Řád bílého lva; za zvlášť vynikající zásluhy ve prospěch České republiky
Robert Fico – Slovenský premiér (2006–2010 a od dubna 2012) a předseda levicové strany Směr-sociální demokracie. Vystudoval práva na univerzitě v Bratislavě a od roku 1986 do poloviny 90. let působil v Právnickém ústavu ministerstva spravedlnosti. V letech 1994 až 2000 mimo jiné zastupoval Slovensko u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V roce 1987 vstoupil do komunistické strany a tři roky po revoluci zasedl do sněmovny za postkomunistickou Stranu demokratické levice (SDL). Po volbách v roce 1998 SDL opustil a v prosinci 1999 založil stranu Směr. Letos se neúspěšně pokoušel o funkci prezidenta, podlehl v druhém kole Andreji Kiskovi.
sir Winston Churchill in memoriam – Britský premiér (1940–1945) a (1951–1955) a jedna z klíčových postav druhé světové války. V kritických dobách vrátil Britům víru ve vítězství a s dalšími spojeneckými politiky se zasloužil o vojenskou porážku Německa. V březnu 1946 přednesl Churchill na univerzitě v americkém Fultonu památný projev, v němž mj. prohlásil, že „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona“, a vyzval demokratický svět, aby se semkl proti komunistickému nebezpečí.
Franz Vranitzky – Po krátké praxi v závodě Siemens-Schuckert přešel v roce 1961 do bankovního sektoru, kde zastával vedoucí funkce v několika bankovních domech. V roce 1984 se stal ministrem financí a v červnu 1986 kancléřem. V čele vlády zůstal do roku 1997. Za nejvýznamnější úspěch Vranitzkého politiky je označováno „hladké vplutí“ Rakouska do Evropské unie k 1. lednu 1995.
sir Nicholas Winton – Před druhou světovou válkou zachránil 669 českých a slovenských dětí převážně židovského původu před deportací do nacistických táborů, když pro ně zorganizoval přepravu do Británie a umístění do tamních rodin. Většina jejich příbuzných později zahynula ve vyhlazovacích táborech. Pomáhal i po válce, mimo jiné působil v tehdejší Mezinárodní organizaci OSN pro uprchlíky a v organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory. Za své činy byl britskou královnou povýšen do rytířského stavu a prezident Václav Havel mu v roce 1998 udělil Řád Tomáše G. Masaryka.
Řád Tomáše G. Masaryka; za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva
Eduard Harant – Rakouský nakladatel a podnikatel, spoluzakladatel Rakousko-české společnosti. Narodil se ve Vídni v česko-rakouské rodině. Celý život má vřelý vztah k Česku, podporuje rozvoj rakousko-českých vztahů. V minulosti byl mimo jiné asistentem vídeňského starosty Helmuta Zilka.
Hana Hegerová – Česká zpěvačka slovenského původu, vlastním jménem Carmen Farkašová. Začínala v žilinském divadle. Na přelomu 50. a 60. let vystupovala v pražském divadle Rokoko a později v divadle Semafor. Její hit Levandulová vyšel, stejně jako mnoho jejích dalších písní, ze spolupráce se skladatelem Petrem Hapkou a textařem Michalem Horáčkem. Za album Potměšilý host, na němž tento šanson vyšel, dostala v roce 1992 od firmy Supraphon platinovou desku. Čtyři roky nato ji Akademie populární hudby zapsala do Síně slávy. V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy.
Karel Kryl in memoriam – Jeho písně, k nimž si sám skládal hudbu a texty, zahrnovaly něžné romance i hořké protestsongy. Některé z nich, zejména legendární skladba Bratříčku, zavírej vrátka, se staly jedním ze symbolů let 1968 a 1989 v Československu. V roce 1969 emigroval do Německa, kde se usadil v Mnichově. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa, ale novým politickým vývojem a rozdělením republiky byl rozčarován, což neváhal dát veřejně najevo. Až do své předčasné smrti se pohyboval mezi Mnichovem, kde našel druhý domov, a Čechami.
Miroslav Zikmund – S Jiřím Hanzelkou navštívili přes 80 zemí, napsali dvacítku knih a ve světě proslavili bývalé Československo i vozy Tatra. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, již oba cestovatelé odsoudili, jim komunisté zakázali cestovat i publikovat. Po pádu komunistického režimu se Zikmundovi podařilo navštívit Austrálii, která z harmonogramu druhé výpravy vypadla. Opětovně se vydal i na Sibiř a Srí Lanku. V roce 1999 prezident Václav Havel oběma cestovatelům udělil medaili Za zásluhy.
Medaile Za hrdinství; Za hrdinství v boji
David Beneš in memoriam – štábní poručík, smrtelně zraněn při útoku sebevražedného útočníka v Afghánistánu. Zástupce velitele čety u 41. mechanizovaného praporu v Žatci, účastník tří misí v operaci ISAF na území Afghánistánu.
Ivo Klusák in memoriam – štábní poručík, smrtelně zraněn při útoku sebevražedného útočníka v Afghánistánu. Příslušník 43. výsadkového praporu v Chrudimi, starší operátor velitelského družstva 2. výsadkové roty, veterán šesti zahraničních operací, z toho čtyř na území Afghánistánu.
Jaroslav Lieskovan in memoriam – štábní poručík, smrtelně zraněn při útoku sebevražedného útočníka v Afghánistánu. Příslušník 43. výsadkového praporu v Chrudimi, zástupce velitele čety zbraní 2. výsadkové roty, veterán osmi zahraničních operací, z toho čtyř na území Afghánistánu.
Libor Ligač in memoriam – štábní poručík, smrtelně zraněn při útoku sebevražedného útočníka v Afghánistánu. Příslušník 43. výsadkového praporu v Chrudimi, střelec výsadkového družstva, veterán dvou zahraničních operací ISAF v Afghánistánu.
Jaroslav Mevald – voják, desátník působící v misi v Afghánistánu. Letos v červenci utrpěl těžká zranění při dopadu protitankové střely při napadení české jednotky u základny Bagrám. Mevald i přes poranění hlavy vytrval, kryl kolegy a opětoval střelbu směrem k nepříteli.
Jan Šenkýř in memoriam – štábní poručík, smrtelně zraněn při útoku sebevražedného útočníka v Afghánistánu. Příslušník 43. výsadkového praporu do Chrudimi, řidič čety zbraní, byl poprvé nasazen v zahraniční misi.
Medaile Za zásluhy
Lucie Bílá – Jedna z nejpopulárnějších a komerčně nejúspěšnějších českých zpěvaček, držitelka 16 Českých slavíků. Kariéru začínala tato vyučená švadlena, vlastním jménem Hana Zaňáková, v 80. letech s popovým repertoárem, ale i v rockových skupinách (mj. Arakain). Od 90. let vystupovala v řadě muzikálů. Proslula též jako stoupenkyně exprezidenta Václava Klause, jehož podporovala ve volebních kampaních. Podporu vyjádřila loni v lednu v prezidentské kampani i Miloši Zemanovi.
Dana Drábová – jaderná fyzička, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Vystudovala obor dozimetrie a aplikace ionizujícího záření na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, kde později získala doktorát z jaderné fyziky. Jako předsedkyně SÚJB, kterou je od listopadu 1999, například zastupovala ČR v Radě guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE).
Zdeněk Duběnka – dárce krve; je českým rekordmanem mezi dárci krve, má přes 550 odběrů. Pracoval u dráhy jako posunovač, ale po úrazu zůstal v invalidním důchodu. S dárcovstvím začal v 19 letech.
Pavel Dungl – lékař, ortoped, přednosta ortopedické kliniky pražské Nemocnice Na Bulovce, profesor. Je autorem mnoha nových léčebných postupů, z nichž některé nesou jeho jméno. Mimo jiné má zkušenosti z Rakouska, Německa a Kuvajtu.
Božena Fuková – Slovenská ekonomka a někdejší poslankyně, která v říjnu 1968 jako jedna z čtyř (dnes poslední žijící) členů Národního shromáždění hlasovala proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu. Kvůli postoji k okupaci přišla o poslanecký mandát. V lednu 1990 byla kooptována do Federálního shromáždění. Byla též členkou komise dohlížející na odchod sovětských vojsk.
Natalja Gorbaněvská in memoriam – Ruská básnířka a překladatelka z češtiny a polštiny, sovětská disidentka. Byla jednou z „osmi statečných“ sovětských disidentů, kteří na moskevském Rudém náměstí v srpnu 1968 demonstrovali proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Za to pak pykala v tehdejším Sovětském svazu mimo jiné nuceným pobytem v psychiatrické léčebně. V roce 1975 emigrovala do Francie. Za celoživotní zásluhy v boji za demokracii, svobodu a lidská práva loni v říjnu převzala v Praze Zlatou medaili Univerzity Karlovy.
Carl Hahn – německý manažer a podnikatel, profesor, bývalý šéf koncernu Volkswagen Group. Byl u začlenění české společnosti Škoda Auto do koncernu VW a zasloužil se o její rozvoj.
Zdeněk Jičínský – Politik a právník, bývalý poslanec a někdejší disident a signatář Charty 77. Vystudoval Právnickou fakultu UK a od roku 1954 působil deset let na Vysoké stranické škole ÚV KSČ. V roce 1964 se stal profesorem na pražské právnické fakultě a čtyři roky nato byl zvolen poslancem. Mandát ale vykonával jen krátce; po potlačení Pražského jara byl vyloučen z KSČ a donucen odejít i z fakulty. Pak pracoval jako právník v různých podnicích a zapojil se do disidentského hnutí. Po listopadu 1989 byl členem Občanského fóra a v prosinci 1989 byl kooptován do Sněmovny národů a stal se členem vedení Federálního shromáždění. V roce 1992 vstoupil do ČSSD, za niž byl v roce 1996 zvolen poslancem; tím byl do června 2002 a od července 2003 do června 2010. Jako odborník na teorii státu a práva je autorem řady knih.
Antonín Kalina – Během druhé světové války byl z politických důvodů vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, v Buchenwaldu se mu podařilo před smrtí zachránit více než 900 židovských dětí. V roce 2012 mu izraelský památník obětí a hrdinů holocaustu Jad vašem in memoriam udělil titul Spravedlivý mezi národy.
Ludvík Kalma – Někdejší předseda představenstva a. s. Škoda Mladá Boleslav, měl velkou zásluhu na jejím úspěšném začlenění do koncernu Volkswagen.
Zdeněk Klanica in memoriam – Archeolog a politik (za KSČM byl v letech 1996–1998 a 1998–2002 poslancem). Vystudoval Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita) a poté nastoupil jako odborný asistent do Archeologického ústavu ČSAV. Od roku 1960 působil 30 let na slovanském hradišti v Mikulčicích, kde byl od roku 1975 vedoucím archeologických prací a kde se podílel na mnoha nálezech. Byl též spoluautorem výstav o Velké Moravě a vydal o této etapě několik monografií.
George Alois Novak – honorární generální konzul ČR v Atlantě v USA. Původně stavební inženýr, během ruské invaze do Československa v srpnu 1968 utekl do Rakouska a později se usadil v USA. V roce 1983 tam založil stavební poradenskou firmu George Novak Company poskytující služby především zahraničním klientům. Honorárním konzulem ČR v Atlantě byl jmenován v roce 1992, v roce 2002 povýšil na čestného generálního konzula. Mimo jiné působil ve funkci atašé Českého olympijského výboru při olympijských hrách v Atlantě v roce 1996.
Věra Olivová – Historička, předsedkyně Společnosti Edvarda Beneše. Vystudovala historii a geografii na Filozofické fakultě UK. Krátce pracovala v Politickém archivu kanceláře prezidenta republiky, kde získala přístup k soukromému archivu Edvarda Beneše. Poté působila na Vysoké škole politických a hospodářských věd, na Katedře československých dějin na FF UK a na Katedře etnografie FF UK. Zabývá se zejména obdobím první republiky, osobností Edvarda Beneše, ale například i dějinami sportu.
Filip Renč – Režisér, herec a scenárista. Jeho celovečerním režijním debutem bylo v roce 1991 Requiem pro panenku. V 90. letech točil hodně reklamu a videoklipy. V roce 1999 natočil hraný dokument Polojasno, rekonstruující události bezprostředně po pádu režimu v Československu. Loni režíroval pokračování seriálu Sanitka a podpořil Zemana v předvolební kampani (mj. mu natočil volební spot).
Robert Sedláček – Režisér a scenárista natočil mimo jiné trilogii Tenkrát, jež se věnuje období normalizace, sametové revoluce a rozpadu Československa, a filmy Pravidla lži, Největší z Čechů, Muži v říji, Rodina je základ státu, Dědictví aneb Kurvaseneříká a televizní film Sráči. Je autorem řady dokumentárních portrétů osobností, mimo jiné dokumentu z roku 2007 o nynější hlavě státu „Miloš Zeman: nekrolog politika a oslava Vysočiny“ a dokumentů o Václavu Bělohradském a Františku Čubovi.
Josef Štemberka in memoriam – katolický kněz, 33 let byl farářem v Lidicích. Zavražděn německými okupanty při přepadení Lidic, když odmítl milost a rozhodl se sdílet osud svých farníků. V roce 1992 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše G. Masaryka I. třídy, tehdy ještě jako vyznamenání České a Slovenské Federativní Republiky.
Josef Toufar in memoriam – Farář z Číhoště na Havlíčkobrodsku; zemřel po krutém mučení vyšetřovatelů kauzy takzvaného číhošťského zázraku. Vyučil se truhlářem a na kněze byl vysvěcen až v 38 letech. Jako farář působil v letech 1940–1948 v dnes už neexistující obci Zahrádka u Ledče nad Sázavou, pak nastoupil do Číhošti. Osudnou se mu stala událost z prosince 1949, kdy se při mši v místním kostele během kázání údajně několikrát pohnul kříž na hlavním oltáři. Tehdejší režim to označil za součást protistátního spiknutí katolické církve.
Marie Vodičková – Předsedkyně Fondu ohrožených dětí (od jeho založení v roce 1990) a autorka projektu Klokánek, sítě zařízení nahrazujících rodinnou péči (od roku 2000). Jako jedna z prvních též poukázala na skutečnost, že je v ČR ročně týráno až 40 000 dětí a několik desítek dětí útoky rodičů nepřežije. Vystudovala práva a pracovala na městské prokuratuře jako specialistka pro péči o mládež. Postupně si sama odvezla z dětského domova domů osm, převážně romských, dcer.
Leticie Vránová-Dytrychová – Podnikatelka-zvonařka. Vede zvonařskou dílnu Dytrychových v Brodku u Přerova, která dnes patří k největším v Evropě. Založil ji v roce 1950 dědeček Leticie Josef Dytrych. Specialitou dílny, která jako značku užívá otisk větvičky túje severské, je vedle samostatných zvonů vytváření zvonkoher.
