Praha - Miroslav Horníček na divadelní prkna vstoupil na plzeňské reálce, kde spoluzaložil Studentský avantgardní kolektiv. Po absolutoriu sice nastoupil úřednickou dráhu, ale již v roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni. Po válce odešel do pražského divadla Větrník a o rok později přestoupil do Divadla satiry, kde vytrval do roku 1949. Následovalo šestileté účinkování v Národním divadle.
Rozhodujícím pro Horníčkův další umělecký vývoj bylo setkání s Janem Werichem, jemuž byl od poloviny 50. let v Divadle ABC šest let rovnocenným hereckým partnerem. Po něm zdědil také přívlastek filozofujícího klauna. „Z pana Wericha měl zpočátku velký respekt, nicméně byli velcí přátelé,“ přibližuje Horníčkův vztah k Janu Werichovi Horníčkův lékař a osobní přítel Vladimír Mareš.
K dalším jeho velkým jevištním společníkům patřili Jiří Suchý, jemuž dělal spoluhráče na prknech Semaforu (1965-1968), a Miloš Kopecký. V Semaforu Horníček zazářil například ve hře Člověk z půdy, s Kopeckým oba bavili diváky v Horníčkově hře Tvrďák. Během profesní kariéry byl i členem Hudebního divadla v Karlíně (1962-1964).
Od počátku 70. let vystupoval především ve svých autorských divadelních i televizních recitálech, z nichž získaly velkou oblibu Hovory H (1969-1971). V pořadu, v němž s nadhledem odpovídal divákům a zpovídal hosty, mu byl nahrávačem režisér Vladimír Svitáček.
Horníček mnohokrát osvědčil i své filmové mistrovství, mezi jinými ve snímcích Kam čert nemůže (1959) či Táto, sežeň štěně! (1964). Neméně velkou popularitu zajistila později Horníčkovi role v televizním seriálu Byli jednou dva písaři (1972), v němž exceloval po boku Jiřího Sováka.
Horníček nejen herec, ale i spisovatel
Miroslava Horníčka ovšem spíše než herectví přitahovaly jiné tvůrčí činnosti. „Rád psal a na chalupě tvořil koláže. To byla jeho láska,“ říká Vladimír Mareš.
Horníčkovu literární dráhu předznamenala v roce 1966 kniha Dobře utajené housle, která se vzápětí stala také jeho slavným divadelním recitálem. Mezi nejžádanější tituly patřily například jeho Hovory (1970), Listy z Provence (1972), Jablko je vinno (1979), Chvála pohybu (1979) či Pětatřicet skvělých průvanů (1998) a S paní ve spaní (1999). Úspěšné byly také Horníčkovy komedie jako Hovory přes rampu (1966), Rozhodně nesprávné okno (1969), Dva muži v šachu (1974) či Muž jménem Juan (1993). Umělec byl podepsán pod řadou divadelních režií a mnohokrát vystavoval své výtvarné koláže.
Nikdy neuvažoval o odchodu do exilu
Půl roku strávil Miroslav Horníček na výstavě EXPO '67 v Montrealu, kde pracoval v projektu Kinoautomat. Vrátil se potom do Československa a strávil v něm celou normalizaci. Vladimír Mareš uvádí, že Horníček nikdy neuvažoval o odchodu do exilu: „On byl člověk apolitický, on se o politiku nezajímal, i když se jí ve svém díle určitě dotýkal a řada diváků to vycítila.“ Horníček tak byl často vnímán jako jemný glosátor politické situace v komunistickém Československu.
Horníček byl držitelem Ceny Thálie za mimořádný přínos jevištnímu umění, nositelem Ceny humoru Karla Poláčka a čestným občanem Plzně. V roce 1996 převzal platinovou desku Supraphonu a při vyhlašování ankety TýTý byl zapsán do televizní Dvorany slávy. V roce 2000 získal Medaili Za zásluhy.
