Když přijde pacient s očekáváním, že dostane lék, po kterém bude zdravý a spokojený, měl by mít lékař odvahu říct mu, že nic takového nepotřebuje. Že by měl jen změnit životní styl, míní profesorka a imunoložka Terezie Fučíková. O hysterické době a přílišném blahobytu hovořila v rozhovoru pro Fokus Václava Moravce tentokrát na téma Moc a bezmoc medicíny, který můžou diváci sledovat na ČT24 v úterý 12. ledna od 20:00 hodin.
Pacienti někdy čekají zázračný lék, přitom by jen měli změnit životosprávu
Když přijde člověk k lékaři, může se také stát, že od něj dostane dobrou radu, která je možná cennější než všechny injekce a léky. Je to něco, co jsou podle vaší zkušenosti lidé ochotni akceptovat?
- imunoložka a alergoložka, v letech 1990–2001 přednostka Ústavu klinické imunologie 1. LF UK
- v roce 1972 spoluzakládala Oddělení klinické imunologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, šlo o první takové pracoviště v Československu
- V letech 1978–1989 nemohla zastávat žádnou řídicí ani akademickou funkci kvůli svému náboženskému vyznání a odmítnutí vstoupit do KSČ
- kromě medicíny se věnuje také malbě, má za sebou již několik výstav
Záleží na tom, jaké je to onemocnění a jaká je situace. A může se také stát, zejména v klinické imunologii, že přijdou pacienti a očekávají, že jim dáme nějaký lék, po kterém okamžitě budou živí, zdraví a spokojení. Nejdůležitější je, aby lékař měl odvahu takovému pacientovi říct, že momentálně žádný lék nepotřebuje, ale spíš úpravu životosprávy, pitný režim, úpravu diety. Bohužel to pacienti neradi slyší. Co je také důležité, lékaři mají ve zvyku všechno zakazovat. Já mám ale takovou zkušenost, že dovolit pacientům nějaké jídlo, nebo nějaký drobný prohřešek, jim pomůže víc než nějaký recept. Stačí je třeba přesvědčit, aby si dali vajíčko, i když se ho celý život bojí jíst. Nebo třeba kus masa. Těmto pacientům se velice uleví (…).
Bavili jsme se o tom, že toho jako lidé moc nevydržíme. Čím to je. Změnilo se něco na té naší době?
Hlavně se všichni mají příliš dobře. Dříve nebyl takový blahobyt, aby lidé měli vše, na co si vzpomenou; myslím teď v jídle nebo oblékání, nebo aby si jezdili na hory a žili tím, že pojedou 40 kilometrů na kole. To jim nepomůže. Protože vy musíte být trénovaný každý den od rána do večera. A nelze myslet pouze na to, jak se budete jenom bavit. Pak vás ta práce unaví. Ale třeba naše válečná generace, kdy jsme neměli dost mléka, neměli jsme maso a také jsme vyrostli. A naučili jsme se překonávat problémy.
A myslíte, že dnes děláme z komára velblouda? Jsme zbytečně hysteričtí?
To samozřejmě ano. Jen když si pustíte televizi, kde se řeší, co všechno se nestalo a to či ono. Už samotný hlas redaktorů bývá hysterický. Mluví rychle, že to ani nestačíte vnímat, lidé jsou rozrušení a do toho přijde další mimořádná zpráva. Lidé potřebují uklidnit, trošku vlídně.
Takže v takovém světě zůstat zdravý je složité?
To víte, že ano.
Když je někdo nemocný, kdo je lepší parťák? Můžete z vaší praxe říci, zda je muž lepší doprovod ženě, nebo naopak?
Bohužel musím říct, že v tomto případě muži, zejména ti mladí, selhávají. Zažila jsem mnoho neštěstí, kdy se třeba muž s nevyléčitelně nemocnou ženou rozvedl. Takže ta její nemoc trvala mnohem kratší dobu, i když se samozřejmě vědělo, že to nemůže přežít. A naopak ženy muže doprovázejí a starají se o ně. Alespoň z mé zkušenosti.