Jak jsme žili za komunismu? To je velké téma napříč generacemi, které teď vstupuje do další, zcela specifické fáze. Dospěla totiž generace, kterou nevychovala doba normalizace. K rozporům na pohled na současnou liberálně-demokratickou společnost tak přibyla další pochybnost: tentokrát o tom, jak si společnost vykládá svou vlastní historii. Černobílý ideologický přístup odmítá i mladý historik Michal Pullmann z Univerzity Karlovy. Pro pořad Kulturama z 8. ledna s ním rozhovor připravil Petr Vizina.
„Lidé nežili vyprázdněné životy ve stínu všemocného režimu,“ říká Michal Pullmann
Jak vnímáte generační debatu na téma komunismu u nás?
Specifická je reakce té úplně nejmladší generace, která se k antikomunistickým obrazům upíná proto, že liberální demokracie neumožňuje dostatečně vést debatu o hodnotách. V liberálním diskursu jsou hodnoty něco jako privátní věc, o které se vlastně nemá mluvit. Antikomunismus pak mladým lidem umožňuje zaujmout určité morální stanovisko. Takže ačkoliv nejmladší generace nemá individuální zkušenost, jsou náchylní k příjímání antikomunistického diskursu, protože jim dodává určitou míru důstojnosti na pozadí nějakého hodnotového vymezení.
Sám říkáte, že debata o socialismu v naší historii je černobílá. Co by se podle vás mělo změnit, aby ta debata byla zajímavější?
Nestigmatizovat střední a starší generaci, když říkají, my si pamatujeme něco jiného.
Jiné dějiny komunismu? (zdroj: ČT24)
Říkává se, že dějiny píšou vítězové. Platí to i o dobách pozdního socialismu u nás?
Dějiny vždy píšou vítězové a v tomto smyslu ani polistopadová historiografie nebyla výjimkou. I jejím úkolem bylo stvrzovat nějakou občanskou kulturu, konkrétně tu liberálně-demokratickou. To, že se historici v 90. letech zaměřili dominantně na otázky útlaku, ideologické manipulace, nebylo úplně náhodné. Na pozadí těchto obrazů totiž vyvstaly žádoucí hodnoty trhu a demokracie, k nimž se liberálně-demokratická občanská kultura hlásí. Tím nechci indikovat, že by tyto obrazy byly nesprávné. Každopádně ale nebyly úplné v tom smyslu, že by odrážely celou společnost.
Problém, na který si lidé stěžovali už v 90. letech, spočíval v tom, že v oficiálních obrazech nemohli najít svou vlastní minulost. Oni si ani na ostnaté dráty ani na Václava Havla nijak nepamatují. Kdybych to formuloval na obecné úrovni, tak ten, kdo by žádal podřídit paměť lidí nějakému vítěznému modelu, by de facto žádal přijetí jiné, cizí paměti. Žádal by něco, co bude těmi lidmi pociťováno jako vítězství cizího nad vlastním. A z toho vzniká ta neurotická reakce.
Jak bychom se měli dívat na ty nedávné dějiny, aby to nebylo podle vašeho soudu černobílé nebo neurotizující?
S klidem přijmout fakt, že lidé žili v klidu, i ve stínu těch ostnatých drátů a veškerého toho útlaku, svoje normální, obyčejné životy a s tím ostnatým drátem ani s žádným policajtem se třeba celý život nesetkali. Jejich výpověď o státním socialismu tak bude prostě nonkonformní až v tom smyslu, že budou říkat, nám šlo o jiné hodnoty, založit rodinu, vystudovat, mít nějakou formu zajištění.
Prostě musíme přijmout, že lidé nežili vyprázdněné životy ve stínu všemocného režimu, ale třeba se o režim vůbec nezajímali. A pokud na něj narazili, soudili přesně podle hodnot, které žili ve svých obyčejných životech. Jde o to trošku tam ty lidi reintegrovat .
(redakčně kráceno)