Drama vypráví příběh třicátníka Petra (Matěj Hádek). Přestože je vystudovaný inženýr, jeho obor ho ve skutečnosti nikdy moc nezajímal a představa, že by měl vyměnit cyklistický dres za oblek a kravatu, se mu nezamlouvá. S cyklistikou proto spojí i své povolání – jako poslíček kurýrní společnosti od rána do večera na kole brázdí ulice Brna. Po večerech pak s kamarádem Igorem (Jiří Vyorálek) často až do úplného vysílení závodí na cyklistické dráze. Neschopnost začít brát život konečně vážně ho však postupně připraví o živobytí, nejlepšího přítele i milovanou dívku (Eva Leimbergerová). Problémy se kupí a pro Petra je stále těžší před nimi ujet.
Autorem scénáře je Marek Epstein, režisérem snímku je Vladimír Michálek, který s brněnským studiem spolupracoval už na cyklu Okno do hřbitova.
V jedné z diskusí k filmu se objevuje charakteristika, že se jedná o variaci Godardova U konce s dechem. Souhlasíte s takovou charakteristikou? Jak byste příběh popsal Vy sám?
Je to sice troufalé přirovnání, ale ten film mám rád. Posel je o dospělém klukovi, který je v jádru svobodný člověk a svoboda je pro něj ta nejdůležitější entita. Možná si to ani rozumově nepřipouští, ale intuitivně se jí řídí. Má to napsané ve svém kodu, který vše řídí. Samozřejmě ve společnosti platí zákony a pravidla. Rád tomu říkám svoboda odsud posud. No a to jsou hranice, na kterých vznikají nedorozumění a následné konflikty.
Není pro režiséra těžké točit film s „antihrdinou“ jako hlavní postavou? Nemůže právě to, že se nemůžu s hlavním hrdinou ztotožnit, do jisté míry diváky odradit nebo dokonce popudit?
To nevím, ale je to přeci normální člově, jakých kolem nás žije spousta. Lidé pomalu mutují a psychopaté, či lidé s psychopatickými rysy řídí stát nebo firmy, a nikomu to nevadí. Nebo možná vadí, ale už to bere jako cosi normálního. Myslím že postava Posla může popudit pouze ty, kteří se v něm poznají a nechtějí si to přiznat. Možná se též bojí, aby se to na ně neprovalilo. I to je možné.
Kromě Matěje Hádka se v hlavních rolích objevují herci, kteří v době obsazování nebyli tak známí. Podle čeho jste je vybíral?
Vždy vybírám podle charakteru, který je popsán ve scenáři a v jisté modulaci v mé hlavě. Je to taková dlouhá úmorná, ale na konci radostná práce.
Jak vlastně režisér pro film herce vybírá? Chodí je, podobně jako třeba trenér sportovní reprezentace, pozorovat do jejich domovských scén na divadlo?
Každý to dělá asi jinak. Chodím do divadel, dívám se na filmy a TV. Důležitá jsou však osobní setkání. Nemyslím na castingu, ale osobní setkání po té, co se rozhodu, že osobně oslovím určité herce.
Než se film podařilo realizovat, uběhlo 10 let. Je to běžné, že režisér se scénáristou nemohou takovou dobu najít producenta?
Běžné to samozřejmě není. Hlavně není běžné, aby scenář ze součastnostni takovou dobu přežil. Scenáře mají svou životnost. K některým se již nemá smysl vracet a některé žijí stále. I to je jedna ze známek kvalitního tématu.
Pro Vás je to v pořadí už druhá spolupráce s televizním studiem v Brně. Šel jste film nabídnout do Brna záměrně, nebo jste se po Oknu do hřbitova domluvili na další spolupráci?
Zkoušel jsem to všude. No a jediná ČT Brno, v osobě dramaturga Jaroslava Kravky, se toho promtně ujala.
Co se týče exteriérů, je film „brněnský“. Byl to záměr Váš, aby si ve filmu „zahrála“ i místa, která jsou Brňanům známá, nebo umístění do konkrétních exteriérů není pro film až tak podstatné?
Posel se musel točit ve větším městě. Už jenom proto aby doručovatelská firma měla reálný prostor pro svou činnost. Vtipné na tom je, že v Brně cyklo messengeři neexistují.
Posel byl nominován na Českého lva za zvukovou stránku. Pod ní je podepsán Radim Hladík jr., hudba je pak dílem Blue Effectu. Jak důležitou roli v Poslovi hraje právě hudba?
Hudbu mám rád, a proto se s ní snažím ve svých filmech vydatně pracovat. Posel byl příležitostí pro elektrickou kytaru, a ta v podání Radima Hladíka nemá v Čechách konkurenci. Navíc s panem Hladíkem čas od času spolupracujeme, takže nebyl problém se rychle shodnout.
