Washington – V říjnu 1962 visel osud světového míru na vlásku. Tehdy Rusové rozmisťovali taktické jaderné zbraně na Kubě. „Během minulého týdne jsme obdrželi nezvratné důkazy, že je na ostrově připravena série útočných raket,“ prohlásil tehdy americký prezident John F. Kennedy. Atmosféru třinácti krušných dnů, kdy měl svět namále, teď rekonstruuje Americký národní archiv ve spolupráci s knihovnou a muzeem J. F. Kennedyho. „Myslím, že jsme měli víc štěstí, než jsme v té době vůbec tušili,“ říká kurátorka výstavy o karibské krizi Stacey Bredhoffová.
Je tomu padesát let, co byl svět na pokraji jaderné katastrofy, když americké tajné služby zjistily, že Rusové rozmisťují taktické jaderné zbraně na západní části Kuby a míří s nimi na Spojené státy. Co je tím hlavním přínosem? Rusové musí mít nějaký dobrý důvod tohle dělat, ptal se tehdy americký prezident Kennedy svého ministra zahraničí Deana Ruska. Jednou věcí, která by k tomu mohla Chruščova přivést, je vědomí, že máme podstatně více jaderných zbraní. Ale taky ví, že my nemusíme žít ve strachu z jejich jaderných zbraní tak, jako on musí žít ve strachu z těch našich, odvětil Kennedymu Rusk.
K příležitosti této události, která vešla do podvědomí historiků a veřejnosti jako karibská krize, připravil Americký národní archiv ve spolupráci s knihovnou a muzeem J. F. Kennedyho výstavu, kde je možné si prohlédnout dobové snímky, mapy a nově si poslechnout hovory mezi politickými představiteli, které jsou k dispozici.
Multimediální průvodce k příležitosti 50. výročí od začátku karibské krize, kde je možné den za dnem sledovat vývoj událostí, zhlédnout řadu fotek a poslechnout si rozhovory v rámci krizového štábu prezidenta Kennedyho, naleznete zde.
"Nejvíc mě zasáhlo, když jsem viděla, jak blízko jsme měli k jaderné konfrontaci, popisuje kurátorka výstavy Stacey Bredhoffová. Podle historika Michaela Dobbse je tato výstava jedinečnou možností si prohlédnout velmi vzácné momenty, kdy konkrétní jedinci měnili situaci.
Důvodem, proč se mohl Chruščov rozhodnout pro rozmisťování raket na Kubě, byly podle Dobbse americké rakety v Turecku. „Byl naštvaný, neboť si kvůli americkým raketám v Turecku musel ve své dače u Černého moře představovat, jak na něj přes hladinu míří americké rakety,“ popisuje Dobbs.
„Ráno jsem po velkém váhání nařídil ozbrojeným silám zaútočit a zničit jaderná zařízení na Kubě…,“ stojí v předpřipraveném projevu Kennedyho, který ale prezident nikdy nepronesl.
Důkazem trvalého napětí mezi USA a Kubou je příběh Eliana Gonzáleze
Po karibské krizi vychladly vztahy mezi USA a Kubou. Moskva a Washington nicméně zřídily přímou telefonní linku pro podobné krize. Tak vážná už nikdy ale nepřišla, i když máloco ztělesňuje trvalé napětí mezi Spojenými státy a Kubou tak jako příběh Eliana Gonzálese.
V roce 2000 se o tohoto chlapce strhla právní bitva mezi příbuznými v Miami a otcem, který zůstal na Kubě. Předcházela tomu ale dramatická situace, kdy 22. dubna vtrhlo do nenápadného domu na Floridě osm ozbrojených příslušníků americké pohraniční policie. Uvnitř ve skříni nacházejí to, co hledali: vyděšeného sedmiletého chlapce, který jen stěží chápe, co se děje.
Chlapec totiž se svojí matkou emigroval na člunu do Spojených států, jeho matka se ale cestou utopila, stejně jako stovky Kubánců před ní i po ní. Chlapce se ujali jeho příbuzní v Americe. Elian má ale otce žijícího na Kubě a ten ho chtěl zpátky. Začala tak právní bitva, kterou se snažily ovlivnit zfanatizované davy na obou stranách. Dítě se stalo nástrojem hysterické propagandy. Americký odvolací soud nakonec vydal definitivní verdikt, že o chlapci může rozhodovat pouze otec, a ministryně spravedlnosti Janet Renová vydala příkaz k odebrání chlapce.
Elian nyní žije na Kubě, kde vstoupil do řad komunistické mládeže a v patnácti letech vstoupil na vojenskou akademii. V roce 2005 prohlásil, že Fidela Castra považuje za osobního přítele a že za ním stojí celá Kuba. Pro castrovskou propagandu je to zlatý hoch, živoucí příklad, že imperialistického nepřítele lze porazit.
