Nakolik přeje nová daňová reforma z pera ministra financí Andreje Babiše ekonomickému růstu? Je snaha státu sledovat bankovní účty dalším pokusem o zabrání soukromí občanů? Nebo skutečně efektivním nástrojem k zabránění daňovým únikům? Může si Evropská unie dovolit tvrdé sankce vůči Rusku? A jak by měly vypadat? A naopak jak velká a kontrolovaná pomoc by měla ze strany západního světa přijít na Ukrajinu? To byla hlavní témata Interview Daniely Drtinové pro ekonoma Jana Švejnara.
„Současná daňová zátěž nemotivuje lidi k práci,“ říká Jan Švejnar
Nastartuje se podle vás letos ekonomický růst?
Očekáváme, že ano. Na základě našeho makroekonomického modelu očekáváme mírný vzrůst v západní Evropě a zvláště v Německu, protože už se začínáme odpichovat ode dna. Takže myslím, že určitý optimismus je na místě.
Odhady ministerstva financí ve výši 1,4 % jsou reálné?
S trochou štěstí by to mohlo být i výš. My odhadujeme tak 1,8 %, ale to závisí na vývoji.
Daňová reforma bývalého ministra Miroslava Kalouska je rozmetána. Od roku 2015 nebude žádná sjednocená sazba DPH ve výši 17,5 %, ale má přibýt třetí snížená sazba. Omezit se mají výdajové paušály podnikatelů a od roku 2016 má přestat platit superhrubá mzda. Mají ty změny prorůstový charakter?
Většinou ano. Některé věci jsou velmi dobře a například u politiky zvýšení přídavků na druhé a třetí dítě bych šel dokonce dál. Kde vidím trochu problém, jsou tři sazby DPH. Všeobecně platí ekonomický princip, že dobrý je co nejjednodušší přístup. To znamená mít jednu sazbu a potom dotovat pomáhat slabším členům společnosti, aby si ty věci mohli dovolit. Na druhé straně nebude tak výjimečné. Jestli to projde, tak jak je to koncipováno, budou tam vlastně knihy a léky. To není zas tak závratná položka. Když už by něco mělo být v té nižší sazbě řekněme deseti procent, dal bych tam něco jako pitnou vodu. Tu zdaňujeme 15 % a lidé ji potřebují k přežití každý den. Aspirin potřebujeme jednou za měsíc, jednou za rok.
Potraviny tam nebudou, protože by dopad do státního rozpočtu byl podle všeho vysoký a ministr financí si spočítal, že by na to neměl. Zatím se neví, zda bude snížená sazba pět nebo deset procent. Budou v ní podle všeho jen knihy a léky, možná tam nebude ani dětská výživa nebude. Podle vás je ta sazba nesystémová? V čem je problém? V tom, že příliš administrativně zatěžuje nebo generuje nějaké možnosti úniků?
Přesně tak. Lidé se snaží dostat do nejnižší sazby, jsou s tím spojené určité daňové úniky. Jsou tam určité distorze ve smyslu, že když je něco levnější, vyrábí se toho víc než něčeho jiného. Celkově je to něco, co není systémové. Opravdu by bylo lepší, pokud je to možné, mít jednu, co možná nejnižší sazbu a potom dotovat ty, kteří to potřebují.
Řekl jste, že povětšinou ta opatření mohou mít nebo mají prorůstový charakter. Co ty omezené výdajové paušály pro OSVČ? Je to dobrý nápad, když chce vláda startovat ekonomický růst, zatížit podnikatele de facto většími odvody?
Tam je otázka, do jaké míry ta zátěž bude mít reálný efekt. A to je spíš otázka férovosti, aby na tom zaměstnanci a OSVČ byli stejně a nebyly distorze v tom smyslu, že ekonomika zvýhodňuje jedny oproti ostatním.
Jakou míru byste v hledání spravedlnosti mezi těmi dvěma skupinami nalézal?
Daň by měla být z celkového příjmu jednotlivců a samozřejmě i podniků co nejnižší. Současná daňová zátěž nemotivuje lidi k práci. Čím nižší daně z příjmu, z výdělků, tím lépe pro ekonomiku.
Ministr financí chce zlepšit výběr daní zavedením centrálního registru bankovních účtů, registru s informacemi o majitelích a disponentech s účty. Banky včetně té centrální jsou k tomu mírně řečeno zdrženlivé, protože by tak bylo možné online sledovat informace o účtech, které obvykle podléhají obchodnímu tajemství. Je podle vás za hranou, aby stát kontroloval online účty?
Určitá registrace je dobrá, protože zamezí daňovým únikům. Je samozřejmě otázka, do jaké míry by do toho měly být zataženy banky a bankovní instituce, protože proč zrovna ony by měly být součástí státního aparátu, který takto předjímá daňové úniky.
Pokud by byl ten registr pod centrální bankou, stejně zůstane otázka, jestli má stát kontrolovat takové informace?
Pakliže by to byla centrální banka, je to mnohem lepší, než kdyby to byly komerční banky. Centrální banka je soustavou řízení a často se ve světě o centrální bance mluví jako součásti vlády. Čili je to jedna ze složek vládní činnosti, a jestliže by to mělo být někde v bance, centrální banka je ten nejlepší depozitář.
Na druhou stranu nerozvíjí to dál koncept Velkého bratra? Někteří pověření úředníci, třeba i ministři, by se mohli oklikou dostávat skutečně k velmi citlivým údajům.
Samozřejmě. Tam to je otázka demokratického systému, do jaké míry jsou námi zvolení zástupci ochotni tímto směrem jít. Také by tam měly být pojistky, že to může být použito jenom v určitých případech a jenom za určitými účely.
Může to skutečně zefektivnit výběr daní?
Myslím, že může. Ve všech zemích střední a východní Evropy a rychle rostoucích ekonomikách dochází často k podstatným daňovým únikům, takže by to bylo prospěšné a prorůstové, kdybychom mohli snížit daňové zatížení tím, že lépe vybereme daně tam, kde mají být vybrány a kde nejsou.
Lze reálně říct, o kolik peněz přichází stát kvůli únikům a neefektivnímu výběru? Hovoří se o sto miliardách, ale někdy to vypadá, že to jsou čísla pálená od boku.
Lze to říci jen velmi těžko. Odhad sto miliard je předběžně možná nejlepší, ale budou tam obrovské rozptyly.
25 minut
Interview ČT24
Nebyl jste proti intervenci České národní banky proti silné koruně. Jak silný má teď dopad? Pomohlo to?
Myslím, že to pomůže a že to začalo pomáhat. Poslední čtvrtletí, kdy jsme zažili poměrně vysoké tempo ekonomického růstu, ještě pod vlivem této intervence moc nebylo, ale tohoto roku nebo příštího roku bychom měli určitý pozitivní efekt pocítit.
Jak to ale Česká národní banka zvládla obhájit? Někteří lidé jí totiž přestali věřit.
Nebylo to dostatečně komunikováno. Kdyby Česká národní banka řekla, že řada světových centrálních bank už dávno má opatření proti deflaci, jsou zde takové a takové výhody a nevýhody, přijali bychom to. Zvlášť kdyby bylo poukázáno na to, že během posledních deseti let koruna fluktuovala oproti euro často 20 i 30 %. Čili tento výkyv nebyl tak podstatný.
Na druhou stranu i letos má být inflace nízká. Tuším kolem jednoho procenta?
Ano. Stále jsme ještě jedna z mnoha zemí, kde je ostrý boj proti potenciální deflaci. Je to celosvětový problém.
Nehrozí dlouhodobě spíš hyperinflace? V evropském prostoru je skutečně spousta vytištěných peněz, které nejsou kryté produktivitou práce, jsou to velké peněžní bubliny.
Je to v Evropě, v Americe, v Japonsku, v mnoha zemích tento problém existuje přibližně ve třech čtvrtinách celosvětové ekonomiky. Není to problém akutní, tím je momentálně spíš nedostatek poptávky. Inflace by byla problém, když by odstartovala rychlá konjunktura, růst všech těchto ekonomik. V tu chvíli musí centrální banky ty peníze odsát. Jestliže to nedokážou, nastane vlna inflace.
Centrální banky na to mají mnohem lepší nástroje než před třiceti padesáti lety. Nicméně je to poprvé, kdy to budou dělat v takovém rozsahu. Opravdu to bude zkouška a myslím, že nikdo přesně neví, jak to bude. Osobně doufám, že dojde k velice mírné vlně inflace, ale ne k něčemu zásadně podstatnému. Je to ale otázka let, přinejmenším tří čtyř možná dokonce pěti let.
Jak masivní inflace by to mohla být? Skutečně by mohla přerůst do nějaké hyperinflace, která by znehodnotila vklady?
Myslím, že to hyperinflace nebude. S trochou štěstí se podaří inflaci zamezit, a jestliže bude nějaký skok, očekával bych, že bude rychlý a jenom o několik procentních bodů, pět deset, těžko říct. Ale myslím, že zákrok centrálních bank bude rychlý, takže hyperinflaci nebo dlouhodobou inflaci bych neočekával.
Na čem by to mohlo ztroskotat?
Ztroskotat by to mohlo na tom, kdyby konjunktura nastala rychleji, než se očekává. A kdyby byl politický tlak na centrální banky, aby otálely. To přiškrcení bude totiž znamenat zpomalení tempa růstu a politici často mají zájem, aby bylo tempo růstu vysoké. Takže bude otázka, do jaké míry bude udržena nezávislost centrálních bank.
Poslanci Evropského parlamentu dnes dosáhli kompromisu ohledně záchrany bank. Do záchranného fondu by měly banky během osmi let vložit v přepočtu jeden a půl bilionu korun. Je tento systém dlouhodobě udržitelný, když jsme mluvili o tom umělém nalévání peněz?
Je udržitelný, pakliže nedojde k velkým neočekávaným otřesům. Tedy jestliže už nepřijdou roky jako před dvěma třemi lety, kdy finanční trhy útočily na jednotlivé země a banky na jejich bankovní sektor. Ozdravení bank bude totiž postupný proces a takový fond bude pak dostačující. Ovšem jestliže by opět došlo k destabilizaci jako u jednotlivých zemí poblíž Středozemního moře nebo do určité míry i v Anglii, těžko říct, jak velký fond je dostatečný. Pak je potřeba něco jako proslov guvernéra Evropské centrální banky Dragiho, který řekl, že udělá cokoliv bude potřeba, aby systém zachránil. To je něco, na co trhy slyšely, takže doposud nedošlo k dalším útokům a otřesům.
Mluvíte o ozdravení bank. Jak jsou banky zdravé nebo nemocné?
To uvidíme na základě všech testů, které jsou prováděny. Všeobecně se předpokládá, že americké banky jsou zdravější než evropské banky, ale že i v Evropě už došlo k podstatnému zlepšení.
V pátek mají představitelé Ukrajiny a Evropské unie podepsat politickou část asociační, přístupové dohody. Ten proces se vlastně vrací k bodu, kdy začala krize, kdy prezident Janukovyč zastavil přistupování Ukrajiny k Evropské unii. Jak moc za to bude muset Evropská unie zaplatit?
Tolik, kolik bude ochotna zaplatit. Ukrajinu čeká velmi těžké ekonomické období ozdravení. Mezinárodní měnový fond tu situaci studuje a analyzuje. Samozřejmě čím víc bude schopna získat ze zahraniční pomoci, půjček popřípadě grantů, tím rychleji bude Ukrajina schopna svou ekonomiku oživit. Na druhé straně Evropa je unavená z pomáhání dalším zemím ať už uvnitř Evropy, nebo vnějšku. Takže bych očekával, že určitá solidarita bude, ale nevím jak přesně velká.
Pokud se Evropská unie zatím tváří, že nenechá Ukrajinu padnout, bude muset Ukrajině nějak finančně pomoci. Do jaké míry si to Evropská unie může dovolit?
Ukrajinská ekonomika je přibližně jedno procento ekonomiky Evropské unie. V tom smyslu si tedy Evropa může dovolit hodně. Když ale vezmeme celou zahraniční pomoc všem rozvojovým zemím, tak se počítá v malých procentech celkového hrubého domácího produktu evropských zemí.
Zatím dostala Ukrajina příslib jedenácti miliard eur. Ty peníze tam tečou postupně. Nicméně ukrajinský ministr financí požádal o pětatřicet miliard dolarů?
Očekával bych, že výsledek bude někde mezi tím. Něco z toho může přijít z Mezinárodního měnového fondu, z Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, Světové banky a tak dále. Může to být kombinace různých vládních i soukromých fondů.
Panují jistoty, že evropské peníze neskončí u ukrajinských oligarchů? Neměla by pomoc být podmíněna reformami?
Rozhodně. Dnes je úplně samozřejmé, že jakákoliv pomoc tohoto typu bude podmíněna reformami. Proto na Ukrajině pracuje silný tým Mezinárodního měnového fondu a zjišťuje přesně parametry, které by byly potřebné pro reformu. Půjčky, popřípadě granty tudíž budou uvolňovány postupně, jak bude Ukrajina naplňovat stanovené podmínky.
Premiér Bohuslav Sobotka se staví proti plošným hospodářským sankcím na Rusko. Jsou vůbec obyvatelé zemí Evropské unie ochotni oželet něco ze svého blahobytu? Předseda TOP09 Karel Schwarzenberg říká, že bychom Rusku ustupovat neměli a že budeme moct být rádi, pokud nás to bude stát jen peníze a ne krev.
To je samozřejmě pravda. Vyspělé ekonomiky by o tom měly v rámci solidarity uvažovat, protože je to i precedent, který nechceme tolerovat. Na druhé straně země jako Česká republika by neměly vybočovat z dobře připraveného celoevropského případně celosvětového přístupu k Rusku. Rusové rozumí síle, chápou sílu a je opravdu potřeba, aby se svět, který je schopný se sjednotit, sjednotil a my byli aktivními členy této skupiny. Ale není důvodu, abychom se trhali a dělali něco separátně, protože to by mohlo být dokonce kontraproduktivní.
Ano, v Česku jdou názory ode zdi kde zdi. Hnutí Úsvit přímé demokracie říká, žádné plošné hospodářské sankce, protože ztratíme tisíce pracovních míst. Na druhé straně intelektuálové, politici, bývalí velvyslanci jako Bursík, Kocáb, Dobrovský, Štětina k tomu vyzývají. Podle vás by tedy byl samostatný postup České republiky kontraproduktivní?
Rozhodně jsem pro to, aby určité sankce byly uvaleny. Ale aby byly efektivní, musí být podstatné. A na to je potřeba, aby se Evropská unie shodla i se Spojenými státy a dalšími zeměmi, jak sankce připravit a realizovat. Jestli se totiž budou zmrazovat peníze a fondy a tak dále, musí to platit celosvětově a nejenom v nějakém úzkém úseku některých zemí.
Rusko by asi pocítilo, kdyby došlo k omezení odebírání ropy a plynu. Troufne si někdo v Evropské unii neodebírat plyn a ropu z Ruska?
Jde o to, do jaké míry bude Evropa schopna najít alternativní řešení. Hledá se způsob, jak dodávat zemní plyn, který je k dispozici ve Spojených státech, ale je drahé ho přepravovat. Takže ve střednědobém horizontu to myslím jde, ve velmi krátkodobém horizontu to je problematické.
Jak vlastně rusko-ukrajinská krize přepíše mapu energetické bezpečnosti v evropském prostoru?
Evropa začne hledat odlišná řešení. V střednědobém horizontu toho docílit lze a Evropa se z toho může podstatně vymanit. Není ale nutné, aby dlouhodobě neměla zásobování z ruské strany, je však potřeba, aby na něm nebyla závislá.
Jak by ekonomické sankce poškodily ekonomiku České republiky?
Náš obchod s Ruskem činí pár procent HDP. Samozřejmě bychom to v určitých oblastech pocítili, ale není to něco zas tak zásadního. Kdybychom ztratili dotace z Evropské unie, o kterých se mluví, tak bychom na tom byli mnohem hůř, než jaký by byl následek jakýchkoliv přerušení obchodních vztahů s Ruskem.
(redakčně kráceno)