Lidice - oběti a vrazi

Po atentátu na Reinharda Heydricha prahli nacisti po nekompromisní odplatě a o to usilovněji hledali strůjce atentátu a jejich pomocníky. Prvotní vyšetřování však neneslo výsledky a německé vyšetřující orgány se dostávaly do zoufalé situace. Změnu přineslo až zachycení milostného dopisu, v němž pisatel v touze zalíbit se bájil o spolupráci s odbojem a účasti na atentátu, nacisty tak nechtěně přivedl na lidickou stopu. Následná razie a domovní prohlídky sice podezření nepotvrdily, nacisté však už svou oběť našli.

O lidické tragédii hovořili v Historii.cs z 12. června historik Vojtěch Kyncl z Památníku Lidice, historik Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu a právník Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Lidice byly barbarství. Nicméně Němci, nacisté, měli vždycky všechno v pořádku, in Ordnung, řekl bych. Měli právně podchycený i tento neuvěřitelně šílený čin?
Kuklík: Existuje především zpětný pokus najít nejenom právní oporu, ale i ospravedlnění pro provedení této barbarské akce.
Nejednalo se o provedení trestního rozsudku, ale v zásadě o splnění Vůdcových pokynů. Celý akt lidické tragédie se ospravedlnil reakcí na atentát na Heydricha. ČTK vydala zprávu, potvrzenou Úřadem říšského protektora, o tom, co se v Lidicích stalo, kdy hlavním právním argumentem bylo napomáhání atentátníkům a spáchání řady dalších zločinů nebo činů nepřátelských vůči říši – nalezení vysílačky, zbraní a velkého množství zboží, které podléhalo kontrole řízeného hospodářství. Až posléze se Němci snažili vzbudit dojem, že zprávu předložili nějakému stannému soudu. Víme ale, že k žádnému soudnímu projednání nedošlo.

Stehlík: Tu zprávu známe z čítanek, z encyklopedií – „při pátrání po vrazích SS Obergruppenführera Reinharda Heydricha byly zjištěny“ a tak dále… A pak se tam uvádí, co s Lidicemi provedli, a to je ta samá informace, která byla sdělena světu a způsobila otřes světové veřejnosti. Tato zpráva je zajímavá tím, že téměř nic, co je v ní obsaženo a co se zakořenilo v povědomí společnosti, není pravda.
V té zprávě se uvádí, že dospělí muži byli zastřeleni. Jenže v Lidicích popravovali hochy od patnácti nahoru (jednomu dokonce patnáct ještě nebylo), ale plnoletost tehdy byla od jednadvaceti. To znamená, že vraždili děti. Také se tam tvrdí, že ženy byly odeslány do koncentračního tábora. Oficiální direktiva však obsahuje ještě další dvě slova: „Na doživotí“. A to je podstatný rozdíl. A nejhorší lež se týká dětí. Tedy že byly dány na náležité vychování nebo zavlečeny do rodin v říši. Ve skutečnosti bylo ze 105 lidických dětí 88 zavražděno.
Domnívám se proto, že původní direktiva zněla: obec srovnat se zemí a všechny obyvatele povraždit. Jenže to by se přece jenom špatně psalo, takže se to takto odfázovalo. I tak to šokovalo celé veřejné mínění.

Kyncl: V Goebbelsových denících se přímo uvádí, že obec Lidice má být vyhlazena včetně veškerého obyvatelstva, měl to být exemplární čin.
Pro poválečné vyšetřování byl velice důležitý fakt ospravedlnění zločinu. Podle tehdy platného německého práva, které nebylo nikdy zrušeno, se jednalo o zločin vraždy. Nahrazováno to bylo předválečnou teorií doktora Besta, která nad právo prosazovala libovůli nebo vůli Vůdce. Hlavním argumentem poválečného vyšetřování bylo proto takzvané mylné vědomí, kdy se pachatelé odvolávali na platný právní řád v roce 1942. Nicméně o platný právní řád se nejednalo, šlo pouze o vůli vedení, a to pak souviselo s určením viníků.

Stehlík: Velice podstatné jsou právní záležitosti, se kterými přichází třeba generál (tehdy plukovník) justiční služby Bohuslav Ečer, vynikající právník, který byl průkopníkem ve stíhání válečných zločinců. Ečer prosazoval, aby se tito lidé zodpovídali za své činy, a dokonce pouhý vstup do organizací, jako bylo SS nebo gestapo, bral jako činnost ve zločinecké organizaci, ve zločinném spolčení. Obvinění se kvůli tomu nemohli skrývat za rozkaz nadřízeného, protože šlo o úplně jinou rovinu. Ečer v tom uplatňoval názory amerických právníků na gangsterismus a gangsterské skupiny.

Kuklík: Do lidické tragédie zejména britská a americká vláda formulovaly nové principy potrestání válečných zločinů velmi opatrně. Spíše se držely tradičnějšího pojetí, tedy potrestání jenom skutečných viníků. Léto a podzim roku 1942 ale přinesly výrazné posuny v přípravách pro poválečné posouzení takovýchto činů. Němci natočený propagandistický film nebo dokumentární záběry z likvidace Lidic byly promítnuty v průběhu norimberského tribunálu. A československá účast v Norimberku byla výrazným způsobem spojena právě s Lidicemi.

Stehlík: „Zločiny proti lidskosti“ je obecně známý termín v právní terminologii. Jeho původní obsah, ještě jako „zločiny proti humanitě“, definoval Bohuslav Ečer v roce 1942 a hlavně v roce 1943. A to, co později předložil ke schválení Komisi Spojených národů pro stíhání válečných zločinů, je takřka totožné s Chartou mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Ečerův přínos byl tedy naprosto klíčový.

Němci se nakonec svého činu sami zalekli hned po Lidicích, kupříkladu Goebbels?
Kyncl: Zpráva, která se později týkala Ležáků, byla podstatně kratší a rozhodně nebyla vysílána do světa v takové intenzitě, ačkoliv se jednalo o totožnou záležitost.
Lidice se poté objevily v souvislosti s objevením hrobů v Katyni v roce 1943. Nacisté potřebovali tento masový zločin náležitě propagandisticky využít, ale současně dostali strach, že budou odhaleny také jejich předešlé zločiny. Do Kladna na gestapo proto přišel v září nebo v říjnu 1943 dotaz, co se stalo s hrobem lidických mužů, jestli je dostatečně skryt, jestli je ukryto exekuční místo. Odpověď z Kladna, asi aby měl někdo z místních členů gestapa pokoj, byla: „Hrob jsme přemístili, je na jiném místě a byl zlikvidován.“ To samozřejmě nebyla pravda.

Vím, že se pachatelé kryli Vůdcem, jejich bohem, ale kdo to skutečně vymyslel, odkud vyšel ten popud? Koho napadla, diváci snad prominou, jinak to nazvat neumím, tahle prasárna?
Stehlík: Variant je několik. Svou roli mohl paradoxně sehrát strach příslušníků gestapa a bezpečnostních složek na území protektorátu ve vztahu k Berlínu. Uběhl týden po atentátu, umírá Heydrich, ale oni pořád nic nemají. Mají předměty zajištěné na místě atentátu, ale nemohou vykázat jedinou slušnou stopou, po které by se mohli vydat.
3. června ovšem přichází zásadní okamžik, když je zachycen milostný dopis, který přišel do továrny Palaba ve Slaném a který vyvolával dojem, že jeho pisatel měl něco společného s atentátem. Ve skutečnosti za tím byla mimomanželská aféra. Pisatel dopisu Václav Říha chtěl totiž zapůsobit na dívku, které se dvořil, a tak ze sebe udělal účastníka odboje. A protože znal problematiku Lidic, pocházel z nedalekých Vrapic, řekl dívce, aby pozdravovala od Pepíka u Horáků v Lidicích s tím, že Pepík je živ a zdráv. V místě se obecně vědělo, že Josef Horák, který byl důstojníkem letectva, je od prosince 1939 nezvěstný a že je velice pravděpodobné, že je v zahraniční armádě.
Gestapo díky tomu zjistilo, že z Lidic jsou dva důstojníci z povolání, Josef Horák, Josef Stříbrný. A protože v té době nacisti už měli Viliama Gerika, příslušníka paraskupiny ZINC, zjistili od něj, že Josef Stříbrný je příslušníkem naší armády na Západě a že měl dokonce absolvovat paravýcvik. Gestapo se proto domnívalo, že se dostalo na správnou stopu, a začalo plánovat akci. Domovní prohlídky v Lidicích proběhly 4. června (Heydrich umírá několik hodin předtím), ale vůbec nic se nenašlo. Neměli tedy nic jiného než vesnici, proti které bylo vážné podezření, že z ní pochází atentátníci.

Kyncl: 18. a 19. května se konala v Praze velká konference všech vedoucích členů gestapa nebo likvidačních jednotek z Východu. Heydrich tam mluvil o tom, jak je protektorát bezpečný, jak mají věci pod kontrolou. A najednou přišel atentát. To byl obrovský šok a bylo nutno ukázat i všem dalším velitelům, že tohle si nacisté nenechají líbit. Adolf Hitler, Heinrich Himmler i Joseph Goebbels obecně hovoří o nápadu na destrukci vesnice (ne přímo Lidicích) už kolem 7. června. To postupné krystalizování toho nápadu je zachyceno i v jejich denících.
Důležitý je rovněž 9. červen, kdy se původně měla pod Heydrichovým vedením konat druhá velice důležitá konference. Heinrich Himmler tuto příležitost využil k tomu, aby vedoucím členům likvidačních jednotek nastínil, jak mají dál postupovat na Východě. Nebyl to ten projev u Heydrichovy rakve. Tento projev měl večer od osmi hodin, tedy asi patnáct minut poté, co do Prahy přišel rozkaz k vyhlazení Lidic.

Stehlík: Nacisti se chtěli pomstít za atentát – takovýto zločin nesměl z jejich pohledu zůstat nepotrestán. Ale fungovalo to i obráceně – atentát byl naplánován jako reakce na německé vraždění v protektorátu. Mělo to ukázat, že vracíme ránu za ránu, že za své zločiny nezůstanou nacisti nepotrestáni.
Zajímavé ale je, že nacisté asi měli trochu strach. Existují fotografie z prvního vynuceného shromáždění veřejnosti po atentátu na Staroměstském náměstí. V podloubí Staroměstské radnice je zachycen K. H. Frank, Horst Böhme a další. Všichni jsou v civilu. Je otázka: Báli se?

Kyncl: Ještě bychom se měli zastavit nad tou dobou. Jsme v době druhého stanného práva, kdy bylo asi poprvé v rámci druhé světové války oficiálně oznámeno, že za napomáhání atentátníkům budou vyvražděni nejen účastníci a jim nápomocní, ale i jejich rodiny. To už se jedná o formu genocidy. Tento právní předpis vymyslel a stanovil Karl-Jesco von Puttkamer, jeden z nepříliš důležitých úředníků gestapa. Puttkamer byl vyslýchán v západním Německu někdy v roce 1963 nebo 1964 a na otázku vyšetřovatele, zda si uvědomuje, že poté byli vražděni nevinní lidé, odpověděl: „Ano, uvědomuji, to byl náš cíl.“

Kuklík: Vyhlášení druhého stanného práva má ještě některé další zvláštnosti – doplňování původního prohlášení, územní rozšiřování a třeba oznámení, že trestem smrti může být potrestáno i schvalování atentátu.
Stanné právo je také spojováno s působením zvláštních, mimořádných soudů, které podle standardního měřítka žádnými soudy nebyly. Častokrát se jednalo jen o schvalování předem připravených seznamů, které zasílaly úřadovny gestapa. Šlo tedy o hledání právní formy pro velmi přísná perzekuční opatření, a i když měla výběrový charakter, v zásadě to byly zločiny proti lidskosti. Nejednalo se totiž o potrestání konkrétního skutku, ale o výběrově řízenou perzekuci.

Stehlík: Pořád tady je otázka, kdo to podepsal. Ten „Unterschrift“ nenajdeme, ten neexistoval, ale protože pomstěn měl být právě Heydrich, nedovedu si představit, že by se jednalo o někoho menšího než Hitlera.
V případě Heydricha máme trochu sklony nahlížet na něj jako na „toho“ říšského protektora, navíc zastupujícího, což vyvolává dojem jakési druhořadé persony. Heydrich byl však z hlediska hierarchie třetí říše osobou, která rozhodovala o životě a smrti milionů lidí. Zodpovídal za gestapo nejen v protektorátu a v říši, ale v celé okupované Evropě. Jemu podléhaly bezpečnostní složky. Byl faktickým hybatelem takzvaného konečného řešení, tedy vyvraždění milionu evropských Židů. Šlo o personu první třídy, a tím pádem z hlediska právního o legitimní cíl. A stejně na něj nahlíželi i Britové.

40 minut
Historie.cs - Lidice – oběti a vrazi
Zdroj: ČT24

Byli potrestáni lidé, kteří se na vyhlazení Lidic podíleli, včetně popravčích čet?
Kyncl: Problém byl, že v Lidicích zasahovaly dva typy jednotek. První byl wehrmacht, který byl povolán ze Slaného, kde byly jednotky na uzdravení. Z poválečného vyšetřování máme záznamy, že zde byli i muži, kteří se nemohli pořádně hýbat, seděli v trávě a se zbraní hlídali, aby jim nikdo neutekl. A druhá byla exekuční četa, která zasahovala přímo v Lidicích, a to byla pořádková policie.
Dopadeni byli členové gestapa, byli souzeni, odsouzeni a většina z nich popravena. Byl popraven K. H. Frank jako hlavní strůjce, i Kurt Daluege, šéf pořádkové policie v celé okupované Evropě. Unikal však Paul Riege, který řídil pořádkovou policii na území Čech a Moravy.
Riege byl někdy červnu 1947 vydán do Československa, tedy už po skončení retribuce, a v lednu 1948 byl propuštěn do tehdejší západní zóny v Německu, protože československé orgány ho de facto shledaly nevinným. Z právního hlediska to byl posléze velký problém, protože celé následující vyšetřování, v 60., 70. až 80. letech, se opíralo o to, že ten hlavní, kdo dával rozkazy, byl propuštěn.

Jak to, že ho shledali nevinným? Mohl byste mi to nějak vysvětlit?
Kyncl: V rámci vyšetřování bylo určeno, že pouze vykonával rozkaz. A jelikož se za něj přimluvilo několik jeho kolegů, Čechů i sudetských Němců, kteří byli v rámci soudního řízení považováni za důvěryhodné, byl propuštěn.

Stehlík: A není to jenom Riege. Děsivá záležitost je případ Maxe Rostocka, šéfa Sicherheitsdienstu na Kladně, který se osobně podílel na akci v Lidicích. Existují svědectví, že to byl on, kdo zastřelil lidického faráře Štemberku, a že se podílel na selekci v kladenské reálce, kde odděloval děti od matek a podobně.
Tohoto pána nám vydali z Francie v roce 1950. Protože byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti (byl souzen s ostatními příslušníky kladenského gestapa, kteří už byli dávno popraveni), předpokládalo se, že nikdo nebude už tento případ zkoumat a že bude popraven. To se nestalo, protože Antonín Zápotocký trest potichu změnil na dlouholetý žalář. Zápotcký byl přitom sám vězněm koncentračního tábora, byl z Kladenska. A jeho žena byla s lidickými ženami vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

A co za to?
Stehlík: S Rostockem se v té době velice pracovalo, nepřipouštěl si žádnou vinu, psal básně „Není esesák jako esesák“, dokonce psal scénář k filmu, kde si chtěl zahrát jednu z hlavních rolí. Navrhoval, že by film mohly dělat Mosfilm nebo Defa, že by si v něm zahrál, že by to mohlo být o Lidicích. S příslušníky StB jezdil do Lidic a říkal jim, jak tu akci prováděli. Nakonec byl naverbován jako agent StB s krycím jménem Fritz a v roce 1960 vyslán do Spolkové republiky Německo. Tam spolupráci vzápětí prozradil německým orgánům, čímž se stal nepoužitelným a byl takto prakticky propuštěn na svobodu.
Podobný je případ Wernera Tuttera, který byl přímo zodpovědný za vraždění na Ploštině, za upalování lidí zaživa. Tuttera také vyslali jako agenta do západního Německa a ten pro StB až do své smrti intenzivně pracoval.

Čili on nikdo nebyl potrestán?
Kuklík: Takhle se to říct nedá. Hlavní proces, kde se měla zhodnotit lidická tragédie, byl s K. H. Frankem. Vyšetřování vedl zmíněný generál justiční služby Ečer, ale také generál Bartík, který vyslýchal K. H. Franka, a otázka Lidic byla jedním z hlavních bodů obžaloby. V průběhu procesu byla promítnuta část dochovaných záběrů o zničení Lidic, což byl jeden z hlavních trumfů obžaloby, která požadovala trest smrti. Ten byl nakonec vysloven a poté vykonán.

Stehlík: Když se skupině kolem generála Ečera podařilo odhalit, kde je Frank držen americkou armádou, jednalo se o tom, co se vůbec s Frankem stane. Jestli bude jako generál SS nadále v americkém zajetí, anebo jestli bude vydán do Československa. Ečer ve svých pamětech vzpomíná, že stačilo říct „Lidice“ a Američané vycházeli ve všem vstříc a nebyla o tom žádná další diskuse.
Ohlas v Americe byl obrovský. Existovaly různé typy plakátů. Americký ministr námořnictva řekl, až se nás budou jednou naše děti ptát, proč jsme vedli tuto válku, budeme jim vyprávět o Lidicích. Na známkách bylo „Pamatuj Pearl Harbor a na Lidice“. Ten ohlas byl obrovský.

Hovoří arcibiskup Dominik Duka:
V roce 1990 za mnou do kláštera do Husovy ulice přišel pan Josef Prinzenstein, v té době obchodník s realitami, poslal ho tehdejší pan kancléř Karel Schwarzenberg. Přišel s ochotou pomáhat a při té příležitosti, aby se tak nějak „legitimoval“, mi řekl svůj životní příběh. Vyprávěl, že byl jako Rakušan a ještě neplnoletý vojákem wehrmachtu. A že takto byl v rojnici, která hlídala prostor potom, co byly Lidice vypáleny a všechno odvezeno, a v ranním oparu a kouři k nim utíkali plačící starší manželé. S kamarádem, kterému už těch 21 let bylo, na sebe kývli a nechali je proběhnout. Výsledek byl, že je třetí člen rojnice udal. Jeho kamarád měl být popraven, on měl být odsouzen, přikován, a trest si odpykával ve Wroclawi. Když zvedl rukávy a nohavice, skutečně byly vidět jizvy.
Asi před třemi roky zdramatizoval brněnský herec Gabriel Částek, který má Divadlo jednoho herce, Křelinovu novelu o Lidicích. Vypráví se v ní, že páterovi Štemberkovi byla nabízena milost, ale on ji odmítl. Při představení v Lidicích, kde byla rodina pátera Štemberky (dcera od jeho bratra a její dcera), se k nám přihlásila paní, dnes už staršího věku, a říkala, že je dcera oněch manželů, o kterých jsem vyprávěl.

Kyncl: Lidice se podařilo opustit manželům Otomanským. Po válce je vyšetřovali, protože bylo velmi podezřelé, jak mohli dva mladí lidé s dětmi někdy ve dvě ve tři ráno projít uzavíracím kruhem a opustit Lidice, navíc paní Otomanská byla obyvatelkou Lidic. Její manžel to vysvětloval velice jednoduše. On byl trvale přihlášen v Praze, takže ve chvíli, kdy k nim vtrhla pořádková policie, prohlásil, že není obyvatelem Lidic a že tam ještě má svou ženu s dětmi. Tím pádem kontrola nebyla natolik důsledná a oni mohli opustit Lidice. Taková byla oficiální verze poválečného vyšetřování a nedošlo k žádnému dalšímu obvinění nebo k pronásledování.

Stehlík: Takových případů bylo víc. Nacisti šli podle policejních přihlášek, a pokud člověk nepatřil do Lidic, byl propuštěn, ať už z Horákova statku nebo z kladenské reálky. Čili oni šli systematicky po lidických obyvatelích.

Právo, byť zvrácené, tedy do jisté míry fungovalo…
Stehlík: Musíme si ale uvědomit, že právo v tomto případě řeklo, že ten, kdo je obyvatelem určité vesnice, kolektivně ručí za nějaký čin. To je záležitost, která nás vrací někam do středověku.

Nebyly to jenom Lidice. Kdo viděl ruský film Jdi a dívej se, ví, co se odehrávalo v Bělorusku, že tam takových Lidic byly desítky. Proč se Lidice staly takovým symbolem?
Stehlík: Hlavní důvod je v jednom obrovském rozdílu. Všechny ostatní akce, ať už k nim došlo na východní frontě nebo případ Oradouru, byly ve frontovém pásmu, v určité bojové akci nebo i v zázemí fronty, ale několikakilometrovém. Ne uprostřed země, kde neprobíhá válečná zóna, kde není frontová linie a kde jde o chladně naplánovaný a provedený zločin a ještě se tím pachatel chlubí.

Kuklík: Šlo také o určitý souboj propagandy, německé a spojenecké. Československé propagandě se to podařilo velmi úspěšně využít. Odstranění Heydricha a Lidice posunuly československé záležitosti do středu tehdejšího světového dění. A československá exilová vláda to mimo jiné využila při jednání o oduznání mnichovské dohody. Také odezva ve spojeneckém prostředí byla mimořádná. Je třeba připomenout akce, jako bylo Lidice Shall Live Again, přejmenovávání dalších míst na Lidice, pojmenovávaní dětí a podobně.

Stehlík: Před časem jsem hovořil s lidickou ženou Aničkou Nešporovou, milou paní, která byla sestrou Josefa Horáka, onoho letce. U hrobu lidických mužů mi řekla jednu zajímavou myšlenku: „Bratr s Pepíkem Stříbrným začali bojovat tím, že odešli za hranice a vstoupili do britského letectva. A chlapi tady v tom hrobě začali bojovat okamžikem své smrti.“

(redakčně kráceno)

Načítání...