Praha – Osmnáctý listopad, druhý den sametové revoluce. Právě před dvaceti lety se začala rýsovat podoba nového politického uspořádání v zemi. V Praze se mluvilo o údajné smrti studenta Martina Šmída a jediným zdrojem věrohodných zpráv byla pouze západní média. Za premiérem Ladislavem Adamcem přišel Michael Kocáb s Michalem Horáčkem, zastupující iniciativu Most. Připravovali jednání o převzetí politické moci. Nicméně zásadní roli měli toho dne herci. Pražská divadla v sobotu 18. listopadu 1989 už nehrála. O den později navíc vzniklo tady v Činoherním klubu Občanské fórum.
Zmlácení lidé 17. listopadu v Praze šokovalo ale hlavně vyburcovalo. Začaly se dít do té doby nevídané věci. Kromě studentů byli tehdy nejaktivnějčí herci. V Realistickém divadle se sešli studenti a herci - podělit se o dojmy z předchozího dne, kdy na Národní třídě policisté zmasakrovali demonstranty. Studenti i herci se shodli na požadavku vzniku komise, která měla vyšetřit okolnosti policejního zákroku. Divadelníci pak místo plánovaných představení zahájili týdenní stávku. Připojila se k ní všechna pražská i některá další divadla.
S nápadem na stávku přišli již v noci studenti. „Vyzýváme proto studenty, pedagogy k týdenní protestní stávce. Zároveň žádáme vytvoření vládní komise, která vyšetří tento brutální policejní zákrok.“ Tak zněla studentská výzva, k níž se postupně přidali herci. Velkou roli podle názoru publicisty Jiřího Černého sehráli Jiří Kodet a Arnošt Goldflam. Divadelníci se dohodli, a tak již odpoledne Martin Mejstřík na Václavském náměstí mohl ohlásit stávku. Večer pak herci v divadlech přečetli prohlášení a nabídli prostory divadla k diskusi. „Právě tam poprvé lidé zažili, co to znamená svoboda projevu,“ poznamenal pro ČT24 Černý.
„Obracíme se na všechna československá divadla. Vyzýváme vás, abyste se připojila k týdenní protestní stávce tím, že v tyto dny místo naplánovaných představení přečteme naše stanoviska k těmto událostem a nabídneme divadelní prostory k veřejné diskusi.“
Nicméně jako první stávkovali již 17. listopadu v divadle Na Chmelnici, kam dorazili dva účastníci nejtvrdšího zásahu, kteří vyprávěli, co se stalo. Divadelníci se proto rozhodli přerušit představení a udělali na scéně rozhovor s jedním z nich - studentem, který na Národní třídě byl. „V hledišti se okamžitě zvedlo několik příslušníků tajné bezpečnosti. Poté se zvedli i diváci, kteří také byli na Národní třídě, ale odešli ještě před zásahem, a přispěli do diskuse se svými pocity z akce,“ doplňuje události z divadla Na Chmelnici herec Břetislav Rychlík.
„Já jsem byl tehdy redaktorem Mladého světa. A především jsem byl vyjednavačem toho, aby v dané chvíli došlo k setkání dvou antagonistických stran u jednoho stolu, což se v té chvíli, 18. listopadu, zdálo být nemožné. Nakonec to skončilo tím, že si premiér a šéf disentu, jehož ta vláda ještě před několika měsíci věznila, podali ruce. To byl úspěch Mostu a já jsem za to rád.“
A právě 18. listopadu se taky do západních médií dostala zpráva o tom, že při demonstraci během předchozího dne zemřel student Martin Šmíd. I když šlo o fámu, měla tato nepravdivá zpráva důležitý vliv na další vývoj událostí. Tuto informaci předal rozhlasové stanici Svobodná Evropa představitel nezávislé agentury VIA Petr Uhl podle výpovědi údajné svědkyně Drahomíry Dražské. Sám Petr Uhl k tomu v 90. letech dodal: „Rozšířením nepravdivé zprávy o smrti studenta Martina Šmída jsem se nedopustil trestného činu, neboť jsme ji ve východoevropské tiskové kanceláři považovali za pravdivou a ověřenou.“
„Od tohoto řečnického pultu říkáme 22 let veselé věci. Usoudili jsme, že dnes není čas na humor.“
V Praze to vřelo, ale oficiální Československá média ještě zatím stále mlčela. Hlavní zprávy se v sobotu 18.listopadu věnovaly jmenování nové vlády v NDR, soutěži sklářů ve Světlé nad Sázavou a Všesvazové studentské konferenci v Moskvě.
Jedním z herců, kterým listopad 1989 přinesl kromě politických změn i osobní životní předěl, je Jan Potměšil. Před dvaceti lety se s kolegou Janem Kačerem vracel z Ostravy, aby v Praze referoval o dění na severovýchodě republiky. Na namrzlé dálnici u Devíti Křížů ho však postihla málem osudová nepříjemnost. „Došlo vlastně k tomu, že auto ztratilo jistotu na silnici, přeletělo svodidla, minulo strom, minulo elektrickou rozvodnu. Kdybychom tehdy do těchto předmětů narazili, tak by to asi dopadlo mnohem hůře pro nás pro všechny,“ vzpomíná herec. Oba herci, byť s těžkými šrámy, se naštěstí politického převratu dožili.
„Myslím si, že ten listopad 1989 byl pro mě i tím, co se stalo všem, i tím, co se stalo jen mě, nejdůležitějším obdobím v mém životě.“
