Paříž - 15. června 1667 proběhla vůbec první doložená krevní transfuze v historii medicíny. Osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIV. Jean-Baptiste Denis tehdy spojil ovci a člověka. Svého prvenství si však neužil. Záhy po transfuzi patnáctiletý sirotek zemřel a on byl souzen za vraždu. Denis tímto zákrokem zřejmě předběhl anglického kolegu Richarda Lowera, který s transfuzemi experimentoval v téže době - dokonce provedl úspěšný transfer krve mezi dvěma psy, k pokusu na lidech se ale teprve odhodlával.
Ačkoli skončila nezdarem, položila první krevní transfuze základy, na kterých staví celá moderní medicína. Naneštěstí však také spolu s dalšími povětšinou neúspěšnými pokusy o převod zvířecí krve na člověka vedla k mylnému předpokladu, že je-li nebezpečná krev zvířecí, pak stejně rizikový by byl i převod krve lidské.
O přímém převodu krve mezi lidmi se tak sice diskutovalo jako o možném léčebném prostředku, ale doložený úspěšný pokus byl proveden až v 19. století. V roce 1818 úspěšně provedl Angličan James Blundell převod lidské krve na člověka, umírajícího na rakovinu.
I přes Blundellův úspěch se však v následujících desetiletích krevní transfuze využívalo jen v krajních případech. Lékaři si marně lámali hlavu s tím, jakože více než polovina přenosů krve končí nezdarem. S odpovědí přišel až v roce 1901 vídeňský lékař Karl Landsteiner, který jako první popsal systém tří krevních skupin A, B a 0. Ke stejným závěrům jako Landsteiner došel Jan Janský v roce 1907, který kromě toho prokázal existenci čtvrté krevní skupiny - AB.
Krevní transfuze se naplno prosadila až na bojových frontách první světové války, kdy často i přímo na frontové linii zachránila život tisícům raněných vojáků. Zcela běžnou se pak transfuze stala ve 20. a 30. letech minulého století. Ke komplikacím přesto čas od času stále docházelo. Odstraněny byly až s objevem takzvaného Rh-faktoru v roce 1939.
