Druhou sérii odstartuje v sobotu unikátní časosběrný projekt Ptáčata. Třídu dětí z okraje společnosti v tzv. brněnském Bronxu už několik let mapuje Kamila Zlatušková. Děti do společné třídy nesvedla jen náhoda. Rodiče jiných dětí totiž nechtěli společnou třídu s Romy. V první sérii se děti rychle naučily zacházet s malými kamerami a přinášely samy svědectví ze svého života. Poprvé se ocitly na škole v přírodě, poprvé zažily slavnostní večeři v luxusní restauraci. To bylo před třemi lety.
Druhá série sleduje děti i paní učitelku Jarmilu od 3. do 5. třídy. Děti například ve svých ulicích zažily demonstraci DSSS, s profesionálním občanem Matějem Hollanem demonstrovaly proti hernám, jely poprvé na lyže nebo podstoupily unikátní metodu, která by jim měla pomoci se soustředěním ve škole.
„Druhá řada Ptáčat je kratší, děti jsou starší. Točíme s nimi šestým rokem a témata jsou trochu drsnější, přiostřenější, stejně jako se přiostřuje rasismus v České republice,“ přibližuje sérii Kamila Zlatušková.
Projekt je založený i na zapojení samotných dětí, které natáčejí dění kolem sebe na malé kamery. Co zaznamenaly v nových dílech?
Kamila Zlatušková: Děti podle mne natočily velmi unikátní pohled na protiromský pochod v Brně, který se konal v roce 2011. Demonstrovaly také proti hernám, které jsou v Brně přemnožené. Dokonce si vymohly audienci u brněnského primátora. Byly také poprvé na horách nebo zkoušely nové učební metody, reflektovaly smrt Václava Havla a v době prezidentských voleb volily nového předsedu třídy.
Na záběrech z protiromské demonstrace je vidět, že se děti účastnily přípravy blokády pochodu. Neměly strach?
Děti byly ve stresu ze situace okolo pochodu. Celá oblast, kde bydlí, byla sevřená obavou, co přijde a co to ten protiromský pochod je. Hodně děti mluvily o tom, že mají strach, že je někdo zabije, něco se jim stane, ale my bychom je nikdy nevystavili nějakému nebezpečí. Reflexe, která z toho vzešla, je ale mnohem cennější, než strach, který jsme společně překonávali a ještě překonávat budeme.
Malá Jana s kamerou šla přímo mezi demonstrující skinheady, aby se jich zeptala, co tam dělají. Šlo o spontánní reakci?
Já jsem se Janičky ptala, jestli nechce zjistit, kdo jsou to ti skinheadi, kdo jsou to ti neonacisti. Celý ten díl je o pátrání, kdo jsou ti, co stojí proti nám. Janička byla pochopitelně zvědavá, tak jsme se šli podívat, kdo jsou ti lidé, co chtějí a co proti Janičce mají.
V dokumentu jsou i úsměvné scény, když se děti snaží zpovídat policejní těžkooděnce.
Janička má neonacismus, resp. nacismus pochopitelně spojený s válkou. Ve chvíli, kdy při demonstraci nastoupili těžkooděnci, tak její první spontánní reakce byla, že tohle je to zlo. Samozřejmě jsme si potom vysvětlili, že to je někde úplně jinde a celé poslání hledání toho zla nebo lidí, kteří jsou nesnášenliví, tak skončí jejím pěkným konstatováním, že jsme vlastně všichni cigáni a zároveň, že žádní neonacisti neexistují. To si myslím, že je dost cenné zjištění. Vzhledem k tomu, že se otevřený rasismus z okraje posouvá čím dál více do středu, tak sami diváci mohou posoudit, že lidé, se kterými tam Janička mluví, nejsou jen skinheadi, jsou to i úplně obyčejní lidé.
Je pro dokumentaristku těžké udržet si po pěti letech odstup od dětí?
Od začátku na rovinu říkám, že žádný odstup nemám. Právě to, že jsem pronikla do jejich světa a jsem s nimi naladěná na stejnou notu, považuji za cenné. Kdybych stála příliš opodál, tak se mi nikdy nepodaří s dětmi navázat komunikaci tak, aby mi důvěřovaly.
Co těch pět let přineslo Vám osobně?
KZ: Přehodnotila jsem své vlastní postoje nejen k sociálně vyloučeným, ale i lidem, kterých se dotýká sociální politika České republiky. Liberální přístup, že „každý je svého štěstí tvůrce“, v mnoha případech prostě nefunguje. Ti lidé jsou v začarovaném kruhu a děti, které se narodily do podmínek, které si samy nevybraly, v seriálu mají šanci ukázat, že každý jsme individualita, ale to není důvod se bát jeden druhého.
Posunul ten projekt děti někam dál?
Já jsem hluboce přesvědčena, že ano, ale protože nemám ten odstup, nechám posouzení na samotných divácích.
