Brno - Je to s tím Leošem Janáčkem posluchačský malér, řekli si zřejmě tvůrci nové inscenace Divadla Husa na provázku. A tuto neopodstatněnou odtažitost dnešního publika k Mistrovi chtěli svérázně překonat. Autorské duo Milan Uhde a Miloš Štědroň (tvůrci legendární Balady pro banditu) na to šli zcela v intencích dnešní optiky, která skrze dílo tak ráda šmíruje umělecká soukromí. A titul nazvaný Leoš aneb Tvá nejvěrnější je vším, jenom ne nějakou učesaně muzikologickou či prostě historickou procházkou po tvorbě a životě génia, kterému už celá desetiletí leží u nohou velké operní domy i koncertní jeviště od Tokia po New York.
Jako by se pokoušela zmiňovaná dvojice divadelníků za vydatné asistence režiséra Vladimíra Morávka vydestilovat Janáčkovu chlapskou duši, jeho povahu a osudové lásky. Však se také kus měl původně výmluvně jmenovat Janáček, divoký panáček. Tady se prostě rázuje po osobní rovině a tvůrci rozvíjí Janáčkovy hodně bouřlivé a nevyrovnané vztahy k šesti ženám jeho života, k múzám, ke kterým Janáčka pojilo či pojit mělo erotické pouto. A divadelní tým se do toho opřel až pěkně zostra: ze skladatelova soukromí se vytahují a rozehrávají dramatické fikce, pro něž často neexistuje jediný doklad. To když třeba Mistr počne dítě s vlastní tchýní, je rázně odmítaný operní divou Gabrielou Horváthovou (ta naopak ráda rozhlašovala, že s Mistrem dítě počala) nebo se tělesně zmocní své poslední lásky Kamily Stösslové.
Divadelní cesta jisté bulvarizace Mistrova soukromí však na Provázku nevychází jako planý voyerismus. Erós na jakýkoliv způsob byl vždycky divácky přitažlivou matérií, která tady tvůrcům slouží spíše k rýsování nejednoznačné letory muže, kterého v necelých jedenácti prostě šoupli do brněnského kláštera. Janáček tady díky svému krásnému hlasu zpíval na kúru a hlavně studoval, citově ovšem strádal. Možná i proto byl jeho vztah k ženám tak chladně dobyvačný a do jisté míry také nekompromisní, diktující obdiv a nepřipouštějící odmítání či přímo nesouhlas. A také proto tento kluk vtipně v inscenaci několikrát volá: Já nechcu do Brna!
Štědroň stejně jako Uhde dobře věděli, co dělají, a nutno zdůraznit, že jejich text se vyhnul lacinému dryáčnictví, pod spodničky zmiňovaných žen se tady nahlíží s mírou a vkusem. A režisér Vladimír Morávek toto spodní prádlo (ostatně ženský sextet vstupuje na jeviště skutečně v prostých bílých košilích s tváří Mistra na prsou) čechrá a vlní stejně múzicky. Nejednoznačnost a prudkost Janáčkovy povahy se Morávkovi přetavila do jakéhosi hudebního polyfonního pásma. Inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější vrší a následně přehazuje scénickou expresi, hereckou exaltovanost ale také časové roviny. Morávek opět dostál svému „plnotučnému režijnímu stylu“, kdy diváka nenechá vydechnout, útočí na něj obrazy či tóny. Až to člověk místy nestačí ani pobrat. Ostatně jak shora řečeno, Janáček se s tím ve vztahu k ženským taky nepáral.
A možná životní karamboly (stejně jako poněkud odkládaný, ale zasloužený úspěch Janáčkovy geniální muziky) vystihuje dominantní prvek scény Ladislava Vlny. Obrovský bílý pegas nesoucí Mistrovu bustu bije mohutnými křídly ovšem hlavou dolů. Několik otřískaných stolů v řadě je posypaných suchým listím a herci manipulují místy prosvícenými sochami nahé kypré ženy v životní velikosti. Je jich pochopitelně šest.
Miloš Štědroň upravil Janáčkovu muziku, která ve svérázné transkripci pro jednoho klavíristu provází celé představení. Řada aktérů má navrch ještě porty, řičné housle a hlas Gabriely Vermelho jako Smrtky udělají také své. Bude spravedlivé říci, že inscenace je místy až zbytečně uřvaná.
Jinak ovšem vzniklo divácky zadírající se scénické pásmo, v němž se umně tříští čas, vzpomínky, věty, představy i sny, až by se chtělo říci, že podobné horečnaté vize musel mít sám umírající Janáček, který prochladl na výletě s milovanou Kamilkou. Morávkova inscenace nabízí pozoruhodné výkony třeba Martina Havelky, který hraje svého „lva s bílou hřívou“ jako touhou posedlého, panovačného, a přece ne odpudivého starce. Výborný je také Martin Donutil coby Mistr jako mladý muž posedlý tvorbou stejně jako hormony. Funkční dechberoucí karikaturu operní divy Horváthové nabízí zase Eva Vrbková, soustředěný tragický výkon v roli odcizené manželky Zdenky zase Anička Duchaňová. Morávkova inscenace je ale i v hereckém slova smyslu jako vždy po výtce dílo skutečně kolektivní. Nová inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější traktuje Janáčka neakademicky, zábavně a s citem. A může u mladých snad i vyvolat vlnu zájmu o dílo tohoto naoko neomaleného muže, který ty velké city, o nichž komponoval, v jakýchsi zkratkách sám žil.
