Poloha českého státu ve střední Evropě má sice podle historika Josefa Žemličky své vojenské výhody, vytváří ale omezení z hlediska hospodářského. Češi tak neměli přístup k moři, díky kterému získala na síle Itálie nebo Holandsko. Navíc se v oblasti nenachází žádná velká říční spojnice. Velikost země přitom podle Žemličky v úspěchu nehraje roli. Historik je jedním z hostů Fokusu Václava Moravce na téma Češi Čechům, který se vysílá v úterý 7. června od 20:00 na ČT24.
Dá se říct, v jakém kontextu český stát vznikal? A bavíme-li se o 9. a 10. století, co se ve střední Evropě dělo? K čemu tam docházelo?
Tady je zajímavé, že právě 10. století je rozhodující pro vznik politického systému, dá se říci, i současné Evropy. Prakticky v témže momentě, samozřejmě s časovými posuny, vzniká český stát Přemyslovců, vzniká piastovské Polsko a vznikají arpádovské Uhry. V jejich spolupráci, nebo jejich nepřátelským pozicím, funguje střední Evropa po celý středověk. Neváhám říci, že i v pozdějších staletích.
Z historického hlediska je střední Evropa dobrá lokalita pro existenci státu, nebo je to poloha, která má i své nevýhody?
Má samozřejmě vojenské výhody. To už říkal Bismarck: „Čechy, pevnost uprostřed Evropy.“ Ale z hlediska strategického, hospodářského to rozhodně výhoda není, protože nemá přístup k moři. Vzpomeňme si, že právě na přístupu k moři a námořnictví získávají na síle italské republiky, Holandsko a tak dále. To bylo nám Čechům odepřeno.
Není tu ani žádná velká říční spojnice. Rýn je daleko na západě, Dunaj teče jižně od českých zemí a Labe tady v Čechách v podstatě jenom začíná. Velmi silně to samozřejmě ovlivňovalo obchodní spojení, tudíž i hospodářský život českých zemí, protože byly odříznuty od hlavních dopravních tepen. Takže české země působily spíše jako spojnice mezi východem a západem, chceme-li severem a jihem či opačně. To byl dost podstatný handicap, který vlastně od počátku vývoj českých zemí ovlivňoval.
Když se podíváme na Českou republiku na mapě, tak je pořád malá. Český stát nikdy v kontextu velkých zemí okolo nebyl velký. Aby byl národ úspěšný, ve smyslu ekonomicky silný a kulturně bohatý, musí být velký? Nebo velikost z toho historického pohledu nehraje takovou roli?
Myslím, že velikost nehraje roli. Vzpomeňme už zmíněné Holanďany, Vlámy a tak dále, kteří jsou srovnatelní s počtem obyvatelstva českých zemí. Vzpomeňme, jaké oni měli dílny a jaké my máme dílny. Jsou to dílny velice podobné. Tedy s tím, jak jsem říkal, handicapem nepříliš výhodné geografické polohy.
Velkým národem máte na mysli Německo. Samozřejmě, Německo je velký národ, ale ve středověku to nebyl jednotný stát. Německo bylo roztříštěno v množství států, státečků, biskupství, markrabství, landkrabství, purkrabství, falckrabství. Když si promítneme mapu středověké Evropy nebo středověké střední Evropy, tak vynikne mohutný sukus českého státu. Protože i to Bavorské vévodství, které bylo z těch německých států a státečků prakticky nejcelistvější a největší, zaujímalo jenom část českého státu, kdybychom srovnali jejich plochy.
Když se podíváme na mapu Německa a když si představíme ještě Německo, jak bylo rozloženo před druhou světovou válkou, a výseč České republiky v Německu, je to také věc, která určuje dějiny českého státu od prvních let?
Samozřejmě, to je důležitý poznatek. Protože na rozdíl od Uher a Polska, o kterých jsem před chvílí mluvil, tak české země byly vystaveny tlaku toho silného souseda výrazněji. Ať už to byla říše Štaufů, nebo potom nově to jsou dějiny 19. a 20. století.
Dá se tento tlak z historického hlediska vnímat spíš jako pozitivní, tedy že jsme z německých zemí mohli spoustu věcí převzít, nebo spíš negativní?
Obojí. Byly tu kulturní přínosy, kulturní transfery, hospodářské transfery. To bychom se potom dostali třeba k otázce kolonizace a tak dále. Ale byla tady samozřejmě i negativa, která svým způsobem mazal Karel IV. tím, že České království učinil páteří Svaté říše římské.
Prof. PhDr. Josef Žemlička, DrSc. se narodil v roce 1946, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v oboru archivnictví. Od konce roku 1970 pracuje v Historickém ústavu Akademie věd České republiky, nejprve jako aspirant, posléze jako odborný a vedoucí vědecký pracovník.
Specializuje se na dějiny přemyslovského období s důrazem na problematiku středověké kolonizace a vznik a rozmach městského života. Z dalších témat se ale zabývá i počátky státnosti ve střední a středovýchodní Evropě.
