Film, který nutí diváka přemýšlet o věcech, které normálně vůbec nezasahují jeho vnímání světa. I tak vidí dokumentární film, i když sám označení „dokumentární film“ zásadně odmítá, fenomén naší dokumentaristiky a vedoucí Katedry dokumentární tvorby na FAMU Karel Vachek. Loni měl na karlovarském festivalu velkou retrospektivu svých filmů, letos přijel do Varů představit svůj poslední film Tmář a jeho rod, jehož oficiální premiéra je naplánována až na Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Poslední Vachkův film je o neviděných a nevnímaných souvislostech tohoto světa a svou tříhodinovou stopáží patří mezi jeho kratší díla. Nejen o svém novém filmu hovořil Karel Vachek v exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi s Lucií Klímovou.
„Nikdy v životě jsem nesloužil bestiím,“ říká Karel Vachek
Řekněte nám něco o vašem novém dokumentárním filmu? O čem je?
Abychom si to vyjasnili, nedělám žádné dokumentární filmy. To téměř nenávidím. Jsou filmy, kterými se myslí, a filmy, kterými se nemyslí. Některé filmy chtějí jen pobavit. To je takový ten popfilm, kterého jsou Karlovy Vary plné. Takové filmy vám sdělí, že ta ženská byla krásná a bylo s ní hodně utrpení. To nepotřebuju vědět. To vím, že každá ženská je krásná a s každou je hrozně utrpení.
Legrační je, že velcí autoři jsou dodnes převážně mimo film – literatura je důkladnější, malířství je důkladnější a hudba taky. A to popové existuje na okraji všech těch druhů umění. To jsou ty všelijaké reklamní znělky, které se zabývají tím, jakou pastu na holení máte použít. To všechno je ten popový smrad, ale ono to i svým způsobem voní. Za normalizace si lidi nosili igelitové sáčky s cizími reklamami a byli spokojení. Pop je totiž jakoby doplnění života. Svůj život nemůžeme pořád měnit, i když je to důležité, musíme ho udržovat aspoň na úrovni, na které je.
Shakespeare má ve svém díle taky pop: Julie má ráda Romea, kdoví jestli si ho vezme, oba jsou blbí, nakonec skončí mrtví. Ale mezitím v dialozích říkají věci, které jako figury vůbec nemůžou chápat. A pak jde o to, že ve filmu buď máte filozofické dialogy, nebo nemáte. Většina filmů je nemá, protože vlastně vůbec neví, že jsou nějaké problémy, které přesahují popovou realitu. V té chvíli nastupuje to, čemu se říká dokumentární film. To znamená, že ukážete, jak spolu opravdu lidé mluví, o čem mluví, co je ničí a trápí. To v popu chybí.
Jenže musíte udělat ještě další krok, proto nemám dokumentární film rád, a to zobecnit to. Je spousta filmů, kde se to nezobecní, a pak na festivalech, jako je Člověk v tísni, vidíte metráky hrůzy, jak je možné zdemolovat lidská těla. Jak je možné hladovět. Jak vám Nestlé nakrmí radioaktivní moučkou Afriku, že jich potom ubývá ještě víc než před tím. To všecko můžete namalovat, ale musíte také vytvořit pozadí – jak to vzniká, co to je. V klasických (neklasikých, prostě v horších) dokumentárních filmech furt vidíme utrpení, ale neznáme východiska. A ta záleží na tom, jestli lidé začnou opravdu vnímat, kde žijeme.
Takže můj film Tmář a jeho rod je o ezoterním pozadí lidského bytí. Snažím se namalovat, jak se ty královské hry vztahují k hrám ještě královštějším a lidé mezitím vězí a nic nevědí. Je potřeba si také myslet, že lidé nejsou idioti. Několik tisíc let se tady snaží popsat tu situaci, na to konto vytvářejí církve a nevím, co všechno. Jenže všichni byli limitovaní tím, že neznali fyziku složitějšího vztahu. A ani my jí dodnes neznáme.
Svůj film začínám tím, že Bůh není, a na konci pro jistotu taky píšu, že Bůh není. Je ovšem evidentní, že ta struktura je daleko složitější, než si o ní můžeme myslet a že se do ní vejdou úkazy, které doteď odbýváme, protože si říkáme, že to není možné.
Pracujete podle scénáře, nebo situace ve filmu vznikají improvizací?
Je to jinak. Pracuju celou dobu. Za ty tři roky, co ten film dělám, jsem přečetl pár stovek knih a další prolistoval, a ta práce je, když to potom shromažďujete. Film není o tom odvykládat někomu historku. Historku můžete někomu ukrást. Shakespeare Romea s Julií taky ukradl, to není jeho. Ale jde o to, co jste schopni si o tom myslet.
Souhlasíte s tím, že vaše filmy jsou filmové básně? Že se k nim má přistupovat jako k básním?
Kdybyste myslela na Danteho nebo na Blakea, řeknu, že jo. Kdybyste myslela brněnské básníky, Skácel, Otčenášek a další, řeknu, že ne. Báseň není zkonstruování textu, který nese emoce, báseň je hluboké uvažování. Něco aspoň jako Ivan Blatný, ten je sice taky z Brna, ale skončil v blázinci v Londýně.
Je to tak, že velcí filozofové nakonec už nepotřebují tolik textu a inklinují k básním. Jedna z největších básní je třeba text Tao. To je něco tak úžasného, ty věty jsou tak přesné, ten člověk toho tolik ví, to vidíte.
Říkáte, že nepotřebují tolik textu. Vy ale máte rád dlouhou stopáž, tentokrát je to 199 minut. Zajímalo by mě, jestli víte dopředu, jak bude film dlouhý?
Jednak to nevím, jednak chci vždy udělat film tak na půldruhé hodiny, nanejvýš na dvě hodiny, jenže ono se to rozrůstá.Když zjistíte další myšlenku, která do toho systému patří a všechny myšlenky posílí, musíte to tam přidat.
Vždyť nezáleží na tom, jestli tam někdo posedí. Umění není na pobavení. Umění využívá toho, že lidi se rádi baví k tomu, aby je přilákalo jako mouchy. Nalijete malinovku a najednou jsou všechny mouchy na talíři. Teď jde o to, jak sladká ta malinovka je, kolik jí je a nevím co, aby teda přišli. Někdy se stává, že téměř nepřijdou.
Ta otázka zní, kdo četl Dantovu Božskou komedii? Všichni ji znají, málokdo to četl, třeba někteří moji studenti, které občas nutím, aby se do takových věcí aspoň podívali.
Zmínil jste vaše studenty. Vedoucím katedry dokumentární tvorby na FAMU jste už 10 let. Jak vidíte jejich filmy? Několik z vašich studentů je i tady v soutěži v rámci festivalu.
Koukám jenom na jejich filmy. Dospělé filmy mě většinou nezajímají, protože lidi začnou být rychle zkažení obecnou hloupostí.
Každý rok se někdo objeví. Třeba pan Kohout udělal báječný film o tom, jak se revoluce v roce 1989 neřídila z jednoho centra. Jak někde seděli nějací ruští generálové a jinde seděli ti, co to jako oficiálně spustili. To je hrozná legrace a krásný film. Nebo slečna Tereza Reichová má báječný film o Bascích, jak se neustále bouří. No, bodejť by se nebouřili, když potřebují zůstat ve svém jazyce a kultuře.
Takže jste spokojen?
To víte, že jo. Vždyť řada z těch, co tam byli ještě nedávno, už i učí. Třeba pan Bareček nebo Vítek Klusák. Takže to má kontinuitu, protože lidi jako já vlastně nemůžou nic naučit. Jen to, že se člověk může chovat relativně slušně v tom, že neslouží bestiím. Nikdy v životě jsem nesloužil bestiím, radši jsem se 25 let živil rukama. Když si to studenti takhle srovnají, už pro ně není tak jednoduché dát se do služeb blbosti. Každá blbost totiž říká, já nejsem bestie, jsem hodná, ale pak vyplodí ty Hušáky. A ti kradou, až jim lupe za ušima. No, a tyhle lidi to vidí a snaží se s tím světem něco dělat.
Také se snažíme brát na katedru charakterní lidi. Co je totiž talent? Nejdřív se musíte chovat slušně. To je to mystické, co obdivuju na tom Blakeovi a Dantem. To, že se staráte o své okolí, občas vám namlátí, a když už nevíte kudy kam, musíte se obracet do hlubiny vlastní vnitřní bezpečnosti, jak to říká Komenský, a dostáváte se ke zdrojům informací, které byste jako fyzický člověk neměl. To je celá legrace. A nepatří k tomu žádné klekání, stříhání, převlíkání, cinkání. Tak si to představují děti, anebo lidé, kteří mají zálusk na naši svobodu.
Karel Vachek vystudoval v letech 1958-1963 FAMU. Jeho absolventský film Moravská Hellas (1963) získal dvě hlavní ceny v Oberhausenu a Čestné uznání ve Varech. Pak ho zakázal tehdejší prezident Antonín Novotný a snímek se směl vysílat až po roce 1989. V roce 1968 natočil snímek Spřízněni volbou zachycující účastníky Pražského jara. Během následné normalizace politické poměry v zemi jeho tvorbu zastavily. K filmu se vrátil v roce 1989, o rok později získal v Berlíně prestižní ocenění Berlinale Kamera. Z této doby je i jeho zásadní tetralogie Malý kapitalista, kde zobrazil nově se formující společnost ve svobodném Československu. Poslední film Tmář a jeho rod (parafráze Klicperovy hry Lhář a jeho rod) se natáčel v několika evropských zemích, v Japonsku a v USA. Mimo to Vachek od roku 2002 vede Katedru dokumentární tvorby na FAMU.
(redakčně kráceno)