„Hrabal zachycoval život od pasu dolů,“ říká Jakub Chrobák

Před patnácti lety zemřel Bohumil Hrabal smrtí, která jako by přesně vypadla z jednoho z jeho románů. Uzavřela se tak kapitola neuvěřitelného vypravěče, který dokázal popsat život ve své obyčejnosti tak zajímavě jako snad nikdo jiný. Sloužily mu k tomu přitom příběhy lidí, které život často zahnal do kouta, odložil na druhou kolej, a oni přesto žili osudu navzdory. Literárním dílem Bohumila Hrabala se zabývá literární kritik, historik a básník Jakub Chrobák, host Šárky Bednářové v pořadu Před půlnocí z 6. února.

V pátek uplynulo už patnáct let od smrti Bohumila Hrabala. Jak by se dal charakterizovat fenomén Hrabal?
Především je to autor, který vychází z českých kořenů, z českého způsobu uvažování. Krásně se to pozná v tom, co myslím současná literatura nemá, a to je šťavnaté vyprávění. Schopnost vyprávět prostě proto, že mě baví vyprávět. A teprve potom se možná v té radosti z vyprávění objevují i věci důležité.

Bohumil Hrabal začal publikovat své knížky na prahu svých padesáti let. Jak ale vypadaly jeho rané texty?
Jako skoro každý autor začínal poezií. Jeho poezie má zvláštní kouzlo, ale asi nemá kdovíjak velkou literární hodnotu. Je však pozoruhodné ji sledovat proto, z jakých důvodů vznikala. Hrabal jako autor v těch 30. letech, v kvasu moderny, kupodivu vůbec nezačíná oslněn všemi těmi ismy, jako je surrealismus nebo poetismus. Nachází si jiného básníka, básníka první světové války, Giuseppe Ungarettiho. A obdivuje ten fakt, že někdo sedí v zákopu vedle svého mrtvého kamaráda a napadají ho básně. Takhle začíná psát Bohumil Hrabal. Až později se přidávají všechny možné ismy a další věci.

V rané tvorbě už jde vidět jeho literární talent?
V drobnostech. Je to schopnost zaznamenat detail, přesně ho pojmenovat: „Ty malá, pláčeš, jenom plač, ač vlasy se ti v houžev smáčí.“
Tvrdí se, že Hrabalova vrcholná díla jsou výsledkem jakési hry, vznikají najednou, a lá prima. Ale to všechno má kořeny v jeho začátcích. Ty jsou totiž hledáním toho, co ještě literární dílo unese. Hrabal poezii opouští ve prospěch příběhu, ve prospěch prózy. A v té na začátku experimentuje s tím, co se stane, když příběh vypráví žárovka. Co se stane, když ze snu udělám vyprávěcí mechanismus. Co se stane, když rozpůlím stránku, na jedné straně bude záznam hraček a na druhé hovor. To vše jsou pokusy odstranit limity, které máme spojené s literaturou a s tím, že putuje na stránce.

Které Hrabalovy texty považujete za zásadní?
Začal bych jedním, který patří ještě do juvenilních textů, a je to Jarmilka, ale Jarmilka jako dokument. Čtenářské veřejnosti je spíše známá jako povídka, ale dokument je daleko syrovější, daleko přesnější a účastnější. To je tedy první vrchol, už v roce 1952. Potom je tu celá řada povídek. Má milovaná je povídka U zeleného stromu, která nebývá vydávána tak často. A potom jsou to vrcholná díla. Tam pro mě tím majstrštykem zůstává Obsluhoval jsem anglického krále.

28 minut
Před půlnocí
Zdroj: ČT24

Inspiraci čerpal Bohumil Hrabal kde?
Bezpochyby to byl život sám, i když je to možná fráze. Hutě, končící obchodní cestující, sběrna starého papíru. To vše jsou místa, kde jsou lidé jakoby odkládání, jakoby stojí mimo. To je to, co ho od začátku fascinovalo. Lidé, kterým se doba jako tříska dostala nějak do břicha a nechce ven. A oni nechtějí poklesnout pod ranou té třísky a mají potřebu pořád řvát proti světu.

Co vlastně znamená slovo pábení, pábit, pábitel? Poprvé ho Bohumil Hrabal údajně uslyšel od svého přítele básníka Koláře, je to tak?
Ano, i když to slovo má starší historii, už od Jaroslava Vrchlického. Dnes mu ovšem rozumíme jen takhle po hrabalovsku.
Je to stav podivné euforie, která ale vzniká teprve tehdy, když jsme opravdu na dně. Teprve tehdy, kdy se už všechno zdá pokažené. Když už bota osudu stojí nad námi, tak teprve tehdy začneme dělat pološílené kousky, které třeba nejsou, ale být by měly.

Na kolik ve svých textech Bohumil Hrabal experimentoval? Vy jste to už naznačil, ale jedná se mi o literární koláže, o rušení interpunkce v textech. Jak to bylo?
Pokud jde o interpunkci a Hrabalovy dlouhé věty, ty mají podstatný inspirační zdroj, Hrabalova strýce Pepina. Ostatně v juveniliích se dá najít text, který je stenografickým záznamem hovorů jeho strýce. Hrabal se tím naučil jednu pozoruhodnou věc – česká věta, a není moc světových jazyků, které by to dokázaly, překrásně unese vkládání. To, že něco vyprávíte, ale kdykoliv můžete přestat, ponořit se se stejnou hloubkou do úplně vedlejšího tématu a pak se znovu vynořit a pokračovat v původní linii. To je ta hra s interpunkcí, kdy je rytmus řeči daleko důležitější než syntaktický nebo estétský tvar.

Jak dalece ho v psaní, uvažování ovlivnil Ladislav Klíma?
Myslím, že Ladislav Klíma je autor, kterého si Bohumil Hrabal dodal do svého rodokmenu až ex-post. Někdy máme za to rozumět Hrabalovi jako velmi vzdělanému autorovi. To je pravda, ale spíše až v letech sedmdesátých. Předtím je to autor fascinovaný příběhem, životem, což si pak všechno četbou ověřuje, ozřejmuje. Proto si myslím, že setkání s Klímou zas tak klíčové není.

Bohumil Hrabal se k němu dost často hlásil, tak jako se hlásil k Haškovi nebo Demlovi. Kdo všechno ho ovlivnil?
Pokud bychom chtěli mluvit o pokračování vývojové tradice, tak to byl bezpochyby Jaroslav Hašek, ale ještě před ním povídky raného národního obrození.
Nepředpokládám, že by je Hrabal četl, spíše jde o určitou esenci uvnitř kulturní komunity. V tomto případě je to kultura člověka od pasu dolů. V literatuře jsme často svědky toho, že vidíme člověka jakoby od pasu nahoru, jako bustu. Ale člověk je přece celý. Velice dobře to věděl středověk ve svém karnevalu. To vše byla „smíchová“ kultura, která zveličovala, přeháněla, stavěla věci na ruby. A to je kdesi velice hluboce obsaženo i v naší kultuře a třeba to vyplývá na povrch z raných povídek národního obrození.
A pak je to ten Hašek pro schopnost drobné historky, odposlouchat něco, co se stalo, kdy ani nejde o to to předělat, ale spíše přepsat.

Mám někdy pocit, jestli se nedá říci o Hrabalovi, že tak trochu od Haška opisoval?
Opisoval? To bych neřekl. Hrabalovy texty přece jenom vznikaly v jiném kulturním prostředí. Spíše se velmi organicky nasál na Haškův způsob. Jako by ten někde zaslechnutý příběh dovedl k dokonalosti.

V knize Kdo jsem Bohumil Hrabal napsal: „Když jsem začal psát, tak jen proto, abych se naučil psát. Teď, když jsem dosáhl psaním vrcholu, prázdnoty, doufám, že mi bude dopřáno, abych ve své mateřštině se nakonec psaním dozvěděl nejen na sebe, ale i na svět to, co ještě nevím.“
Jak moc se mu to podařilo?
Řekl bych, že skoro beze zbytku. Když jsme před chvílí mluvili o vrcholech, zapomněl jsem na poslední Hrabalovu tvorbu. Ona je někdy trochu pejorativně označována jako literární žurnalistika. Když si ovšem drobné dopisy a průpovědi (dopisy americké bohemistce a průpovědi svým kočkám) dáte dohromady, zjistíte, že je to fenomenální román. Román o jedné generaci lidí, kteří vyrůstali za první republiky a potom se nějak pohybovali v celém 20. století. Podstatné na tom však je, že oni prostě neuměli, nechtěli nebo nebyli hrdinové.
Tohle na sebe Hrabal s neuvěřitelnou suverenitou prozrazuje. Jeden z textů se jmenuje Totální strachy a je to dokonalá zpověď. Tam se na sebe Hrabal dozvěděl víc, než chtěl. A tím řekl i strašně moc o nás. A sice to, že období 1948 až 89 není tvořeno jen těmi zlými a těmi hrdiny, ale že je také tvořeno masou lidí mezi tím. Lidmi, kteří neumějí být hrdinové. Ne, že by chtěli, ale neumějí to. A přesto mám za to, že jejich život nemusí být nutně horší.

Na kolik je tvorba Bohumila Hrabala literárně-kriticky zpracovaná? Je bezezbytku odhalena?
To myslím, že není, i když dílčí věci nebo syntézy pochopitelně existují. Především je to překrásná monografie Milana Jankoviče Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, která odkrývá nejpodstatnější mechanismy, jakými Hrabalovo psaní funguje. Pak je celá řada dalších monografií, ale pořádná ucelená monografie, která bude sledovat i recepci textů, to jak Hrabalovo dílo žilo a jak žije teď, nám chybí. Ostatně velké autory, kterým Hrabal bezpochyby je, si každá generace zaslouží přečíst po svém.

Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky Nemocnice na Bulovce při krmení holubů. Šlo o náhodu, nebo si zvolil smrt sám?
Přiznám se, že nevím, a nijak mě to netrápí. Obě možnosti jsou totiž typicky hrabalovské. Buďto se tak rozhodl sám, což by bylo logické, protože si to mnohokrát napsal; páté patro najdete v celé řadě jeho textů. Anebo je to opravdu náhoda. A to je taky Hrabal, ten tragikomický hrdina, šašek. Obojí má smysl.

Má dnes Bohumil Hrabal nějaké pokračovatele?
Pokud jde o šťavnatost, tak ne. Řada autorů se pokoušela a pokouší psát jako Hrabal, vytěžit maximum z té radosti z vyprávění. Jenže jako by – a nevím přesně, čím to je – bylo až moc patrné, jak moc se chtějí radovat z vyprávění, že jim až dochází šťáva na to, aby se skutečně radovali.

Vy sám píšete verše, vyšly vám už dvě básnické sbírky. Kdy jste pocítil potřebu psát?
Úplně první pokusy jsou ještě z konce základní školy a potom na gymnáziu, z těch naštěstí skoro nic nezůstalo. Byly to klasické světobolné věci – každý milostný rozchod musel být hned antickou tragédií.
Psaní jako zmocňování se světa nebo jeho pojmenovávání nastalo až po gymnáziu, někdy v roce 1994. Tehdy jsem chtěl pracovat jako knihkupec a jedinou kvalifikaci, kterou jsem pokládal za podstatnou, byl právě jakýsi soubor veršíků. Donesl jsem ho svému dnešnímu nakladateli Daliboru Malinovi, on si to prohlédl, řekl mi, no, je to hrozné, musíme to seškrtat, ale ať do práce přijdu. Tak začalo naše přátelství a má skutečná básnická škola, na jejímž počátku stálo jméno Jana Skácela. Ten mě naučil věc, za kterou jsem dodnes rád, a to je schopnost škrtat.

Jste zapálený Valach, dalo by se říct vsetínský patriot. Na Valašsku působil editor a literární kritik Mojmír Trávníček, který vás velmi ovlivnil. Jak?
Mojmír Trávníček mě myslím naučil psát odborné texty. Tenhle člověk, který nikdy neprošel žádným akademickým vzděláním, získal obdivuhodnou a dnes ne tak často vídanou erudici, s kterou ale nikdy neztratil vazbu na konkrétní reálný život. Vždy se mu zdálo, že literární dílo je především zprávou člověka k člověku, a tím pádem má zůstávat blízko běžných, obyčejných lidí. Bude-li kdokoliv uvažovat o lidské spiritualitě, pomůže si kristovskými motivy a podobně. Trávníček si pomůže obrazem staříka, který každý den táhne do kopce v Kychové pár klacků na zatopení, čímž nese svůj celoživotní kříž. V tomto byl Trávníček jedinečný – vždy za literaturou dokázal vidět člověka a zprávu o člověku.

Mojmír Trávníček se zapsal i v samizdatu. Byl náruživým opisovatelem samizdatu, je to tak?
Ano, to jsou dnes desetitisíce stran textu, celá řada sebraných spisů. Ty rukopisy fungovaly jako nakladatelství, což je patrné z korespondence mezi Trávníčkem a Bedřichem Fučíkem. Všechno se účtovalo, vědělo se, kolik je náklad, kolik kusů… Je obdivuhodné, že ve třech čtyřech lidech dokázali tito zapálení „nádherní šílenci“ zachránit skoro celou vývojovou linii české literatury. Tu spirituální.

Jste redaktorem literárního čtvrtletníku Texty, který vychází už patnáct let. Jak se vám podařilo to tak dlouho udržet?
Daří se nám to asi proto, že naší jedinou koncepcí je vydržet. Pořád máme chuť se scházet v tom základním kroužku. Pořád nás baví sedávat ve stejné hospodě, ve stejný čas a rokovat o tom, který z textů má nebo nemá cenu publikovat. Není to vždy jednoduché a často se stane, že za celé číslo neručíme úplně všichni. Textů ovšem pořád chodí relativně dost a zatím se vždy sesbíraly tak, aby se do čísla vešly, i když občas nabíráme zpoždění.

Jste zároveň vysokoškolským pedagogem. Nedávno jste vydal článek, ve kterém kritizujete takzvané picmochy. Můžete ten pojem vysvětlit?
Picmoch je člověk průměru. Je to člověk, kterému se velmi rychle zalíbí a velmi daří v ovzduší, kterému schází vřelost. V ovzduší, ve kterém zas o tolik nejde, ve kterém se práce zaměnila za zaměstnání. Svou existenci pak zakládá na udržení toho stavu. Aby náhodou nevypukla nějaká vřelost, nějaký plamínek se nezažehl. A já se obávám se, že minimálně z části je to i prostředí českých vysokých škol.

Podílíte se i na vydání dalšího svazku sebraného díla ostravského spisovatele Jana Balabána. Vyjít by měl letos?
Letos, pokud to dobře vyjde. Má účast je ve velkých uvozovkách, opravdu jen pomáhám hlavnímu editorovi, kterým je Petr Hruška. Tento třetí svazek bude zahrnovat publicistiku Jana Balabána. Myslím, že čtenářsky to může být svazek nejzajímavější. Literární obraz Jana Balabána už tu totiž ustavený je, byl prověřen čtenářskou zkušeností, všichni dnes vědí, že číst Balabána je dobré, a čtenářů je dost. V té publicistice před námi ovšem vyroste Honzův obraz prokresleněji, pečlivěji, lidštěji. Ukazuje se, že zájem, který se zdá koncentrovaný jen na odvrácenou stranu života, nabývá větší vrstevnatosti. Ukazuje se, jak přesný dokáže Honza být v analýze výtvarného díla, jak ho zajímá a trápí současný stav věcí, celková kulturní a duchovní atmosféra. To vše v té publicistice bude a myslím, že nepůjde jen o povinný doplněk k dílu, ale o samostatnou, velmi dobře fungující knihu.

Jakub Chrobák (*1974, Vsetín)

Literární kritik, historik, básník. Vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, na které je v  současnosti interním doktorandem. Zabývá se studiem Bohumila Hrabala, specializuje se na jeho rané texty, zejména básnickou tvorbu. Poezii publikuje od poloviny devadesátých let. Věnuje se i recenzní činnosti. Publikoval v časopisech Tvar, Literární noviny, Host, Aluze. Patří k zakládajícím členům časopisu Texty, jehož je redaktorem. Je autorem dvou básnických sbírek (Až dopiju, tak zaplatím a Adresy).
(zdroj: inext.cz)

 (redakčně kráceno)

Načítání...