Praha - Druhý listopadový den je spojen s Památkou zesnulých neboli dušičkami. Podle tradice lidé v tomto období vzpomínají na své blízké, kteří zemřeli. Víc než kdy jindy navštěvují jejich hroby, kde zapalují svíčky a dávají sváteční výzdobu. Napilno kvůli tomu mají zahradnictví, ale i strážníci, kteří hřbitovy kontrolují ve dne i v noci.
Období dušiček je příležitost k tomu, aby se lidé zastavili a zamysleli se nad vším, co souvisí se smrtí. Teolog Tomáš Halík dodává, že dušičky by neměly být jen o povinnosti dojít na hřbitov, rozsvítit svíčku a ozdobit hrob. „Měli bychom se zastavit a přemýšlet, v rodinách mluvit o posledních věcech. Nejenom, kde má člověk uloženou závěť a vkladní knížky, ale také o tom, jak by si přál, aby se s ním lidé rozloučili, kde a jak by chtěl být pohřben. Také by to měl být večer, kdy lidé hovoří o svých předcích, rodinných tradicích,“ vysvětluje Halík svůj pohled na smysl dušiček.
Kult zemřelých hrál odjakživa v lidském společenství významnou roli, nejen obřad pohřbu, ale i místo uložení. Zakořeněná víra, že duše nezaniká zároveň s tělem a za určitých okolností se může navracet, se odrazila v nejrůznějších obřadech k uctění ducha zemřelých. Pohanské národy konaly zádušní slavnosti, zvykem bylo obětovat na hrobech pokrmy a nápoje k usmíření zemřelých a temných čarovných sil. Také zapalování ohňů sloužilo v neposlední řadě k odehnání nečistých sil. Bylo tomu tak u Keltů a podobně i u Slovanů.
Dušičky stanovil na 2. listopad v roce 998 clunyjský opat Odilo, který nařídil slavit Památku všech věrných zemřelých (latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum). Zvyklost, nejprve dodržovaná v klášterech s cluniackou řeholí, se rychle uchytila ve Francii, Anglii a Německu a postupně se ve 13. století rozšířila po celé církvi. Památka dušiček je těsně spjatá se svátkem Všech svatých (1. listopadu). Ten se oficiálně slaví od roku 835 a připomíná všechny světce, na něž se v církevním kalendáři nedostalo.
