Měnová reforma

Po vítězném únoru byly naše ekonomika i průmysl totálně přeorientovány na těžký průmysl a strojírenství. Přestože československé hospodářství velmi rychle rostlo a lidé poměrně bohatli, nebylo prakticky za co utrácet, navíc stále platil přídělový lístkový systém. Obrovské vnitřní zadlužení a nakumulovaný kapitál obyvatelstva se komunistický režim rozhodl vyřešit měnovou reformou, která proběhla v červnu 1953. Tato obrovská krádež zasáhla víceméně všechny vrstvy společnosti, nejvíce ale dělnickou třídu, "oporu" režimu. Na mnoha místech republiky proto došlo ke stávkám a spontánním demonstracím. Na některých místech šlo i o několikatisícové davy protestujících. Režim nakonec velmi tvrdě zakročil a mnoho z účastníků nepokojů poslal do vězení na dlouhá léta. Ve společnosti svůj kredit však definitivně ztratil.

Pokračování pořadu Historie.cs z 29. května bylo věnováno cílenému ožebračení obyvatelstva, měnové reformě z roku 1953. Na její principy, důvody a následky se ptal Vladimír Kučera historičky Dany Musilové (DM) z Univerzity Hradec Králové a ekonoma Ladislava Tajovského (LT) z Vysoké školy ekonomické.

Co se vlastně v roce 1953 stalo?
LT:
Měnová reforma byla formálněprovedena skvělea šla přesně v logice opatření,která prováděl komunistický režim. Byl to další krok k totální sovětizaci ekonomiky a k totální centralizaci. Majetné třídy - kapitalisté, kulaci – už přišly o všechno, o fyzický majetek, úctu, sebeúctu, jakýkoli kredit ve společnosti - alespoň se o to režim snažil. Ovšem stále jim „zbývaly“ peníze, které stát zatím neovládal, protože peníze jsou institut. Takže měnovou reformou státvzal obyvatelstvu zbytek toho,co mělo předtím – tedy peníze jako institut i to, co měli v bankách.

Měl k tomu stát nějaké objektivní důvody? Nikoli jen oloupit lidi o peníze?
DM:
Měnová reforma se dotkla všech vrstev obyvatelstva. Zajímavá je rétorika, se kterou se vyhlašuje: útok na třídní nepřátele atd.. Ovšem v konečném důsledku to poškodilo všechny a především ty, kteří režim podporovali jako třeba dělnictvo. To přitom strana považovala za svou naprosto zásadní oporu.
Ekonomické příčiny měnové reformy? Fakt je, že se ekonomika zejména v letech 1951 a 1952 potácela ve značné krizi. Byl tady však ještě jeden problém: stále existoval přídělový systém zásobování, který byl zavedený v roce 1939. Šlo o ony lístky na potraviny a spotřební zboží. Československo bylo poslední zemí v Evropě, kde tento systém ještě platil.
Od roku 1949 sice byly podniknuty pokusy částečně tento systém eliminovat, ale ukázalo se, že ekonomika na to pravděpodobně není připravena. Takže se uvolnil třeba volný prodej chleba, moučných výrobků, nejzákladnějších potravin. V letech 1951, 1952 ale znovu začala restrikce a všechno se znovu vracelo do vázaného trhu.
První myšlenkou, jak řešit tyto problémy, bylo odstranit přídělový systém. Spojovaly se tam tak dvě věci: odstranění přídělového systému a měnová reforma. Zpočátku to vypadalo, že odstranění přídělového systému je pro ty, kteří to připravovali, významnější. Najednou se ale stoplo odstraňování lístkového systému a rozhodlo se o provedení měnové reformy. Odstranění lístkového systému se tak stalo naprosto vedlejší záležitostí, i když proběhlo společně s měnovou reformou.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Ekonomický vývoj od let 1949 a 1950 byl krajně neuspokojivý. Bylo to období, kdy se investovalo obrovské množství prostředků do průmyslu, ale průmysl tyto prostředky nevracel. Došlo ke katastrofálnímu vnitřnímu zadlužení a především k obrovskému nárůstu nekryté kupní síly obyvatelstva.
A pak byly samozřejmě politické příčiny: Snaha odstranit zbytky finančních prostředků, které tady byly ještě z předúnorové doby. A také to, že československá měna byla až do roku 1953 přes Mezinárodní měnový fond svázána s dolarem, a ne s rublem.

LT: Tento zlom se docela zajímavě kryje s příchodem Nikolaje Ivanova do Státní banky jako poradce. Takže zavedení peněžní reformy (jak se oficiálně říkalo) bylo sovětské doporučení. V Sovětském svazu vázaný trh (u nás se říkalo lístkový systém) zmizel v roce 1947. Jediná země, o které vím, že měla lístkový systém ještě v době, kdy jsme ho měli u nás, byla Korejská lidově demokratická republika. Ta ho ale ostatně má dodnes.

Takže i naprosto válkou zdevastované Německo odešlo od přídělového systému, zatímco jedna ze zemí bloku vítězů na něm neustále lpěla?
LT:
Nejsystémověji přetrvával tento systém u nás. V Německu se to týkalo některých vybraných komodit, ale systémově to zůstalo jen u nás.

Proč u nás byla ekonomická krize na začátku 50. let tak hluboká?
LT:
Krize zde byla, protože i když naše ekonomika rostla závratným tempem, 32 % veškeré strojírenské výroby pohltila armáda a polovina investic šla do těžkého strojírenství, vyzbrojovali jsme Varšavskou smlouvu. Jinými slovy: Ekonomika rostla, ale nominální příjmy obyvatelstva nebylo za co utratit, protože tanky nebo tuny železa si prostě nekoupíte. Kdo si koupí metr krychlový oceli, nebo v čem se to měřilo?
Takže obyvatelstvo z ekonomického pohledu nemělo kde realizovat svou kupní sílu. A právě proto taky nebyl zrušen přídělový systém, protože bylo málo výrobků spotřebního průmyslu. Takže se rozhodovalo, jestli provést měnovou reformu, jestli zvednout ceny nebo co udělat v souvislosti s přídělovým systémem. Měnová reforma pak byla v zásadě cesta, jak od obyvatelstva získat jeho peníze. Šlo totiž o to, aby veřejnost nezruinovala ekonomiku tím, že by vykoupila všechno, co bylo vyrobeno, a ještě by zůstala půlka peněz doma. Byla to krádež na obyvatelstvu, kterou stát řešil své problémy, protože lidé přišli o nepředstavitelné peníze.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rozhodnutím o tom, že bude provedena měnová reforma, se řešil nejen problém nekryté kupní síly obyvatelstva, ale i mezinárodněpolitické vazby československé koruny na sovětskou měnu. Premiér Široký pronesl na to konto zajímavou větu: „Provedením peněžní reformy bude československá koruna svázána s nejpevnější měnou světa, sovětským rublem.“ O tom nebyl přesvědčen jenom Viliam Široký, ale i celá řada tehdejších československých politiků.
Jak byla jejich představa absurdní, ukázal i blízký vývoj v Sovětském svazu. V roce 1953 byl nastolen kurz koruny vůči rublu, ale sovětský rubl se vyvíjel zakrátko úplně jinak v souvislosti s měnovou reformou, která byla provedena za Chruščovovy éry, kdy došlo k úplně jiné změně. Navíc sovětský rubl nebyl volně směnitelným, ale platil pouze v Sovětském svazu a vnuceně na teritoriu sovětského bloku.
Sovětský rubl ovšem nebyl měnovou jednotkou, kterou bychom mohli označit za světové peníze. Uvědomíme-li si potom, že Československo i v 50. letech bylo svou průmyslovou výrobou prioritně orientováno na export, o to tragičtější kolorit muselo mít toto svázání koruny s rublem.

V jakém poměru se měnily peníze?
DM: To bylo velmi různé. Záleželo na tom, o jaké peníze se jednalo. Do 300 korun to bylo v poměru 5 : 1 To byla základní částka, kterou si od pondělí 1. června 1953 mohli lidé vyměnit. Byla tam také určitá opatření, která se týkala vykořisťovatelských tříd, kdy tito lidé potřebovali potvrzení z národního výboru, že si mohou vyměnit peníze. Byly tam i určité restrikce vůči československým občanům německé národnosti, což bylo až za hranicemi zákonnosti. Například v Českém Krumlově velitel StB a předseda okresního národního výboru zakázali výměnu peněz těmto osobám úplně. Projednávalo se to pak v nejvyšších stranických kruzích, protože šlo o úplně flagrantní nezákonnost - přesahovalo to všechny meze. A pak tu byla základní směna 50 : 1, a to je ona velká peněžní loupež.
Hlavně šlo ale o anulování vázaných vkladů a životních pojistek nebo sociálního pojištění. Pro lidi, kteří měli životní pojistky, z toho plynuly obrovské životní problémy. Řada lidí si totiž ukládala celý život životní pojištění, aby měli zajištění na stáří. Najednou ale někteří neměli nárok na přiznání starobního důchodu, protože jeho výše záležela na počtu odpracovaných let. A jejich pojistky, které jim měly tyto peníze zajistit, byly anulovány. Přepočítávaly se také novomanželské půjčky.Vklady se přepočítávaly příznivěji než 50 : 1.
Stát se však neobohatil na vykořisťovatelích, jak to nazýval, to byla politická rétorika. Obohatil se na těch, jimiž se zaštiťoval, na dělnictvu. Rostl průmysl a dělníci tak byli nejlépe placeni, navíc měli nárok v rámci přídělového systému na různé přídavkové lístky. Šlo tedy o velice dobře placenou skupina obyvatelstva, s kterou režim spojoval svou stabilitu, a přesto právě ji nejvíce podrazil. Vykořisťovatelé od něj nic nečekali. Ti už věděli, co je čeká. Dělnická vrstva ale měla být záštitou režimu.

A co třeba státní dluhopisy?
LT:
Státní dluhopisy a veškeré cenné papírypeněžních institucí a úvěrních ústavů byly také anulovány. Fakticky to byl státní bankrot – stát prostě zbankrotoval.To, že jsou zrušenystátní dluhopisy, znamenápro člověka, který denně nepoužívá tuto terminologii, že ten, komu půjčil, říká, že to nevrátí. Stát nebyl schopen dostát svým závazkům,které ve formě dluhopisů drželo obyvatelstvo, firmy…

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Je početná skupina lidí, kteří skutečně přišli o mnoho, protože relativně slušně vydělávali a ukládali si to. Paradox je, že Státní bezpečnost sledovala pohyby na účtech v Československé spořitelně, takže bylo naprosto jasně vidět, kdo vybírá jaké sumy v době paniky z měnové reformy. Mezi lidmi, kteří vybírali značné sumy, se tak vyskytují tehdy mnohdy populární osobnosti, které také přišly o své úspory.

Dá se říct, jak klesla životní úroveň, pokud klesla?
DM:
Buď existují tvrdá čísla,ovšem tato statistika je poměrně pochybná. Každopádně nejvíce postiženi byli senioři. Tam to způsobily anulované životní pojistkya různé vázané vklady. Pokud byli totiž senioři například nemocní,mohli si nechat uvolňovat peníze z vázaných vkladů. Také zdravotní stav nebo třebavzdělávání dětí byly důvody, proč se mohly uvolnit peníze. Ovšem to komunisté zatrhli už na jaře, ještě dávno předtím,než vůbec reforma odstartovala.Takže bylo evidentní,že se něco chystá.
Totéž se týkalo invalidů. Ti si také před tím mohli uvolňovat prostředky z vázaných vkladů. To byla druhá nejvíc postižená kategorie, protože v podstatě neměli šanci tento výpadek nahradit: Kdo měl obě ruce zdravé, mohl jít pracovat, ale ti, co byli staří a nemocní, neměli šanci. O to to bylo celé krutější a nehoráznější, protože to poškodilo ty, kteří se nemohli bránit.
Na třetím místě byly rodiny s dětmi. Zejména tam, kde byl v rodině jen jeden příjem, to znamenalo katastrofu. Také krátce po reformě poměrně rychle začíná stoupat zaměstnanost žen, nepochybně také z důvodu, že rodiny potřebovaly příjem.
Určitě na to doplatila také mladá manželství. Když se přepočítaly novomanželské půjčky, znamenalo to katastrofu. Dokonce tehdy přechodně klesá i počet sňatků a narozených dětí. Na tom je jasně vidět, že se mladí lidé museli trochu vzpamatovat, našetřit nějaké peníze a až potom uvažovat o další budoucnosti.
Je tu ovšem jiná důležitá věc. Jde o subjektivní prožívání situace. To se nedá vyjádřit žádnými tvrdými čísly. Když řekneme, že o třetinu klesla životní úroveň, co je to o třetinu? Jsou zde přece lidé se svými individuálními osudy - každého to postihlo jinak, někoho víc, někoho míň.
Kdo měl peníze uložené ve věcech, v cennostech, tomu mohla být reforma celkem ukradená. Ovšem vrstvy, kterých se reforma nejvíc dotkla, nic v cennostech uloženo neměly, natož v nemovitostech. Pochybuji, že dělníci investovali úspory do cenností. Tito lidé byli zvyklí žít ze dne na den.
Krásně je to vidět na tom, kolik peněz kdo kde mění v různých částech státu. Třeba v kraji Karlovy Vary, který doosídlovali po válce a kde byla úplně jiná struktura obyvatel, lidé neměnili nic, protože žili ze dne na den. Když se podíváte na Prahu nebo okolí Prahy, jsou to diametrálně odlišná čísla. Šlo o desetitisíce, někdy i miliony ve staré měně, které lidé měnili.
Nelze se proto divit, že když lidé slyšeli projev oznamující měnovou reformu, mnohdy si mysleli, že to snad nemyslí vážně. Bohužel mysleli.

LT: Byly vytvořeny jednotné maloobchodní ceny. Předtím nebyly, teď byly ceny stanovené státem asi na dvojnásobku předreformní úrovně. Uvádí se, že když jste měl hotovost, přišel jste o 81 %, u vkladů to bylo asi o 43 %. Alespoň v těchto řádech se pohybujeme.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nejdramatičtější reakci na měnovou reformu lze samozřejmě hledat především v dělnických vrstvách. Tam byla největší koncentrace obyvatelstva na pracovištích apod.
Když sledujete vývoj od okamžiku vyhlášení měnové reformy, v sobotu ani v neděli se téměř nic nedělo. Byla plná kina, lidé vykupovali, co mohli, ale obchody byly už téměř zavřeny, a pokud zavřeny nebyly, byly totálně vykoupené. Peníze se utrácely po barech, hospodách, prostě tam, kde se ještě utratit daly.

Chtěli ožebračit lidi, získat peníze, kterých bylo údajně mnoho, ale prý se to vlastně ani nepodařilo, protože značná část lidí peníze vůbec neměnila. Je to pravda?
DM:
Existuje poměrně zajímavý dokument Zpráva o provádění měnové reformy, ve kterém jsou globální čísla. Podle mě se to nedalo postihnout a je otázka, nakolik jsou čísla spolehlivá, nakolik co kdo měnil. Setkala jsem se třeba s tím, že měnili 3,5 milionu ve staré měně.
Lidé se také snažili ještě všechno utratit v restauracích. Je známo z pramenů, že se lidé poprali v restauracích o místo nebo o mísu ruských vajec v automatu Vašata na Příkopech. Snažili se kupovat alkohol, což byla poměrně drahá záležitost. To pak také zatrhli, takže se v restauracích nesměl prodávat alkohol do zásoby na doma.
V tu chvíli byla všechno investice. Problém ale byl, že to bylo v pátek. Takže bylo otevřeno jen v sobotu a moc se utratit nedalo. Navíc prodejny se těsně předtím nezásobovaly a ke všemu stále platil lístkový systém. Mohl jste si tak koupit jen to, na co jste měl zbytek lístků. Bylo to promyšleno do detailů.
Jediné, co nepromysleli, byla bouřlivá reakce. To bylo tím, že připravili o peníze i ty, kteří si naspořili po roce 1948. Ty pak samozřejmě nebylo možno spojit s nějakou imaginární reakcí, třídním nepřítelem atd.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Řada lidí neznala principy měnové reformy. Sice to vyšlo v dlouhém článku v tehdejším tisku, kdy to otisklo Rudé právo. Nicméně zkuste si přečíst materiál, který mohl mít tak patnáct stran a který byl naplněný relativně odbornými měnovými termíny.
Až teprve ve chvíli, kdy se lidé začali v pondělí dostavovat do výměnných středisek, najednou zjistili, že jim jejich peníze nestačí ani na to, aby se dopravili na svoje pracoviště, že nemají v kurzu 50 : 1 na jízdenku, že nemají na to, aby si ráno koupili v stravovacích zařízeních snídani. Právě v tu chvíli začala růst určitá nespokojenost.
Navíc do toho zasáhly takové události, kdy některé podniky nevyplatily zálohy, ač to vláda nařídila, a vyplatily celé výplaty. Nerozložily to na zálohu a výplatu, ale vyplácely výplatu jako celek v nejhorším kurzu 50 : 1. A to také začalo budit obrovskou nevoli.
Lidé se potom dostavili na pracoviště a nespokojenost vybuchla. Začalo to pondělního rána, kdy si to lidé začali všechno uvědomovat a byli s tím natvrdo konfrontováni. Nešlo už jen o novinové zprávy nebo poslech Československého rozhlasu, který vysílal projev Viliama Širokého, ale o tvrdou realitu.

Jak reagovali občané?
DM:
V podstatě to začalo už v sobotu večera potom v neděli,kdy lidé vyšli do ulica sdělovali si své dojmy.V neděli se na venkově měly konat schůze,které úřady svolávaly. V pondělí se něco podobnéhomělo dít v podnicích.Na těchto schůzích měla být veřejnostseznámena s tím,proč měnová reformaa co to bude mít za důsledky. Schůze se někde sešly,někde nesešly,máme zachovány situační zprávy.
Mám takovou perličku právě z jedné situační zprávy, která je naprosto vypovídající. Stalo se to v Uherčicích na Lounsku. Tehdy instruktor, který byl na této schůzi, hlásil, že se schůze nesešla, protože členové výboru KSČ odjeli na společný výlet s kulaky. Veřejné pohoršení nebudilo to, že odjeli na společný výlet, ale s kým tam odjeli. Člen KSČ totiž přece nemůže jezdit na společný výlet s kulaky, navíc když se koná tak důležitá věc.
Zajímavé ovšem bylo, že na venkově to proběhlo poměrně v klidu. Venkov také vypadal úplně jinak. Proběhla tam kolektivizace, takže tam horko těžko někdo věděl, co se bude nebo nebude dít. Bylo to tam klidnější, protože lidé už neměli iluze.
Rachot ovšem nastal v pondělí, když začaly schůze v továrnách, protože tam byli lidé, které reforma připravila o peníze. Dokonce nositelka Řádu práce protestovala proti měnové reformě a řekla, že to, že jí vzali peníze, je, jako by jí zemřel někdo blízký. To ostatně vyjadřovalo obecné mínění lidí.
Takže v sobotu a v neděli se na ulicích nedělo celkem nic. Lidi se spíše snažili pojíst v restauracích, aby utratili znehodnocenou měnu. Nejhorší situace nastala až v pondělí, když přišli instruktoři do továren. Zejména ve strojírenských podnicích (Plzeň, Strakonice, Valešín atd.) se ani rezoluci přijmout nepodařilo.

LT: Často se říká, že první bouře proti komunistickému režimu byly v Berlíně v půlce června roku 1953. Toto bylo dřív, ale moc často se to neuvádí.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Odhaduje se, že šlo o více než 120 stávek, které zasáhly československý průmysl. Byly nestejné kvality a kvantity. Někde stávkovala jedna dílna, někde celý závod. Špička odporu obyvatelstva byla koncentrována do několika měst, kde tyto stávky a diskuse přerostly v rozsáhlé demonstrace. Nejznámější takovýto příklad je Plzeň, kde došlo k celé řadě dalších událostí, demonstrující dokonce na chvíli ovládli část státních úřadů. Nebyla to ale jen Plzeň, jen je nejznámější.

Hovoří pamětník plzeňských událostí Ladislav Davidov (přepis doplňujícího rozhovoru):
Celé to vzniklo, když se ve Škodovce vyplácela záloha a lidé měli brát na zálohu třeba 2.000 korun a dobírku 8.000, protože tehdy byly výplaty 10.000 korun. Jenže lidé dostali zálohu místo 2.000 korun třeba 6.000 korun. Takže najednou chtěli vědět, co s těmi penězi vlastně bude.

Hovoří Adam Skála z Archivu města Plzně (přepis doplňujícího rozhovoru):
Kolem sedmé hodiny ranní byla vyslána delegace dělníků ze závodu Elektrotrakce v Doudlevce, která požadovala vrácení peněz, které dostali v záloze. To jim funkcionáři závodní rady ROH slíbili.
Kolem osmé hodiny už začal závodem procházet průvod, který vyzýval ke stávce. Část tohoto průvodu pak vyrazila směrem k Masarykovu náměstí (tehdy náměstí Dukelských hrdinů), kde stála socha T. G. Masaryka, respektive Památník národního osvobození, a ke krajskému soudu. Tam hodlali osvobodit údajně zatčené demonstranty z náměstí.

Hovoří pamětník plzeňských událostí Pavel Kattera (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nějak se tam objevil kus dřeva, vyrazili vrata a vnikli do soudní budovy. Z kanceláří potom vyhazovali spisy, taláry a za zpěvu hymny je pálili.

Hovoří Alois Kučera (přepis doplňujícího rozhovoru):
Z druhé strany už tam byli připraveni estébáci a pohraničníci. A protože tam byl zároveň kriminál a soudní vazba, začali je pomalu, ale jistě zatýkat.Takže tam skončila první část povstání.

Hovoří Adam Skála z Archivu města Plzně (přepis doplňujícího rozhovoru):
Před radnicí na náměstí Republiky došlo ke dvěma největším demonstracím. První byla kolem desáté dopoledne, kdy se zde shromáždil dav podle oficiálních odhadů tří až čtyř tisíc lidí. Většinou šlo o dělníky ze Škodovky. Ti potom kolem desáté hodiny vtrhli do radnice. Impulsem k tomu bylo to, že jeden z příslušníků Státní bezpečnosti vytáhl v davu pistoli a musel se před rozzuřeným davem na radnici ukrýt. Asi po půl hodině se pořádkovým silám podařilo demonstranty z radnice vytlačit. Mezitím ovšem dělníci částečně zdemolovali zařízení, vyhazovali z oken busty tehdejších státníků atd.

Hovoří pamětnice plzeňských událostí Jarmila Kroftová-Škardová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na radnici se vyhazovaly obrazy Gottwalda, Zápotockého a různých bolševických pohlavárů. Zajímavé bylo, že mezi námi byli dělníci v úplně nových montérkách. Nějak jsme tomu tehdy nevěnovali pozornost, ale za tři dny, když mě zatýkal estébák, jsem se na něj podívala a okamžitě jsem poznala, že je to tentýž muž, který vedle mě stál v čistých montérkách.

Hovoří pamětník plzeňských událostí Ladislav Davidov (přepis doplňujícího rozhovoru):
K Masarykovu pomníku šli herci z divadla, kteří udělali takovou protidemonstraci a odstraňovali Masarykův pomník. Sehnali z technických služeb autojeřáb, který pomník utrhl, a odvezli ho do Škodovky na roztavení.

Hovoří pamětník plzeňských událostí Václav Egenvald (přepis doplňujícího rozhovoru):
Přišel jsem druhý den ráno do práce, převlékl jsem se do modraček a najednou tam vtrhla milice. A už to lítalo. Rána, bum, facka, kopanec.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
K rozsáhlým demonstracím došlo také v Praze především v okrajových částech. V Karlíně kordony milicionářů a policistů zastavily průvody dělníků, kteří směřovali do centra města. Dále k tomu došlo v Ostravě. V Bohumíně demonstranti obsadili vlakové nádraží. V Orlové se demonstrujícím podařilo ovládnout rozhlas jedné ze šachet. K nepokojům došlo také ve Strakonicích.

Hovoří pamětnice strakonických nepokojů Věra Kůlová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Událostem kolem měnové reformy se ve Strakonicích dodnes říká Boží tělo, protože to bylo v době, kdy se blížily církevní svátky Božího těla. Nebo se jím říká také Škaredá středa, protože se to stalo ve středu.
Manžel přišel domů odpoledne a první jeho bylo, že ho asi zavřou. Když jsem se ptala proč, řekl, že byla ve Zbrojovce stávka a že si vzal slovo. 2. června ve čtyři hodiny ráno pak skutečně přišla Bezpečnost a manžela zatkla.
Všude možně jsem se na všech institucích ptala, aby mi řekli, kde manžel je. Každý krčil rameny, že neví. Pak se ale přihodila taková událost: Švagrová bydlela v domě, kde bydlel i pán, který potom hrál v celém procesu velkou roli. Šla jsem něco švagrové vyřídit a kočárek s dcerou jsem nechala dole a vyběhla nahoru. Když jsem rychle přišla zpátky, nad kočárkem stál pán, který se mě ptal, jestli je to moje dítě a že se na něj tak směje.
Podívala jsem se na něj a řekla jsem mu: „Pane prokurátore, ona se směje, protože neumí mluvit. Kdyby ale uměla mluvit, zeptá se vás, kde má tátu.“ On na to jen: „Jak to?“
Řekla jsem mu tedy, že jsem Kůlová. Zarazil se, podíval se do kočárku a mimino se na něj třepalo, klepalo ručičkami, smálo se. Tak mi řekl, ať jedu do Budějovic, kde jsem měla prokurátorovi říct, že mě posílá, a on mi pak řekne, kde manžel je.
28. listopadu převezli manžela z Budějovic do Písku. Tam měl soud, který byl tajný, naprosto nepřístupný veřejnosti. A to přestože mi předtím u všech výslechů říkali, že až bude s manželem soud, bude veřejný, budou pozváni pracující ze všech továren, aby se dozvěděli, jakou protistátní činnost dělal můj muž a jak pracoval proti republice.
Nakonec byl odsouzen tajně v Písku, nebyla tam ani noha. Odsouzen byl na 18 let, ale celkem tam byl 7 let. Zavřeli ho v roce 1953 a vrátil se v roce 1960 na amnestii prezidenta republiky pro politické vězně. Dcera tehdy chodila do první třídy. Než měl přijít, ptala se mě, jak mu má říkat, jestli táto nebo tatínku nebo jak. Znala ho totiž akorát z návštěv za katrem, kdy jsme stáli za sítí. Takže nevím, co si to dítě mohlo pomyslet.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Objevovaly se i jiné formy odporu. Byly to letáky, roztrhané bankovky po ulicích, rozsypané drobné na pracovištích apod. Někde protest obyvatel využil toho, čemu říkáme švejkovina. Například v Kladně se před výměnným střediskem utvořila fronta lidí, kteří čekali na výměnu peněz. Středisko ale nemohlo být otevřeno, protože byly neuvěřitelné problémy s rozvozem a přepočítáváním peněz. Tento dav tak před střediskem začal zpívat komunistickou budovatelskou píseň Teď už máme, co jsme chtěli.

DM: Co je památné nejen na plzeňských událostech, ale vůbec na všech podobných stávkách, jsou seznamy odsouzených. Na nich je zajímavé to, že se vždy uváděl původ a politická příslušnost a profese. Je to nesmírně zajímavé čtení. Vlastně 90 % odsouzených tvoří lidé, kteří byli „oporou“ režimu: měli správný třídní původ, správnou profesi odpovídající době. Přesto se právě tito lidé postavili do čela odporu proti straně, která se domnívala, že od nich jí žádné nebezpečí nehrozí.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pokud zkoumáme příčiny, proč se lidé najednou vzepjali k takovým formám odporu, domnívám se, že v tom koncentrovaný zážitek měnové reformy a jakási ekonomická a sociální bezvýchodnost sehrávaly velkou úlohu.
Nicméně nebyla to pouze tato rovina. Na celé řadě letáků se tehdy psalo „Pryč s komunismem“, „Komunistická strana nás zavedla do této krize“. Na demonstraci v Plzni zazněl požadavek svobodných voleb, ale objevovalo se to i na řadě letáků na jiných místech. Tyto požadavky tak přerostly rámec ekonomického nebo sociálního protestu a mířily k protestům politickým, k žádostem o změnu politického systému a klimatu.
Tato skutečnost vedoucí garnituru nesmírně vystrašila, což se také potom projevilo, když hodnotili průběh měnové reformy.

Jak režim odpověděl na vlnu lidového, občanského nebo dělnického odporu?
DM:
Nejdřív represí, bičem, a pak cukrovím. Uvědomovali si totiž, že rozčarování je tak obrovské, že je potřeba nějakým způsobem důsledky reformy alespoň formálně anulovat. Takže přišlo několik opatření.
Především šlo o trojí snížení maloobchodních cen. A to jak potravin, tak průmyslového zboží. Potom přišlo důležitější, dlouhodobější opatření, kdy se rozhodnutím vlády a stranických orgánů snížily náklady na společenskou spotřebu. To, co se ušetřilo, bylo později investováno do individuální spotřeby. Bylo to vládní rozhodnutí o tom, kolik se přesně musí vyrobit ledniček, šicích strojů, vysavačů, radiopřijímačů atd., aby si lidé mohli za nové peníze koupit spotřební zboží, které bylo velmi žádané. Tehdy se tak zvyšuje výroba spotřebního zboží.
Samozřejmě to nepokrývá požadavky, ale zboží přišlo na trh. To je velký rozdíl proti době před měnovou reformou, kdy šlo všechno do investic do těžkého a zbrojního průmyslu, nebo do společenské spotřeby, jako je výstavba jeslí, mateřských škol, zdravotnických zařízení atd.

Hovoří historik Zdeněk Jirásek ze Slezské univerzity v Opavě (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pokud šlo o hodnocení průběhu měnové reformy, byla velmi rozporná. Naprosto evidentní je postup Antonína Zápotockého, ale i některých dalších politiků, kteří hovoří o tom, že musíme skončit s kultem dělníka. Jejich projevy jsou vysloveně namířeny proti dělnickým vrstvám. Na to se nabalovala i mnohá opatření faktického pracovního charakteru. Došlo k utužení pracovních podmínek. Byl uspořádán obrovský monstrproces, který měl několik stupňů, se zatčenými účastníky demonstrací v Plzni apod.

Myslíte si, že to byl první poznatek veřejnosti v této zemi, že se tomuto režimu nedá věřit? A že to zanechalo pevnou vzpomínku?
DM:
To nepochybně. Ovšem opět to musíme vzít z hlediska jednotlivých společenských vrstev. Nejde globálně říci, že veřejnost ztratila důvěru, protože tady byly společenské vrstvy, které ji vlastně nikdy neměly nebo vůči tomu režimu byly pouze loajální. Ti, co byli zařazeni do vykořisťovatelských tříd, si rozhodně iluze o charakteru komunistického režimu nedělali. V lepším případě se snažili přežít a moc nevyčnívat.
Klíčový ale byl postoj dělníků, které reforma postihla nejvíc. Po roce 1948 se mimo jakoukoliv pochybnost zlepšilo jejich sociální postavení. Dělníci ve srovnání s jinými hodně vydělávali, takže žili určitě lépe, než jak žili jejich rodiče v době první republiky. Proto asi měli nějakou představu, že KSČ stát dobře vede, když jsou na tom lépe.
Z toho omylu je vyvedla jednoznačně měnová reforma. Pak můžeme hovořit jedině o loajalitě; o ničem jiném se hovořit nedá. A to, že by nějaké pozice strana získala, neplatí v žádném případě.

LT: Strach jednak z politické perzekuce, jednak z dalšího okradení. Strach a vynucená loajalita, protože se kdykoli mohlo stát něco podobného.

DM: Strach z přímých represí stalinského typu postupně odezníval s politickými procesy. Byla tu však jiná represe jako třeba pracovněprávní - taková existenciální obava. To se nejvíce projevovalo u intelektuálních vrstev: učitelé, úředníci apod. byli na svých místech velmi ohroženi. Právě učitelé a úředníci přitom patřili ve středních vrstvách k nejhůře placeným a jejich životní úroveň jim oproti období první republiky strašně klesla. Tito lidé se ale neozvali, protože se báli o místa. Kdežto dělníkovi těžko někdo vzal kladívko. A to zvlášť v ekonomice, která byla zaměřena na výkon především ve strojírenském a zbrojním průmyslu.

LT: Mám rannou vzpomínku z druhé poloviny 70. let, když jsem byl ještě malý chlapec. Tehdy jsem chtěl po rodičích koupit nějaké drahé auto, hračku. Rodiče řekli, že to je vyloučeno. Babička se mě ale strašně zastávala a mé mamince říkala, že přijde měna a co pak s těmi penězi bude dělat. Čili termín měna jako nějaká akce si pamatuje každý, kdo v té době žil, a i ten, kdo tu dobu vůbec nezažil.
Skutečně to znedůvěryhodnilo stát. Když se podíváte do materiálů z doby, kdy bylo připravováno oddělení České a Slovenské republiky, jeden z důležitých faktorů, který se bral v úvahu, byl, jestli tomu veřejnost uvěří nebo ne. Byla to totiž měnová reforma. A termín měnová reforma byl spojen s rokem 1953.

(redakčně kráceno)