Život dětí slavných rodičů nebývá jednoduchý. Často se neubrání srovnávání se svými rodičovskými předobrazy a jejich tvorba, je-li nějaká, je podrobena vždy tvrdší kritice než u „normálních“ autorů. Hana Lasicová, dcera Milana Lasici a Magdy Vášáryové, se profesně umělecké tvorbě vyhnula samotným zaměřením svého studia, když původně ve Vídni vystudovala ekonomii. K tomu se však začala věnovat psaní. V českém překladu teď vychází její druhá kniha Pravdivý příběh lži, kterou napsala po studiích komparatistiky na pařížské Sorbonně a třech letech života v Paříži. Především o ní hovořila Hana Lasicová v pořadu Před půlnocí z 22. června s Petrem Fischerem.
„Paříž už mi lezla na nervy,“ říká Hana Lasicová
První recenze vaší knihy na Slovensku se nevyhnuly vašim rodičům. Psalo se v nich o vášáryovské noblese a lasicovském humoru. Jak vnímáte tato srovnávání?
Byl to takový reklamní tah. Když to pomůže vydavatelství, aby lépe prodávalo knížku, já se za svoje rodiče nestydím.
Když čtete takové interpretace, nesnažíte se pak v textu hledat a říct si, skutečně tam je otištěna ta maminka a táta?
Každé dítě je ovlivněné svými rodiči, takže určitě tam něco je. Co, to už nechám na tom, kdo tu recenzi napsal. V každém případě jsem na své rodiče hrdá a myslím, že právem.
27 minut
Před půlnocí
V recenzi se píše o lasicovském humoru, ale já jsem v té knížce paradoxně moc humoru nenašel. Máte tam až chandlerovské hlášky, velmi ostré vtípky, ale humoru, určitého ironického odstupu tam moc není. Jste opravdu tak vážná, jako je vaše kniha?
Humor mé knihy spočívá spíše v pozorování situací, není to vypointování každého odstavce. A ano, je to spíše serióznější žánr. Snažila jsem se i o to, aby tam byl humorný odstup, ale určitě to není to, co byste tam hlavně hledal.
Ten lehce ironický odstup je cítit především při pozorování Pařížanů, když popisujete, jak žijí, jejich stereotypy a rituály. V některých částech to vlastně humor ztrácí a je z toho cítit až lehká averze? Zejména vůči jízdám metrem nebo pravidelnému stávkování či laxnější pracovní morálce.
V Paříži jsem žila tři roky a odešla jsem odtamtud právě proto, že mi to opravdu všechno lezlo na nervy. Když jsem se vrátila, potřebovala jsem asi rok a půl, abych to celé zpracovala. Dokázala jsem pak svou averzi aspoň trochu přetavit do nějakého humorného odstupu. Je ale možné, že tam stále nějaká ukřivděnost z těch stávek a z cestování v metru zůstala. Z toho obrovského velkoměsta, kde žije strašně mnoho lidí a člověk potřebuje dvě hodiny, aby se dostal z jednoho konce na druhý.
Ve mně zůstal zvláštní dojem, že to jsou dvě knížky v jednom. Že to je pokus spojit hlavní příběh Natálie a vaše pozorování Paříže a života Francouzů vůbec. Vznikalo to tak, že jste nejprve vycházela z pozorování prostředí, ve kterém jste žila, a až pak jste chtěla převyprávět nějaký příběh?
Bylo to přesně naopak. Příběh existoval jako první a pak jsem jen hledala žánr a nějakou osnovu, do které to zasadit. Paříž se tak stala další hlavní postavou, která je sice v pozadí, ale do příběhu zasahuje svojí přítomností.
První překlad vaší knihy byl do češtiny. Není to trochu zvláštní?
Myslím, že ano. Měla jsem jedno veřejné čtení, kde bylo české i slovenské publikum. A čeští posluchači mi říkali, že neví, jestli by si to koupili v češtině, ta slovenština jim asi zněla víc ryze.
Pro mě je vaše kniha symbolem jakési dívčí literatury, v dobrém i ve zlém smyslu. Když to čtu, říkám si, ano, tohle je dívčí svět. Vy už ale dívka nejste. Je to pokus o návrat do dospívání? Ta hlavní hrdinka, mladá žena Natálie hledá cestu životem, říkáte tam tomu francouzsky „savoir vivre“, ve slovenštině „vedieť žiť“.
Když jsem to psala, už jsem byla v jiném stavu a určitě jsem život vnímala jinak. Teď jsem se posunula někam jinam. Nevím, jestli je to přesně dívčí či ženská literatura. Aby pak nebyly zklamané ženské čtenářky. Hledat klasický milostný příběh s jednoduchým rozuzlením tam totiž asi nejde.
To ne, ale je tam to hledání pravého muže, což je až pohádkový půdorys. A druhá věc je, že jde skoro až o deníkovou zpověď. To jsou pro mě typické znaky takzvané literatury pro ženy?
Milostný prvek, který se tam objevuje v obsesi k jednomu muži, může být určitá metafora hledání životního ideálu. Hledání něčeho, co mi dovolí prožít emoce a pocity. Žena má asi větší snahu prožít emoce, takže hledá ideál, přes který by to mohla ventilovat. Záleží na čtenáři. Na Slovensku byly některé čtenářky zklamané a někteří čtenáři překvapení.
Vrátil bych se k pojmu„vedieť žiť“. Když jste si svoji knížku přečetla, našla jste tam na nějakou odpověď? Na Francouzích obdivujete schopnost užívat si běžných radostí, jako je třeba jídlo, odpočinek nebo prosté spolubytí?
To je úděl cizince, vyvrhele v jiném státu, prostředí, kultuře. Sice to vidí, ale nedokáže se začlenit, vždy tam bude nějakým způsobem nepatřit. Zároveň, když se vrátí domů, je cizí i tam, protože má nějaké jiné prožitky. A čím déle v cizině zůstává, tím těžší je pro něj začlenit se do domácího prostředí. Ostatně moje hrdinka také stojí někde mezi a nemůže se posunout na jednu, ani na druhou stranu a ve svých iluzích se nakonec ztratí.
Četl jsem s vámi rozhovor ve slovenském deníku SME, kde jste mluvila také o tom, jak jste navštěvovala kurzy srovnávací literatury na Sorbonně. Objevilo se tam i jméno mého oblíbeného filozofa Rolanda Barthese. Tak jsem v té knize trošku čekal barthesovský otisk, marně. Nesnažila jste se o to?
Studovala jsem na bakaláře z komparativní literatury, což ve mně nechalo hlubokou stopu a mnoho inspirace. Musím se ale přiznat, že kurz „Autor“ patřil k mým nejneoblíbenějším, a právě ze slohu na téma „autor je mrtvý“ jsem dostala nejhorší známku ze všech.
Nemyslím, že hloubka mých vědomostí sahá až tak daleko, abych si vědomě troufla něco zabudovávat do textu. Na to je třeba dozrát a zároveň mnohem více pracovat s textem.
Autora jste tam oživila hodně, je to hodně autobiografické…
Myslíte? Já myslím, že ne. To je přesně to, jak to svádí k tomu zvát autora do televizních relací, kde se vyjadřuje ke svému dílu. To by se přitom, podle vašeho oblíbeného Barthese, dělat nemělo. Autobiografické prvky tam jsou. To se asi děje v každém románě, který je až velmi osobní. Je to ale základ, na kterém se staví, a potom záleží, co se s tím stane. Naštěstí to není můj příběh.
Jaká byla reakce vašich rodičů na vaši tvorbu?
Řekněme, že to byla konstruktivní kritika.
Zaujalo mě, že jste studovala ekonomii ve Vídni a pak jste pracovala jako personální manažer. To je pro mě úplně hrozivé slovo. Co takový člověk dělá? Co vás na tom lákalo?
Vystudovala jsem obor organizační psychologie a pracuji v tomto oboru čtyři roky. Velmi mě lákalo vědět, jak se jedinec chová v organizaci, jaké je třeba nastražit pasti, aby byl motivovaný a vydával vynikající výsledky. A jako personální manažer řeším disciplinární řízení, mzdovou politiku, sociální politiku, komunikaci. Příjemné i nepříjemné věci.
Pořád vás to ještě baví? Nepřijde vám to odlidštěné? Sice pracujete s lidmi, ale zároveň přemýšlíte, jak je zorganizovat, aby stroj pěkně fungoval a vypadávaly z něj dobré výrobky?
Pracuji jako personální manažer v továrně, pásové výrobě, kde pracuje 900 lidí. Jsou tam ty nepříjemné stránky, ty disciplinární, ale na druhé straně je tam mnoho příjemného. Práce s manažery i s lidmi, kteří chtějí a mají na to postoupit dále, a ty pak motivovat, zajišťovat jim školení a tak dále.
Dnes je používán termín „lidské zdroje“. Je to podle vás přesnější? Je člověk zdroj?
Dnes je móda všechno pojmenovávat vzletnými názvy. V jistém smyslu to ovšem je pro organizaci jeden z nejdůležitějších zdrojů. Bez člověka organizace sama nepojede. Personalistika se posunula dál od administrativy více ke kontaktu s lidmi a snaze o posun dále, o motivaci, vzdělávání.
Vyrůstala jste v uměleckém prostředí, ale vystudovala jste lidské zdroje. Jde to nějak dohromady? Cítíte, že tam můžete využít nějaké geny, sklony k umění, které se nakonec projevují v tom, že jste začala psát?
Moje máma vystudovala sociologii, což není tak vzdálené, a teď pracuje v dost tvrdém oboru, který se, myslím, uměleckým nazvat nedá, tedy v politice. A co mě se týče, myslím, že se mi podařilo oddělit profesionální stránku a osobní stránku, kdy se můžu stydět, červenat a něco vymýšlet.
V knize používáte ještě jedno francouzské slovo „rêvenere“odvozené od slova sen„rêve“, jak by se to nejlépe přeložilo? Snílek, snivec?
Velmi se tam nad tím zamýšlím, a nikdy jsem nenašla odpověď, zda je to snící, snílek nebo vymýšlející si.
Rêvenere je právě i Natálie, to znamená člověk, který potřebuje žít jistými sny, což je možná i ten dívčí sen o Virgilovi, který k ní přijde a je to pravý muž na celý život. Zároveň je to ale také obrana před stereotypní každodenností, protože snivec si vytváří vlastní realitu. Potřebujete sama denní snění k životu, anebo si to dokážete vyhrazovat jenom pro chvíle psaní?
V životě jsem dost praktická, ale mám sklon některé situace zveličovat, a to i v negativním smyslu, ve strašidelných barvách, snít o něčem, co nejde dokázat. Koneckonců na první stránce mám napsáno, že bych chtěla Nobelovu cenu, jen pro to musím něco udělat. A to je ta praktická stránka věci.
V knize se několikrát vyskytuje pasáž, možná tam využíváte svoje personalistické znalosti, kdy hlavní hrdinka hodnotí lidi a vytváří si takovou zvláštní matrici: vždy si u lidí sepíše tři jejich pozitivní a tři negativní vlastnosti. Dělala jste to někdy?
To jsou trochu parodované triky, které se používají na hodnocení lidí. Ale jinak jsem to skutečně používala. Hlavně při pohovoru jsem říkala, řekněte mi své tři pozitivní vlastnosti a tři vlastnosti, které byste chtěl zlepšit.
Zkusila byste říct svoje tři pozitivní vlastnosti a tři, které byste chtěla zlepšit?
Určitě je to pozitivní ambicióznost, nejdu přes mrtvoly, ale snažím se. Druhá je kreativita, aspoň v určité míře. A třetí je, přece jenom, ta praktičnost, která nakonec umožňuje, že z toho snění vznikne něco pozitivního. U těch negativních je to složitější. Určitě bych mohla být pracovitější, někdy jsem líná. Kdyby mě viděla moje německá babička, občas by řekla, ó, Jezus.
Hlavní část svého dospívání jste prožila v Rakousku, kde jste byla s maminkou, a němčina vám v hlavě možná zůstala víc než francouzština. Jak bylo obtížné měnit ta prostředí a co vám z nich zůstávalo?
Do Vídně jsme poprvé přišli s mámou v roce 1990, když tam byla ještě československou velvyslankyní. Bylo mi devět, byly jsme tam se sestrou bez otce ve velkém domě. Chodily jsme do české školy, neuměly jsme německy a všelijak jsme se to učily. Vzpomínám na to dost nerada.
Po rozpadu republiky jsme se na nějakou dobu vrátily na Slovensko a potom jsem ve čtrnácti odešla do Rakouska na gymnázium a bydlela jsem v internátě. Na to už mám dobré vzpomínky. Němčina naráz přišla, jako by přes noc rozkvetla. Jistý čas jsem pak mluvila lépe německy než slovensky a měla jsem silný německý přízvuk.
Němčina je krásný jazyk, protože sloveso se musí dávat na konec věty, takže člověk si musí nejdříve rozmyslet, co chce říct, a nemůže ukončovat věty jen tak. Také ten, kdo poslouchá, musí poslouchat velmi pozorně.
Potom jsem tam zůstala i na univerzitě a na Slovensko jsem se vrátila, když mi bylo asi 21 let. Jeden a půl roku nato jsem odjela do Manchesteru, a když jsem se vrátila, po půl roce jsem odjela do Paříže. A protože toho Slovenska jsem si moc neužila, měla jsem už chuť vrátit se. V tomto je moje kniha autobiografická. Vždy jsem se totiž cítila cizí tam i tam. Z každé kultury si člověk něco vezme, ale celek, který mu to dá, není kompatibilní s ničím v okolí. Z jedné strany je to velké výhoda, z druhé forma osamělosti.
Kdybyste měla říct, za co jste ráda, že ve vás zůstalo z Francie a z Rakouska?
Z Rakouska je to jednoznačně ta německá přesnost, pořádek. A z Francie je to pocit lehkosti, romantičnosti, pocit, že se to nějak zvládne, že to můžu dokázat.
Píšete další knihu?
Chtěli jsme s otcem napsat pohádky pro děti, tak uvidíme. Taky bych strašně ráda napsala knihu s detektivní zápletkou. Ale to si musím nějakou nejdřív vymyslet.
Hana Lasicová (*1981, Bratislava)
Dcera Milana Lasici a Magdy Vášáryové. Vystudovala ekonomii na univerzitě ve Vídní (obor organizační psychologie) a komparativní literaturu na Sorbonně. O ročním studijním pobytu ve Velké Británii napsala knihu Sedím si v Manchestri na kameni a je mi…? (2005). Její druhá kniha Pravdivý příběh lži (2010) se odehrává v Paříži. Účinkovala v krátkém filmu Juraje Krasnohorského X=X+1 (2009). Má sestru Žofii, žije v Bratislavě a pracuje jako personální manažerka.
(zdroj: SME.sk)
(redakčně kráceno)