděpodobně největší procento odsouzených a popravených osob ročně. Oficiální statistiky ale nejsou známé.
